Stíny se míhaly kolem mě. Už jsem to zažil několikrát, ale nikdy jsem nemohl za tuhle bariéru. Opět jsem sebou trhnul a probudil se, tentokrát později než jindy. Naproti mně však byla ještě jedna postel. Na té posteli se ve stejný okamžik posadil i někdo jiný. Měl bílé skvrny na kůži a odporně se šklebil. Nemohl jsem se odtrhnout od jeho mrazivého pohledu. Oči měl temné jak noční obloha a cítil jsem, že mě vtahují někam do prázdnoty. Pohltil mě strach a měl jsem pocit, že čím víc mě soužil, tím víc se šklebil. Vyschlo mi v krku a nemohl jsem křičet. Jeho lačný pohled si užíval každou další vteřinu, kdy mě držel v šachu. Snad mi něco rozvázalo jazyk, či to byl jen výkřik mé duše? Nevím. Ta slova mě vytrhla ze strachu, který v tu dobu neznal mezí.

"Kdo jsi?"

Neznámý mi odpověděl, aniž by otevřel ústa: "Ty mě nepoznáváš? Jsem tvůj odraz v zrcadle, proč se mě tak děsíš?" Jeho úškleb však znevážil jeho slova a vyzněla téměř ironicky. Nechtěl jsem věřit jedinému z nich a nadále jsem hleděl do zkřivené tváře, jež snad byla mým pravým opakem. "Jak si myslíš, že vypadáš? Jak si myslíš, že tě vidí ostatní? A jaký opravdu jsi?" pokračovala postava. V jeho tváři se letmo mihlo něco, co ji ještě více znetvořilo. Snad to byl náznak vítězství, či jen další z jeho pokřivených úsměvů?

"Copak snad vypadám takhle?" vzchopil jsem se.

Zasmál se, jako bych byl jen naivní dítě. "Nakoukl jsi někam, kam jsi prozatím vidět neměl. Jsem tvé tělo, které opustíš, až jednou podlehneš a ve svém snu se propadneš do smrti."

"Dost, zmiz, už tě nechci vidět!" vykřikl jsem.

"Vždyť víš, že se jednou setkáme, že to, co tu vidíš, přeci jen jsi ty. Víš to, ale bojíš se to přiznat. Je pravda, že jsem jen část z tebe, ale jen my dva dohromady tvoříme tvůj život."

"Co je ta druhá část?" Má slova zněla tiše a podřízeně.

"Co mi je po tom! Jen vím, že až ona zmizí, tak já budu svobodný! Bude mi dán zasloužený odpočinek, něco, po čem toužím celý tvůj život," konstatovala postava chladně.

"Od čeho by sis chtěl odpočinout, od života?" promluvil jsem po chvíli. Nechtěl jsem s ním být potichu. V tom tichu můj strach rostl nesnesitelně rychle.

"Život je pro mě jen nekonečná pouť. Putuji po mostech, které převádí tvé myšlenky ve skutečnost a které zas někdy nechávají tvou mysl vstoupit do míst, odkud čerpáš svou fantazii. Je to nekonečný svět a je jen na tobě, kolik toho z něj vytěžíš."

Tiše jsem ho sledoval a připadalo mi, že je jeho tvář víc strhaná únavou než škodolibostí, a můj strach pomalu mizel. "Proč jsi tedy neodešel a zůstal jsi tu se mnou?"

Bytost se pousmála nad mou naivitou. "Já nepřišel za tebou. To ty jsi přišel za mnou. Rozhlédni se!"

Udělal jsem, jak řekl, a došlo mi, že mě neohraničují stěny mého pokoje. Viděl jsem nebe v různých odstínech modři, která se na jedné straně barvila do ruda a na druhé do fialova. Nebeské pláně křižovaly mosty rozličných velikostí i tvarů a mizely někde v neznámu. Udiveně jsem se podíval na místo, kde stál neznámý. Na jeho místě však stálo jen jakési staré zrcadlo. Přistoupil jsem blíž a spatřil v něm odraz, který vypadal jako já. Obraz však ke mně vztahoval ruku, jako by mě žádal, abych vstoupil. Odvrátil jsem pohled a snažil se místo toho dohlédnout na konec mostu. Nic jsem však nespatřil, jako by mi někdo zastřel zrak.

"Kam vede tenhle most?" řekl jsem si spíše pro sebe, ale přesto se mi dostalo dopovědi.

"Na jednom konci je tvůj sen, který se ti zdál, a na druhém jsi ty. Asi by ses tu nikdy nevyznal, pokud bys tu nestrávil celý svůj život a nedohlížel na stavbu všech těchto mostů. Ale tvůj čas se krátí, zůstaneš-li tu ještě chvíli, tak se naše postavení vymění. Ty vyrazíš po jednom z těchto mostů do krajin, ze kterých není návratu, a já budu moci konečně spát."

"Co vlastně chceš za to, že jsi mě sem přivedl?" otázal jsem se rozpačitě.

"Už jsem si to vzal a ty s tím už nic nesvedeš. Vzal jsem si roky ticha a klidu, to je jediná měna, která pro mě má hodnotu." Propadl ve vítězoslavný smích. "Chceš tu zůstat i nadále? Pokud ne, tak se vrať tam, odkud jsi přišel."

Pomalu jsem se přiblížil k zrcadlu. Nechtělo se mi, jenom má přítomnost zde mě naplňovala. Chytl jsem ruku, kterou ke mně obraz v zrcadle natahoval, a probudil se.

Byl jsem studený jako smrt a připadalo mi, že až teprve teď se mi rozeběhlo srdce. Chvíli jsem jen ležel a nemohl se hnout. Možná že jsem zemřel, či jsem jen zkoprněl. Doufal jsem, že se mi to všechno jen zdálo. Vstal jsem z postele a podíval se do zrcadla. Vykřikl jsem. Vypadal jsem jako ona postava, ale bílé skvrny na mém obličeji začaly pomalu mizet. Když jsem znovu sebral sílu nahlédnout na svůj odraz v zrcadle, byl jsem to opět já. Tedy až na jednu věc: zestárl jsem snad o deset let.