Zlatá mušle

Mladý pár se nastěhuje do starého domu a začne jej opravovat. Co tam na ně čeká za tajemství?

Ukázka z knihy:

"Leje jako z konve. Myslíš, Káti, že aspoň zítra se vyčasí?" stěžuje si mladý muž hledící z okna do dvora. Za oknem se rýsují obrysy rozpadající se usedlosti pohroužené do večerního šera, které sem tam osvětlí ostrá záře blesků.

"Musíme jen doufat. Jinak se můžeme rovnou rozloučit s myšlenkou, že bychom se přes zimu mohli zabydlet i dole v přízemí," odvětí s úsměvem žena přinášející na stůl dva talíře s čočkou a vajíčkem. "Ale teď už se tím nezabývej. Už je stejně večer a měl bys taky trochu odpočívat."

"Asi máš pravdu," souhlasí muž a vděčně přijme nabízený talíř. "Někdy mám pocit, že se tu upracujeme." Pak se ztiší a pronese krátkou modlitbu. "Pane, děkujeme ti za jídlo, které jsi nám dal. Nechť nám dáš dostatek sil do díla a naději, že jednou budeme bydlet v krásném domě. Amen."

"Amen," zopakuje žena a pustí se do večeře. "Jak jsi vlastně pokročil s umístěním zvonku? Funguje už?" vyzvídá, zatímco si solí jídlo.

"Jo, už by měl fungovat," usměje se spokojeně muž. "Ještě si tam budeme muset dát nějakou cedulku se jménem, ale myslím, že když tu bydlíme jen my, tak ani není potřeba," podotkne, ale v jeho hlase je slyšet náznak trpkosti. Cítili se zde dosti osamělí. Ve vesnici žili převážně starší lidé a oni sem moc nezapadali.

Zbytek večeře hledí z okna do temnoty, nebo spíš na svůj vlastní odraz ve skle. Dva mladí lidé, kteří se rozhodli splnit si svůj sen – odstěhovat se od rodičů do vlastního. Jen neměli dost peněz, a tak se museli spokojit se starým polorozpadlým domem a vidinou jeho možné rekonstrukce. Jenže jak už to v životě bývá, ne vše šlo podle jejich představ a z krásného snu se časem začaly stávat těžké okovy, které jim vysněnou svobodu spíše braly.

Muž se usměje na obraz své ženy, lehce se rýsující na okenní tabuli, a podívá se jí do očí. "Ale mám to tu rád," poznamená konečně.

"I já to tu mám ráda. Vždyť je to náš domov!" S těmi slovy sevře ruku svému manželovi a též se na něj usměje.

Najednou se v předsíni rozezní zvonek a oba sebou trhnou.

"No vida, máme tu první hosty," zavtipkuje žena a ohlédne se přes rameno.

"Třeba to je hrabě Drákula, který si přišel stěžovat, že nesouhlasí s rekonstrukcí svého starého sídla," pokračuje muž ve vtipkování. Pak se ale zvonek ozve podruhé. "Dojdu jej vypnout, ať nám to tu nezvoní celou noc. Hned jsem zpátky!" Zvedne se a kvapně opustí místnost. Muž seběhne po skřípajícím schodišti a zamíří k místu, kam před pár hodinami zapojil kabely. Když však prochází kolem vchodových dveří, přece jen se zastaví a rozhodne se nejprve zkontrolovat, zdali na zvonek neteče voda. Umístil jej pod stříšku, ale kdo ví. Nerad by, aby jim to v noci vyhodilo pojistky. Přehodí si přes sebe pláštěnku a nazuje si holínky. Otevře dveře a vyběhne do deště. Po pár krocích ale znervózní a zpomalí. U vstupní branky stojí jakýsi cizí muž.

"Dobrý večer, mladý pane!" začne opatrně muž u branky. "Sloužíte jako ubytovna pro poutníky?"

Pán domu si hosta podezřívavě přeměří. Vtom se zvedne ledový vítr a on pocítí večerní chlad. "O ničem nevím. Ale počkejte chvilku. Dojdu se zeptat manželky." S těmi slovy se vrátí zpět do domu a zavře za sebou dveře. Kvapně si odloží pláštěnku, sundá holínky a vyběhne schody do patra.

"Tak co, už jsi jej vypnul?" otáže se mladá žena, aniž by se ohlédla.

"Nebylo potřeba. Funguje víc než dobře," odpoví zdráhavě muž a podezřívavě si svou ženu přeměří. "Tys někde inzerovala, že tu máme ubytovnu?"

"Cože? Počkej, počkej, tam dole někdo byl?" S těmi slovy se zvedne a vyrazí k oknu. Pohlédne dolů a spatří nějakého muže s tornou na zádech stojícího u branky, jak přešlapuje z nohy na nohu. "O žádné ubytovně nic nevím, ale přece jej tam nenecháme, Jirko. Vždyť je tam opravdu hnusně!" navrhne soucitně.

"A co kdyby to byl zloděj nebo vrah?" namítne Jirka a též přijde k oknu.

"Jirko, kdyby to byl zloděj, hned poté, co by zjistil, že tu jsme, by okamžitě odešel," pokárá žena manžela. "Co vlastně přesně říkal?"

"Zajímal se, zdali nejsme poutnická ubytovna," vzpomíná muž. "A kde bys ho vlastně vůbec chtěla ubytovat? Vždyť tu máme zatím rekonstruované jen dvě místnosti v patře."

"Třeba dole. Nejsou tam podlahy, ale aspoň tam neprší. Však my už něco vymyslíme. A už pro něj běž, přece ho tam na tom dešti nenecháme stát celou noc!" rozhodne Katka.

Jirka se zatváří kysele, ale neodporuje. Též onoho muže nechce nechat na dešti. Sám byl před chvílí venku a ani za mák by si to s ním nechtěl vyměnit. Když vyjde před dům, spatří, jak onen cizinec již odchází pryč. "Pane, pane!" zavolá za ním a vyrazí do deště.

Cizinec se zastaví a vrátí se k brance. "Promiňte, že jsem vás otravoval. Nevíte, zdali tu aspoň není nějaké závětří, kde bych si mohl postavit stan?"

"To já se omlouvám, že jste musel čekat. Pojďte dovnitř. V tomhle nečase přece nemůžete spát venku!" Muž otevře branku a pozve cizince na dvůr. Pak odvede hosta do jediné budovy, která má střechu. "Jsme tu teprve prvním rokem a zatím jsme toho ještě moc opravit nezvládli. Však uvidíte," pustí se do vysvětlování Jiří, přidrží vstupní dveře a pozve hosta do domu.

Cizinec poděkuje a vstoupí. "Máte to tu moc pěkné," poznamená znaveně, ale z jeho hlasu je cítit, že mu právě spadl kámen ze srdce. "Vypadá to tu úplně stejně jako ve středověkých městečkách ve Španělsku."

"Dobrý večer, pane!" zavolá paní domu a zamává na nově příchozího z vrchu schodiště. "Pojďte se ohřát sem nahoru. Dole je zima."

Muž se usměje, a když na něj kývne i hostitel, tak si sundá boty a vyrazí po schodech do patra.

V jídelně přiloží do krbu a nabídnou neobvyklému hostu zbytek čočky. Ten poděkuje, zběžně se pokřižuje a hladově se pustí do jídla. Hostitelé si k němu přisednou a nalijí si horký čaj.

"Kde jste v tomhle nečase chtěl přespávat?" otáže se Jiří.

Muž se zakaboní. "No já se ztratil. Nějak se mi povedlo sejít z poutnické stezky a octl jsem se tady. Zprvu jsem dnes dost odpočíval, protože se mi v tom lijavci vůbec nechtělo jít, a když jsem konečně pořádně přidal do kroku, asi jsem musel někde špatně odbočit." Pak se na chvíli odmlčí. "Nevíte, jak jsou odtud daleko Vonoklasy?"

"No to není zrovna kousek," poznamená žena a ustaraně se usměje na hosta. "Ale pochybuji, že byste tam dnes večer ještě sehnal nějaké ubytování. Jestli budete chtít, můžete přespat u nás v přízemí. Nebude to sice žádný pětihvězdičkový hotel, ale nefouká tam a neprší."

"No pochybuji, že to vůbec nějaké hvězdy bude mít," podotkne opatrně pán domu. "Víc vám ale teď nabídnout nemůžeme. Vážně by mě ale zajímalo, jak jste přišel na to, že by u nás mohlo být poutnické ubytování."

"Víte, před několika lety jsem už do španělského Santiaga šel. To jsem začal svou pouť ve městě Oviedo. Nyní jsem si řekl, že zkusím jít pěšky rovnou ze svého rodného města. A když jsem si myslel, že jsem se ztratil, tak jsem na sloupku u vaší branky spatřil dlaždici se svatojakubskou hřebenatkou. Je to symbol, který jsem vídával na své pouti po Španělsku. Ten znak provází poutní cestu a váš dům mi nějak připomněl poutnické ubytovny. Moc se omlouvám, že jsem si to špatně vyložil a zkusil zazvonit."

"Aha, no zní to zajímavě," poznamená muž nedůvěřivě. Pak ale smířlivě dodá. "Koukám, že vás čeká ještě vážně pěkně dlouhá štreka, jak dlouho ještě půjdete?"

"Vymezil jsem si na cestu tři měsíce," odpoví cizinec. "Doufám, že to zvládnu. Ale kdyby ne, tak se vždy můžu otočit a dokončit svou pouť někdy později."

"Já jsem si té mušle také všimla, ale vůbec mě nenapadlo, že by to mělo něco společného s nějakou poutní cestou. Myslela jsem si, že to je nějaká ozdoba," usměje se na manžela Katka. "Pojďme ale už našemu hostu ukázat, kde by mohl přespat."

Všichni se zvednou a opustí místnost s krbem. Sejdou po rozvrzaném schodišti do vstupní haly a dál vedou hosta po udusané hlíně, ze které je cítit chlad a vlhko, hned do nejbližších dveří.

"Je to starý barák" pustí se do vysvětlování pán domu. "V přízemí byla podlaha úplně prohnilá. Museli jsme ji vytrhat. A předtím, než tu budeme dělat podlahu novou, tak to budeme muset pořádně odizolovat. Dnes měla přijít firma, která by nám oddrenážovala základy, ale kvůli dešti to odpískali. Co vám budu povídat…" stěžuje si a vede hosta do jedné ze zadních místností. "Tady skladujeme prkna na novou podlahu. Budete tu mít sucho a nemusíte spát rovnou na zemi. Ještě vám donesu matraci, ať nespíte přímo na dřevě. Bude vám to stačit?"

"Bohatě," odvětí vděčně poutník. "Moc vám děkuji!"

"Jestli chcete, tak si můžete nahoře u krbu pověsit mokré věci, ať vám do rána mohou proschnout," nabídne hostitel a dojde do patra pro slíbenou matraci. Pak se vrátí do jídelny a přisedne si k manželce zasněně hledící z okna.

"Ještě, že jsme jej vzali pod střechu. Tam venku se snad žení všichni čerti!" podotkne žena a dál ustaraně hledí z okna.

"No, tak jestli se žení jen mezi sebou…" zažertuje Jirka.

Za nimi se ozve již známé skřípání starého schodiště a brzy nato do místnosti vstoupí poutník s hromadou mokrého oblečení v náručí. Muž mu rozloží sušák před krbem a přiloží na oheň.

"Jaké to je, být poutníkem?" pustí se do vyzvídání Katka.

"No někdy, jako třeba dnes, to je náročné, ale jindy je to nesmírně krásné," vysvětluje poutník. "Nikdy předtím jsem nedokázal tak vnímat krásu přírody, jako na pouti. Kdo to jednou zkusí, už ho to bude nadosmrti táhnout," dopoví.

"A myslíte si, že náš dům býval dříve poutnickou ubytovnou?" pokračuje ve vyzvídání Katka.

"Tak to nevím. To, jak je postavený z kamene a není omítnutý, mi připomnělo domy ve Španělsku. Některé ubytovny pro poutníky, kterým se ve Španělsku říká alberque, měly pokoje pro hosty s vlastním vstupem. Jinde nás ubytovávali přímo v domě. Většinou se jednalo o větší místnosti s palandami. Ale tady v Čechách to mohlo vypadat úplně jinak. Přece jen tudy neprocházela tak velká procesí poutníků. Přesto mi to tak nějak ty španělské ubytovny připomnělo."

"Když o tom tak mluvíte, něco mě napadlo," zamyslí se Jiří. "Víte, už si nějakou tu dobu lámu hlavu s tím, co se nalézalo v protějším křídle tohoto domu. Zprvu jsem si myslel, že se jednalo o vepříny, ale nesedělo mi, proč byly tak dobře zařízeny." Pak se usměje. "Moc z té budovy nezbylo, takže se její účel dnes už těžko dozvíme."

Cizinec pověsí poslední promočené tričko na sušák a usměje se na hostitele. "Kdo ví, třeba tu někdy půjdu znovu a vy tu budete mít poutnické ubytování. Budu se ale už muset omluvit. Zítra vstávám brzy, abych dohnal skluz, který jsem dnes nabral. Snad už bude lepší počasí. Moc vám děkuji, jste vážně andělé," rozloučí se znaveným hlasem.

Manželé mu popřejí dobrou noc a též se odeberou ke spánku. Preventivně se zamknou a jdou spát.

***

Okolo šesté hodiny ranní se ozve tiché zaskřípání starého schodiště. Je však tak tiché, že klidný spánek pána a paní domu nenaruší. O chvíli později se ozve tiché zaskřípání vstupních dveří a dům se opět ponoří do ticha.

Když mladí manželé vstanou a dojdou se nasnídat do kuchyně, naleznou na stole úhledně složený, avšak trochu pomuchlaný papír. Katka jej rozevře a vypadne na ni několik bankovek. Těch si ale nevšímá a společně s manželem se koukají na slova, která jim tu poutník zanechal.

Buen camino,

moc Vám děkuji, že jsem u Vás mohl složit hlavu. Byli jste jako maják v noční bouři, díky kterému mohu být zas o něco blíže svému poutnickému cíli. Víc peněz vám dát nemohu, ale doufám, že i tak udělají radost. Budu na Vás myslet během své pouti.

poutník Stanislav

"Je to moc milé, že?" poznamená Katka. "Jsem vážně ráda, že jsme jej včera nenechali v tom dešti."

"I já," potvrdí Jiří.

Toho dne se vyčasí a pěkné počasí vydrží po celý týden.

***

O čtyři roky později městečkem prochází osamocený muž. Je již pozdní odpoledne, avšak nezdá se, že by někam pospíchal. Na zádech má obnošenou tornu a v ruce poutnickou hůl. Když dojde ke starému domu stojícímu na okraji historického jádra obce, povšimne si malé cedulky. Přijde blíže a čte: Poutnické alberque. Zdráhavě zazvoní a vyčkává.

Všimne si pohybu v domě a o chvíli později se otevřou vstupní dveře. Ven vyjde žena a v náručí drží zhruba roční dítě. Vypadá ustaraně, ale přesto se na nově příchozího usměje. "Co si přejete, pane?"

Muž na moment ztratí řeč. Pak se ale usměje a odpoví: "Slyšel jsem, že tu ubytováváte poutníky. Měli byste ještě nějaké volné místo?"

"Ale jistě. Pojďte za mnou," pronese žena a vyrazí přes dvůr k protějšímu stavení.

Muž vezme za kliku a zjistí, že je odemčeno. Vstoupí dovnitř a následuje hostitelku.

Žena otevře těžké dubové dveře a objeví se malá, ale útulná komůrka. "Můžete přespat tady. Jen až budete odcházet, nezapomeňte za sebou zavřít. Slepice tam hrozně rády lezou."

"Děkuji, kolik jsem dlužen?" otáže se poutník.

"To je na vás. Pokud budete chtít, můžete nám něco zanechat v kasičce támhle na stolku," odpoví hostitelka. V ten moment se rozbrečí dítě a žena se mu začne věnovat. "Kdybyste něco potřeboval, tak zazvoňte." S těmi slovy se otočí a vyrazí zpátky do domu.

Poutník ji s úsměvem sleduje, dokud nezmizí v domě. Pak vstoupí do své komůrky, odloží si krosnu na zem a znaveně se posadí do proutěného křesílka umístěného hned naproti dveřím. Jeho zrak sklouzne na knihu návštěv ležící na stolku hned vedle kasičky a razítka. Usměje se a sáhne po ní.

***

Druhý den, když jde paní domu uklidit po posledním poutníkovi, si na chvíli znaveně sedne do proutěného křesílka. Otevře knihu návštěv a pustí se do čtení vzkazů, které jim tu poutníci zanechali. Nebylo jich moc, ale uměly rozjasnit den. Když narazí na poslední, do očí jí vhrknou slzy. Teprve až nyní jí dojde, kdo byl onen poutník. Opět knihu návštěv odloží na stůl, zavře oči a vzpomíná na noc, kdy ubytovali svého prvního poutníka. Bylo to tak dávno, ale přijde jí, jako by to bylo včera.

Knižní ilustrace: