Zahradnický mistr

Postarší muž dal před mnoha lety velký slib, který chce do puntíku splnit. Povede se mu to?

Ukázka z knihy:

Postarší muž si setře hřbetem dlaně pot z čela. Je mu vedro, ale nemá tolik času, kolik by si přál. Musí všechno stihnout pokud možno co nejrychleji a nikdo jej přitom nesmí vidět. Dost by jej naštvalo, kdyby mu jeho plány nevyšly. Přece jen na tuto chvíli čekal již opravdu, ale opravdu velmi dlouho. Opět popadne kolečko a projde kolem květy obsypaného ibišku. Přestože nemá času nazbyt, zastaví se a ke květům přivoní. Zahrada je jeho celý svět. Chodidla se mu příjemně boří do měkkého trávníku a nakrátko sečená stébla trávy sem tam zavítají i mezi jeho prsty, kde chladí a jemně šimrají. Zahrada je poměrně rozlehlá a obklopuje ji neproniknutelná zelená stěna tvořená bujným porostem nejrůznějších keřů a stromů. Nikdo tak zvenčí nemůže sledovat zdejší dění, ledaže by se vznášel v balóně nad zahradou nebo byl v nejvyšším patře jejich domu a koukal z okna. Toho se však muž neobává. Je zde nyní sám.

Kráčí přímo do nejvzdálenějšího koutu zahrady, kam nevede žádná pěšina a jen málokdo sem zavítá. Zdejšímu nijak zajímavému místu vévodí vzrostlá borovice, schovaná za hloučkem tří letitých jilmů, které ji prakticky celou skrývají. Jilmy tu rostly ještě dříve, než se sem přestěhovali, a již v tu dobu nebyly zrovna drobečci. To bylo před třiatřiceti lety.

Když prochází kolem vzrostlých stromů, na moment se zastaví a dlaní se dotkne jejich kůry. Je chladná na dotek a čas ji již stihl zvrásnit jako tváře starých lidí. Napadne jej, že jednou i jeho vlastní tvář bude vypadat podobně. Člověk si tuto skutečnost uvědomí nejvíce, když na svět přijde nový život. Usměje se a pokračuje nyní již vysušenou půdou dál k patě borovice. Zde již nevede závlaha a letní slunce půdu roztrhalo jako na poušti. Vzduch nad sluncem vyprahlou hlínou se tetelí a je v něm cítit prach. Nebyla však pravda, že by se zde vždy cítil špatně. Třeba na jaře tu bylo příjemně. Před lety tu vysadil záhon s jarními cibulkami. Nejspíše o něm věděl jen on sám, ale nevadilo mu to. Cibulky z hlíny nevyndával. Ty během let zplaněly, avšak i tento rok jich několik prorašilo a na pár dní zde spokojeně kvetly. Nyní už po nich zbyly jen seschlé listy. Tentokrát však s nimi má jiné plány. Chce je vyjmout a odnést na půdu kůlny, kde by mohly doschnout.

Otočí se a pohlédne k domu. Mezi ním a stavením se nyní rozkládají rozkošatělé koruny starých jilmů, takže sem nebylo možné dohlédnout. Prací ztvrdlými prsty se dotkne náprsní kapsy montérek a nahmatá mobil. Spokojeně se sehne a motyčkou začne rozhrabávat již skoro nezřetelný záhon. Půda je tvrdá, ale brzy povolí a odhalí své tajemství. Do připravené přepravky začne skládat jednotlivé cibulky a probranou zeminu sype do přistaveného kolečka. To se pomalu plní, a přestože záhon se zdá skoro netknutý, hromadící se cibulky a hlína jsou neklamným svědkem opaku. Právě tohle měl na svém zahradnickém povolání nejraději. Viděl, jak mu práce ubíhá pod rukama. Nikdy nechápal svou ženu, která dokázala celé hodiny civět do počítače. Byl to jiný svět pro jiné lidi, ale což. Hlavně, že jí to vyhovovalo. Nebylo třeba to chápat, stačilo to respektovat. Muž nervózně vyndá mobil a zkontroluje čas. Ještě má celé dvě hodiny. Je to proklatě málo času, ale když nebude stíhat, vždy může přestat s tříděním cibulek a nechat si to na později. Odveze kolečko a vysype jej na hromadu vedle kompostu. Pak se vrátí a pokračuje dál ve své práci.

Schválně, zdalipak se bratrovi povede sehnat ty etikety. Měl s tím začít dřív, začnou se mu v mysli rojit neodbytné myšlenky. Pořád bylo co dělat, až na to úplně zapomněl. Jasně, nebylo to nic extra důležitého, ale chtěl, aby oslava byla dokonalá. Co dokonalá. Měla být přímo nezapomenutelně dokonalá, jak to taky všem před léty slíbil! Bylo to již devětadvacet let, co tento slib dal. Zprvu myslel, že na něj jeho přátelé zapomněli, ale když se rodina dozvěděla, že se stane dědou, najednou si vzpomněli. Ani nevěděli, jakou mu to udělalo radost. Ale samozřejmě na sobě nedal nic znát a nenápadně se pustil do nezbytných příprav.

Borovice vrhá poměrně řídký stín, takže před sluncem moc nechrání. Muž na chvíli ustane v práci, vytáhne kapesník a setře si dotěrný pot z čela. Již několikátý den po sobě jsou tropické teploty a je to znát. Ještě že o víkendu by se mělo pořádně ochladit. Nebo to aspoň hlásala předpověď. Vše bylo načasované lépe, než si vůbec mohl přát. Jen sil už má méně, než když býval mladý. Na to tehdy nepomyslel. Popadne další plné kolečko a odveze jej na pěkně se kupící hromadu, dosahující již do poloviny výšky kompostu.

S kolečkem se projde ještě několikrát, než je místo záhonu prázdné. Muž do něj opatrně vkročí a nabere poslední zbytek hlíny. Pod jeho kroky je slyšet zaskřípání starého dřeva. Poodstoupí, vezme lopatu a opatrně ji zasune pod prkna. Pořádně se zapře a plnou vahou se položí na násadu. Ozve se táhlé zaskřípání a deska se zvedne. Opatrně ji vyndá a položí na kolečko. Před ním nyní zeje kamenné schodiště. Vzduch je najednou cítit příjemnou vlhkostí. Muž desku odveze ke kůlně a opře ji o zadní stěnu, aby na ni nebylo ze zahrady vidět. Nejradši by se ještě vrátil a promazal panty od dveří do nově odhaleného sklepení, ale zazvoní mu mobil. Hovor ani nepřijme a rovnou vyrazí k zahradní brance. Tam už na něj čeká jeho o poznání mladší bratr.

"Tak jak se cítíš, dědulo?" osloví ho zvesela. Obejmou se na pozdrav a vyrazí z výhně předzahrádky do domu.

"Zadařilo se?" zeptá se s mírnými obavami postarší muž svého hosta.

"Znamenitě. Ale řekni, vážně jich budeš potřebovat tolik?" vyzvídá host, zatímco předává balíček. Když však vidí na tváři svého bratra, jak se škodolibě usmívá, dodá: "Však já vím, mlčíš jako hrob. Ale nezapomeň, říkal jsi, že to bude opravdu nezapomenutelně dokonalá oslava a já jsem opravdu náročný porotce a jen tak něco mě nepřekvapí."

Novopečený děda si svého hosta podezřívavě přeměří a tajemně se na něj usměje. "Tak to máme podobně, možná, že jsme opravdu bratři. A nevyzvídej, nebo o to překvapení přijdeš."

"No dobře, dobře," pokračuje trochu zklamaně mladší z bratrů. "Tak v sobotu, pokud to tedy ještě nechceš přesunout. Hrozí bouřky…" podívá se na bratra a rozesměje je. "Hele, vůbec netuším, co máš v plánu, takže radši už půjdu, zatím."

"Tak zatím, bratře, a přestaň už ze mě tahat rozumy," vyprovodí muž svého hosta a opět se spěšně vydá do zahrady. Vezme si olej, ocelový kartáč a smetáček s lopatkou. Zkontroluje, zdali je zde sám, a zamíří ke starým jilmům. Je pod nimi příjemný stín. Muž se zde na chvíli zastaví a užívá si pohled na borovici. Vysadil ji na mírném kopečku a roky odstraňoval substrát tak, že se odhalily její kořeny, které pokryla kůra, a jak tloustly, vytvořily ohromný kmen. Bylo to již tak dávno, kdy ji tu zasadil. "Pinus flexilis," zabručí si pod vousy. Zvedne se lehký vánek a muž se spokojeně usměje. Sejde po odhaleném schodišti a vyzkouší kliku. Je zatuhlá, ale funguje. Promastí ji olejem a pak se vrhne na panty. Otevře dveře dokořán a nechá vyvětrat těžký sklepní vzduch. Pak očistí schodiště od špíny a zkontroluje několik otvorů v okolí, které přivádějí do sklepení čerstvý vzduch. Teprve až poté vstoupí dovnitř a nahodí pojistky. Ve světle starých, dnes již nekoupitelných žárovek se objeví lomené klenby a dvojřad sloupů. Po obvodu se nalézá množství přeplněných regálů. Nad každým z nich je napsaný letopočet. Vezme koště a pustí se do úklidu. Když není po pavučinách a jejich obyvatelích ani památky, rozloží uprostřed místnosti velký stůl a rozestaví kolem něj židle. Setře prach a začne na něj skládat láhve po jednotlivých ročnících. Pak z kapsy vytáhne nálepky, které mu přivezl bratr, a pustí se do etiketování. Dává bedlivý pozor, aby se mu ročníky nepomíchaly, a u každého z nich vzpomíná na svou dcerku, jak rostla, dospívala a opustila jejich rodný dům. Na stole před ním leží celý rodinný život extrahovaný do lahví v podobě, dle jeho názoru, nejkvalitnějšího vína. Všichni jeho přátelé si jej každoročně pochvalovali a jediné, co mu vyčítali, bylo, že jej má vždy tak málo. Nikdo z nich netušil, že jej odkládá na tuto chvíli…

Čas běží a regály se opět plní. S poslední lahví umístěnou na patřičné místo si muž oddechne a na chvíli si sedne do čela stolu. Byl to náročný den, ale stál za to. Přemítá, zdali si to opravdu takhle před těmi lety představoval. Uvědomí si, že vlastně už ani neví. Žárovka nad jeho hlavou zabzučí a muž se opět vrátí do přítomnosti.

Nejspíše se již vrátila jeho žena. Ráno odjela za dcerou, aby jí doma trochu vypomohla. Byl za to rád, aspoň měl větší klid na to vše připravit. Je to škoda, že se na sobotní oslavu dostaví jen její manžel. Ale hazardovat se zdravím dítěte by se nemělo. Hlavně, ať je v pořádku. Přece jen tu bude opravdu hodně lidí.

Zvedne se a opustí sklep. Zlatý hřeb večera je připraven. Nyní ještě dokončit přípravy toho zbytku. Zavře za sebou dveře a umístí na ně zámek. Byla by vážně škoda, kdyby se sem někdo dostal moc brzy a celé by to prasklo. Odnosí bedny s cibulkami na půdu kůlny a ustřihne několik květů růží. Pak se přesune do domu. Manželku najde, jak v kuchyni leští sklenky na víno. Políbí ji na pozdrav a předá jí čerstvé květiny.

"Taky by ses měl jít podívat na vnučku, je vážně krásná. Zahrada by pro jednou měla počkat," navrhne mu žena unaveně a napustí vodu do vázy.

Muž se na ní jen usměje. Oči mu žhnou nadšením a do jisté míry i nervozitou. "Však zítra je taky den." Osprchuje se a jde rovnou spát. Jeho žena se k němu brzy přidá. Oba jsou nesmírně unavení. Poslední dny jsou náročnější než obvykle a oni už nejsou nejmladší.

***

Knižní ilustrace: