Žabí zpěv

Jde vůbec nějak odčinit zrada přátel? A pokud ano, jsme vůbec schopni se s tím vnitřně vypořádat?

Ukázka z knihy:

Otřese se, přestože je teplý letní den. Není mu zima, zmáhá jej jen jakási vnitřní slabost. Opře se lokty o kolena a zahledí se do země. Má ještě dost času. Dost na to, aby si dokázal uvědomit, o co všechno přichází.

Jeho zrak spočine na prošlapaných botách. I ty mu pán domu věnoval. Napadne jej, zdali je bude chtít zpátky. "Dary se přece nežádají nazpět," poznamená tiše. Je mu však jasné, že kdyby jej o ně požádal, tak by mu je poslušně odevzdal. Stále více si uvědomuje, že vše, co nyní má, dostal od rodiny, které po tak dlouhou dobu sloužil. Nic už nebylo čistě jeho. Vlastně si ani na dobu před tím, než jej přijali, nepamatoval. Cítí sám k sobě nevýslovný odpor. Připadal si jak zrůda v lidském těle. Je tak těžké žít s tím, co dělal. S tím, čím se stal. Před jeho vnitřním hlasem není kam uniknout. Nejhorší ovšem bylo, když zůstával sám, jako třeba nyní. Pak jej totiž slyšel nejzřetelněji. Prudce vstane a rozhlédne se. Cítí, jak má shrbená záda. Stárne rychle a ztrácí sílu se narovnat. Vždyť na to už ani nejspíš nemá právo… Vykročí po cestě zarostlé trávou hlouběji do zahrad. Šuškalo se, že tu v těchto místech leží nevybuchlá puma. Jemu ale už na životě nezáleží, a tak jde klidně dál. Odevzdaně sleduje ztrácející se cestu pod nohama a očekává západ slunce. Připadá mu, že brzy zapadne i nad jeho vlastním životem.

Zastaví se pod jedním ze starých stromů a dotkne se jeho rozpraskané kůry. Kéž by taky dokázal poklidně růst a nerozsévat kolem sebe zlo, napadne jej. Stačilo být jen o trochu silnější. Nebo to je zas jen výmluva? Jak může vědět, zda se vůbec mohl rozhodnout jinak? Možná by pak zaplatil vlastním životem. Možná by tu už nebyl, ale duši by si zachoval čistou. Jenže nebylo by to víc? Čím vším platil za svůj život? Neplatil jen svou duší, platil i životy jiných, a to si už nikdy nedokáže odpustit. Zaryje nehty do kůry a ucítí, jak praskají, a zpod záděr se mu vyřine krev. Poslední dobou jedl málo a jeho tělo zesláblo. Měl však někdo jako on vůbec nárok na jídlo? Opře se čelem o kmen a zmučeně zavře oči. Kéž by mohl do toho dřeva vstoupit a zapomenout na svůj život. To si vážně myslel, že když válku vyhrají, tak tím něco získá? Odkdy věděl, že se vydal na špatnou cestu? Už když přijely první tanky, když na náměstí zastřelili prvního mladíka, nebo až když se stáhli a nechali jej tu? Co si to celé ty roky nalhával? Uměl si pěkně lhát. Celou dobu věděl, jakou cestu si volí. Myslel si snad, že když zvítězí, bude vše ospravedlněno? Možná by bylo nejsprávnější svůj život zakončit tady a teď. Jenže ví, že to nedokáže. "Kéž by to šlo vrátit všechno zpět. Kéž bych mohl svůj život obětovat pro ty, které jsem zradil," šeptá prosebně. Už nepláče, oči má suché. Po těch všech letech války už nadobro vyschly. Už si ani nepamatuje chvíli, kdy jeho srdce ztvrdlo. Sedne si ke kořenům letitého stromu a uhladí si obnošené kalhoty. Byly jeho nejslavnostnější, přesto s nimi vyrazil do zahrady. Copak si už neváží toho, co dostal? Zůstane však sedět, nyní mu je to už jedno.

Vítr šelestí v listoví a stín se zavlní. Muž vzhlédne ke slunci a odevzdaně sleduje mraky putující po nebi. Bylo to stejné jako tehdy, když přijeli. Cítil z nich neskutečnou sílu a chtěl být jako oni. Oni jej brali. Vždyť byl jejich krajan. Brali jej mnohem víc než pan Lorenzo a jeho rodina. Nebo si to aspoň tehdy myslel. Trpce se usměje. Byl tak naivní.

Nikdy předtím by jej ani nenapadlo, že by svou rodinu, svou jedinou rodinu, zradil. Proč to ale tehdy udělal? Proč tehdy měl pocit, že dělá správnou věc? Nebo snad už v tu dobu věděl, co dělá? Mysl mu stále dokola vrací ty samé otázky a trýzní jej. Z trávy se vyplazí had, zastaví se na písčitém palouku a začne se vyhřívat na slunci. Muž dostane chuť si na něm vybít všechnu zlost. Popadne kámen, ale jeho ruka se bezmocně sveze k zemi. Co se to z něj stalo? Skryje hlavu mezi kolena a zavře oči. Ptáci nad jeho hlavou vesele prozpěvují, ale on stále dokola slyší, jak jej jeho svědomí usvědčuje, a nedokáže se z jejich zpěvu radovat.

Kdyby to aspoň Lorenzo celou dobu nevěděl. Proč mu ale nikdy nic neřekl? Stále mu věřil, že se změní? Byl tak důvěřivý, nebo si toho prostě jen všímat nechtěl? Nevydrží dlouho v klidu sedět, bojí se zůstat v tichu. Ticho zvýrazňuje jeho vinu. Vstane a pokračuje dál po ztrácejících se stezkách zahradou. Cítí, jak je unaven. Zvolní tempo a zaposlouchá se do šustící trávy. Zahradník zemřel na začátku války a od té doby nebyl nikdo, kdo by jeho práci zastal. Kéž by byl starý jako on, už by měl život za sebou. Takhle jej čeká ještě tolik let výčitek. Pomyslí si, zda by jeho srdce mohlo otupět i vůči nim. Jenže nestal by se pak ještě větší zrůdou?

Donese se k němu zvuk tekoucí vody a brzy se před ním rozevře temná vodní hladina. Je naprosto klidná a on v ní spatří svůj vlastní odraz. Nepoznává se. Má pocit, že jej temnota kolem jeho odrazu každou chvíli pohltí. Zhltne jeho duši a už ji nikdy nepustí. Sedne si na břeh a tiše sleduje svého dvojníka. Koutky úst mu zacukají a spatří, jak se usmívá. Ten pohled se mu hnusí. Je plný předstírání a opovržení, přesto pohledem neuhne. Tvář, která jej sleduje z vodní hladiny, je přece jen jeho vlastní. Ta, která jej bude pronásledovat celý život. A to, co v ní zůstalo zapsáno, se nedá nijak vymazat. Má pocit, že by měl plakat nebo křičet. Že by měl nějak ze sebe všechno to zlo dostat, ale místo toho mu úsměv zmrzne na tváři. Je prázdný.

Přijde mu, že to je jako tehdy, když za ním přišli poprvé. Chtěli po něm tak málo. Stačilo jen říkat, co Lorenzo a jeho rodina dělá. Měl to udělat pro Říši, pro Vůdce. Pro koho to ale nakonec dělal? Nyní už to věděl, tehdy nad tím ovšem přemýšlet nechtěl. Bylo mu málo být jen sluhou ve staré šlechtické rodině. Měl pocit, že nemá žádnou hodnotu. Byl však něčím víc, když začal udávat?

Už dál nevydrží pohled sebe sama a zavře oči. Má však pocit, že jej jeho obraz stále pozoruje. Odsune se dál od břehu a lehne si do trávy. Přemítá, co bude dělat, až jej pan Lorenzo pošle pryč. Nastoupil do jeho služeb už jako malý, když s matkou odjeli z Výmarské republiky. Tehdy mu bylo pět let. Dost málo na to, aby po matčině smrti bral pana Lorenza jako svého otce. Otce, kterého zradil. A pro co? Vážně si myslel, že najde Žabí fontánu, o které nikdo již celá staletí neslyšel? Toužil po slávě a úctě svých krajanů. Možná, že kdyby se Lorenza na fontánu zeptal, tak by mu ji i ukázal. Místo toho na něj donášel a snažil se přijít na to, kde ji skrývá, přestože sám věděl, že nejspíše žádná fontána ani není. Věděl to už od samého začátku, ale nechtěl si to přiznat.

Slunce se pomalu kloní k západu a času je stále méně. Mladík si všimne, jak se mu třesou prsty. Ví, že ať jej večer čeká cokoliv, už to chce mít za sebou. Ať mu Lorenzo přikáže cokoliv, poslechne. Jeho rozhodnutí bude spravedlivé. Vstane a zamíří podél potoka k sídlu. Nejspíš jej označí jako udavače a vyžene jej. Zemře sám jako vyvrhel a už nikdy nespatří tohle místo. Možná by bylo lepší, kdyby jej nechal pověsit. Aspoň by to měl rychle za sebou. Rozhlédne se po zpustlé zahradě a pocítí zármutek. Už se sem nikdy nevrátí a nikdy nepocítí přijetí rodiny, jako byla tahle. Jenže on si nic jiného nezaslouží!

Zahrada voní kvetoucími bylinami, ale muž si jejich vůni nevychutnává. Putuje sklesle po ztrácející se stezce a sleduje rozpadající se sochy, jež na něj shlíží zpoza letitých šlahounů břečťanu. Terén se prudce svažuje a náhle se před ním objeví starý, napůl rozpadlý dům. Ví, že právě tady dříve přebýval starý zahradník. Stavení stojí ve svahu, takže je jen stěží viditelné. Střecha se musela zřítit, když se odtud Němci stahovali. Stromy v okolí jsou polámané, snad od výbuchu granátu.

Do setkání s Lorenzem zbývá ještě trochu času, a tak se u stavení na chvíli zastaví. Nikdy starého zahradníka nenavštívil. Jeho dům byl skryt v zahradách a starý muž, jenž jej obýval, nebyl znám tím, že by vyhledával společnost. Projde kolem zplanělých růží a zamíří k vylomeným dveřím. Nahlédne dovnitř a spatří jedinou prázdnou místnost. Okna jsou vysklená a vítr dovnitř nafoukal tlející listí. Muž vstoupí a rukou přejede po rozpraskané omítce. Ve vzduchu cítí vlhko. Připomene mu to setkání s německými důstojníky. Tehdy se sešli v jednom sklepení, ukázali mu plány domu a chtěli po něm, aby jim našel onu slavnou fontánu. Prý měla být tvořená sborem žab odlitých z ryzího zlata, jež bez přestání zpívaly jako varhany při mši. Hnal se za tím přeludem a přitom tolika lidem uškodil. Byl takový blázen! Odhrne botou listí a spatří kamennou podlahu. Zdá se tak stará, jako by do zdejšího nuzného stavení ani nepatřila. Přijde k oknu a odstrčí několik květů růží, které se snažily vedrat do stavení. Uvědomí si, že tu je krásný výhled, ačkoliv se již jen stěží dá rozpoznat, kde dříve byly záhony a kde začínaly chodníčky. Shrne listí z parapetu a znaveně se posadí. Možná, že toto jsou opravdu jeho poslední chvíle tady v zahradách. Kéž by tu mohl pracovat aspoň jako zahradník. Kéž by nemusel toto místo opustit. Co jiného by dělal? Vždyť nic jiného ani nezná…

Už nehledí ven, kde se svět zdál tak živý. Jeho oči bloudí po zpustlém, nuzném stavení. Připadá mu jako nějaká jeskyně. Pozoruje hluboké praskliny, jež musel způsobit výbuch granátu. Mají však podivný tvar, a když si je prohlédne pozorně, uvědomí si, že tvoří jakýsi oblouk. Ten se táhne přes zeď, která sousedí se svahem. Usměje se. Vstane a přišourá se k oné zdi. Cítí, jak prasklinami prostupuje chladný vlhký vzduch. Rukou přejede po škvíře ve zdivu a zaposlouchá se. Slyší jej. Byl tichý, ale přesto tam někde uvnitř byl. Žabí zpěv.

Muž mlčí, očekává, že přijde radost, ale uvnitř cítí jen prázdnotu. Kdyby toto místo našel před několika měsíci či roky, byl by jistě šťastný. Ale teď? Ruka mu sklouzne po rozpraskané zdi. Ví, že už je čas. Otočí se a vyrazí za panem Lorenzem.

***

Knižní ilustrace: