Vzpomínka

Mladý pár ležel na čerstvě posečené horské louce. Léto se chýlilo ke konci, přestože stále bylo ještě teplo. Již víc než dva týdny nezapršelo a tráva byla vysušená do žluta. Vládlo bezvětří a mraky pluly líně po obloze. Někde v dáli bylo slyšet kostelní zvony ohlašující poledne.

"Koukni na oblohu. Plují po ní mraky, jako by to bylo moře. Třeba támhle je hlava slona a támhle zas velká plachetnice," ukázala dívka prstem k nebi.

Kluk přimhouřil oči a sledoval její prst. Pak je zavřel a zamumlal: "Jsou to jen beztvaré příšery a jen my v nich vidíme živé tvory. Navíc každý vidí něco jiného."

"Mohou to tedy být naše vzpomínky, přeci jen je máme každý jiné, a možná proto jsou tak mlhavé," nenechala se dívka odbýt. Byla nerada, když hovor ustal, ale poslední dobou se to stávalo velmi často. "Co si myslíš, že připomíná támhleten oblak?" pokračovala. "Podle mě to je jasná pirátská vlajka!"

Kluk opět otevřel oči a zastínil si je rukou. Chvíli s odpovědí váhal: "No, a já v tom vidím smrt. Je to holá lebka s vypadanými zuby a rozšklebeným úsměvem. A ty oči..."

"Proč pořád myslíš na smrt?" přerušila jej dívka a pohlédla mu zblízka do očí, až musel uhnout pohledem.

"Nevím, ale vždy mi vyvstane jako první na mysli. To jsou ty vzpomínky, ale nevím, kdy jsem se k té smrti dostal tak blízko, že na ni nemohu zapomenout," odvětil po chvíli vyhýbavě.

"Už toho nech!" okřikla jej dívka. "Oblaka jsou bílá, nemohou přinášet strach; nebo myslíš, že koruny stromů by mohly vypadat přívětivěji? Jsou menší a níž, nejsou tak neuchopitelné, tak mocné!" Vždy byla tou, která se vše snažila urovnat. Poslední dobou jí však už jeho chování lezlo na nervy.

"V tom to není, ale můžeme se na ně podívat. Nikdy mě nenapadlo, že by jejich tvar mohl vyprovokovat fantazii a dovolit jí spojit si jejich tvar s něčím z minulosti," pronesl kluk odměřeně. Bylo zřejmé, že mu změna místa přišla vhod.

Vstali a vyrazili do blízkého lesa. Stromy byly staré a rostly daleko od sebe, jejich koruny se spojovaly a vytvářely šero, které bylo příjemnější než žár odpoledního slunce. Opět si lehli na zem a sledovali, jak se nad jejich hlavami kolébají koruny stromů. Sem tam prosvitly přímé paprsky a dopadly na vysušený mechový koberec. Slunce jim přejíždělo tenkými paprsky po tvářích a opět mizelo skrývajíc se za listy.

"Tak co, co vidíš tentokrát? Mně to přijde jako moře, stále se převalující a šumící jak příboj," začala dívka rozhovor.

Neodpověděl, dokud nevysvitly paprsky a jejich jas neprobudil něco dlouho ukrytého v jeho očích. "Ta hra světla je krásná. Vychází jakoby z hlubin a jen jeho malá část se prodere až k nám." Pak se na svou přítelkyni usmál, ale oba věděli, že ten úsměv je nucený.

Dívka mu přesto úsměv opětovala, byla ráda za jakýkoliv náznak toho, co prožili dříve. "Máš pravdu, jsou to paprsky života, které nenechají žádný stín nadlouho se usídlit na jednom místě, takoví poslové radosti, kteří ohýbají stíny od západu k východu."

"Co je nazvat kořeny prorůstajícími větvemi stromů a snažícími se dosáhnout co největších hloubek. Mohutné sloupy světla, které chtivě rozkrádají blahodárný stín. Vrhají se na každé nechráněné místo a snaží se prodrat se dál, dokud jim je to umožněno," zašeptal si kluk spíše pro sebe a odvrátil pohled.

"Proč vždy mluvíš o všem tak skepticky!" okřikla jej dívka. Posadila se a zkřížila ruce na prsou. "Nic není tak černé, na každém rohu nečíhá smrt, život není tak zkažený, jak jej vidíš."

"Řekl jsem snad něco z toho? Ale ano, máš pravdu, asi na vše nahlížím z druhé strany mince než ty. To, co vidíme, nejde nikdy popsat jen slovy. Co ty vidíš jako krásné, může jiným lidem připadat jako strašlivé či hrůzostrašné. Kde je tedy pravda?"

"Přestaň, od té doby, co ses vrátil s Jonatánem z toho vašeho tajuplného výletu, se chováš divně," okřikla jej dívka. "Tak mi konečně řekni, co se tam stalo! Je to s tebou k nevydržení, vždyť to trvá už více jak dva měsíce. Ten večer jsi přišel celý roztřesený a v noci ses pořád budil. Hele, tak mě tam vezmi, sám jsi říkal, že když něco nejde říct slovy, tak..."

"Ne!" vykřikl kluk a v očích se mu zračil strach. Odtáhl se od ní a zpříma se jí zahleděl do očí. "Jestli je něco, před čím tě chci ochránit, tak je to tohle! Už o tom prosím tě nikdy nemluv." Zvedl se ze země a pomalu kráčel zpět na volné prostranství.

Dívka jej jen sledovala očima, ale nezvedala se. Věděla, že daleko neodejde, byl plný strachu a chtěl se jen uklidnit. Chtěla znát ten důvod proměny, to, proč stále myslel na smrt, proč nevěřil v nic dobrého, proč se stal tak chladným. Pomalu přišla k němu a objala ho.

"Zahrajeme si takovou hru," a s těmi slovy mu přehodila šátek přes oči. Trochu se otřásl, ale pak se poddal. Naklonila se mu přes rameno a zašeptala mu do ucha: "Povedu tě, neboj se."

Vedla jej dlouho, po strmých lesních cestách, po pěšinách vyšlapaných zvěří či podél potoků, které se táhly z blízkých hor. Často se smála, přesto stále dohlížela na šátek, kterým mu zavázala oči. Nechtěla, aby tu cestu viděl. Zastavili se až u úpatí skály, která se tyčila jako kamenný sloup k mrakům, ale celá byla pokryta stromy. Jejich kořeny se zavrtaly do jejích stěn a narušily její povrch. Les tu byl stinnější než dříve a bylo zde cítit vlhko, přestože už tolik dní nepršelo. Dívka se přitočila k mladíkovi a začala mu pomalu rozvazovat šátek.

"Každou noc sníš o tomto místě, slyším, jak se jej pokoušíš popsat. Jako by tě sem něco táhlo. Prosím, ukaž mi to, co tu přede mnou skrýváš..."

Mladý muž však okamžitě strhl šátek a ustoupil o krok zpět. Oči se mu začaly míhat ze strany na stranu, jako by očekával smrt. S výkřikem, který se nepodobal žádnému lidskému slovu, udeřil dívku a zkoprněl na místě. Možná že si uvědomil, co udělal, nebo jej jen uhranul pohled na prasklinu, která kdysi dávno roztrhla skálu u jejího úpatí.

Dívka se rozbrečela a rozběhla se do útrob skály. Než se mladík vzpamatoval, zmizela mu z očí. Chtěl vyrazit za ní, ale jeho krok se zpomalil. Chtěl křičet, ale z úst se mu vydralo jen chraplavé syčení. Jen stál a hleděl do tmy před sebou. Nemohl se pohnout, cítil mrazivou vlhkost smíšenou se starým železem. V hlavě se mu sbíhaly vzpomínky a jeho tvář zbělela. Ruce se mu začaly opět třást a nedokázal je kontrolovat. Vtom uslyšel skřípání železa, které jím projelo jako hrot kopí. Před očima se mu zatmělo a vrávoravou chůzí vyrazil do temnoty. Uslyšel bolestný výkřik, který jej přimrazil na místě. Věděl, kam ta cesta vede. Kolikrát se mu o tomto místě zdálo. Jak často se sem proti své vůli vracel. Výkřik se ozval ještě jednou a donutil jej pokračovat dál.

***

Jeskyně se rozšířila a spatřil krčící se postavu, kterou osvětlovalo světlo z mobilu. Viděl v mlhavém světle, jak se ze stropu snášejí zrezlé řetězy. Byly pokryté vrstvou rzi, která se i při sebemenším doteku odlamovala a ráda se zadírala do kůže. Byly zakončeny ostrými háky, které ještě dnes na sobě měly části hadrů. Na zemi se válely kosti; bylo jich mnoho, ale všechny se zdály být velmi staré. Nevěděl, co všechno teď vidí a co mu odhalovaly jeho vzpomínky. Na tohle temné pohřebiště chtěl navždy zapomenout. Uvědomil si, že dívka se drží za zápěstí. Okamžitě se za ní rozeběhl, nedbal ani toho, že by se mohl pořezat o ostré kusy železa. Klekl si k ní a horečně se omlouval.

Při matném světle se podíval na její ruku a jeho slova mu zmrzla na rtech. Z jejího zápěstí se řinula rudá tekutina, která nechtěla přestat téci. Popadl ji a chtěl ji vynést ven, ale když chytl bezvládné tělo, podlomila se mu kolena. Chytl její zápěstí a vší silou tiskl ránu na její ruce. Rána začala krvácet méně. Sundal si tílko a obvázal jí zápěstí, jak nejsilněji dokázal. Vzal její mobil ze země a roztřesenými prsty se pokusil zavolat záchranku. Nebyl tu ale signál.

Vzal bezvládné tělo do náruče a vyrazil ven. Už ho tolik neděsilo místo, ve kterém se nacházel. Už ani neviděl všechny ty hrůzy, které jej pronásledovaly nespočet nocí. Teď už byly ničím. Venku položil dívku do trávy a znovu se pokusil zavolat. Tentokrát se mu to povedlo. Brzy nato se zhroutil vedle své přítelkyně, usilovně jí držel rudnoucí obvaz na ruce a čekal.

***

Záchranářům však trvalo dlouho, než je našli. Dívka už byla bledá jako smrt. Ještě na místě jí dali transfuzi krve a na nosítkách ji odnesli do sanitky. Kluka zabalili do deky a vyptávali se jej, co se stalo. Nepromluvil a jen tiše hleděl do útrob jeskyně. Jeden ze záchranářů zběžně nahlédl dovnitř a zasvítil tam baterkou. Nic však nespatřil. Pomohli klukovi na nohy a odvedli jej na blízkou lesní cestu, kde čekala sanitka. Odvezli jej do nemocnice a nechali si ho tam přes noc. Tu noc nedokázal zavřít oči.

Ráno za ním přišel jeden ze záchranářů, kteří jej našli v lesích, a sdělil mu, že dívka zemřela na otravu krve. Kluk později vypověděl, že se musela o něco škrábnout v té jeskyni. Tvrdil, že tam byla tma a že nevěděl o co. Jeden ze záchranářů mu dal za pravdu.

***

Kluk celý měsíc bloudil pro něj už prázdným městem. Večer se bál usnout, a kdykoliv jen zavřel oči, spatřil ostré háky visící ze stropu na zrezivělých řetězech. Doktoři mu dali nějaké prášky na uklidnění, ale měl pocit, že moc nezabíraly.

Jednoho dne opustil svou rodinu a zmizel. Nikdo jej už vícekrát neviděl. Místo, na které ho hnaly jeho osamělé kroky, znala jen jediná dívka a té už se nešlo zeptat. 

Audionahrávka