Vila pod vodopádem

Dům stojící skryt před světem, obklopen hustým lesem a přesto láká k navštívení. Jenže co ukrývají jeho křivolaké zdi?

Ukázka z knihy:

Džíp zastaví u zarostlé lesní studánky. Cesta tu končí rozbahněnou louží, tedy pokud se tomu doteď ještě vůbec dalo říkat cesta. Okolní lesy jsou husté a stinné. Na smrkových jehlicích ulpívají křišťálové kapky vody a sem tam se při záchvěvech korun snese k zemi sprška průzračně čisté vody. Z auta vystoupí starší, obtloustlejší muž. Obejde kolébavou chůzí vůz a otevře dveře druhé postavě. Ta má přes oči přetažený šátek a z jejích nejistých pohybů je zřejmé, že bez pomoci svého průvodce by mohla velmi snadno ztratit rovnováhu.

"Už jsme tu?" promluví žena s šátkem přes oči.

"Ještě ne, Jani, ale je to kousek. Chlapi nestihli zpevnit celou cestu, takže musíme jít ještě chvíli pěšky. Ještě počkej, přezuji ti boty." Vyndá z igelitky pár pohorek a sundá své ženě její lodičky. Trochu ji přitom polechtá a až pak jí je nazuje. Pomůže jí vylézt z auta a otočí ji tak, aby mohli co nejlépe obejít rozbahněnou cestu. Jdou velmi pomalu, vyhýbají se kalužím a hledají pevnou půdu, které je zde vážně poskrovnu.

Jana se zavěsí do manžela a snaží se na bahnité cestě držet rovnováhu. Nejradši by si ten zpropadený šátek sundala. Její manžel byl puntičkář a postaral se, aby opravdu nic neviděla. Má v něj však plnou důvěru, a tak si nestěžuje a nechá se vést dál. Uvědomí si, že když mrká, šátek se pomalu sune výše. Po chvíli snažení se jí povede látku posunout do čela a spatří půdu pod nohama. Nevidí, kam jdou, a ani se nesnaží moc zvedat hlavu. Spokojí se s tím, že aspoň trochu vidí na cestu. Její partner toho nikdy moc nenamluvil, ale nyní jí jeho hlas opravdu chybí. Zvědavost z ní přímo čiší a už se nemůže dočkat, až budou konečně na místě. Brzy nato zastaví, manžel ji pustí a rozváže uzel, který jí drží šátek na hlavě.

"Tak tohle bude náš nový domov!" pronese slavnostně muž a mávne šátkem směrem ke stavbě stojící před nimi. "Našel to tu Zdeněk, lesník, kterého jsem najmul teprve před třemi měsíci. Nad vstupními dveřmi je napsáno: Vila pod vodopádem. Tak tedy vítej v našem novém rodinném sídle: Vile pod vodopádem!" S těmi slovy rozevře náruč a spokojeně se usměje.

Janě chvíli trvá, než se dokáže vzpamatovat z nastalého šoku. Chvíli si myslela, že uvidí novou hájenku, či jí ukáže nově nabyté lesy… Ale nové rodinné sídlo opravdu nečekala. Rozpačitě Frantu obejme a skrz uslzené oči nepřestává sledovat osaměle vyhlížející stavbu. Lipové listí kolem prší jako zlatý déšť a připomíná svatební den, jehož výročí dnes slavili. "Podíváme se dovnitř, Franto?" navrhne, aniž by přestala zírat na dům, připomínající zámek z nějaké dětské pohádky.

"No ovšemže," usměje se muž. "Až přijdeš blíž, pochopíš, proč jí říkám Vila pod vodopádem." S těmi slovy opět nabídne rámě, aby se jej jeho drahá polovička při chůzi po rozbahněné cestě mohla přidržovat.

Franta své ženě sliboval vlastní dům již od doby, co se vzali. Nyní k němu šli jako novomanželé a on před nimi stál jako další z opožděných svatebních darů. Milovala tyto jeho obřadnosti. Někdy se jí sice zdálo, že je až moc zpátečnický, ale možná právě proto si jej vzala.

Společně dojdou až ke dveřím, nad kterými je vytvořen důmyslný svod vody ze střechy, připomínající kaskádu vodopádu. Po nově vyčištěné kaskádě stéká pár kapek vysrážené vody a mizí v jezírku, které omývá mostek vedoucí k vstupním dveřím. Voda protéká kolem mírně vyvýšené přístupové cesty a odtéká kamsi do zahrady. Jana si uvědomí, že teče do druhého jezírka ležícího jen několik metrů od nich. Ráda by se k němu též podívala, ale když pohlédne na manžela, hned je jí jasné, že to takto vypadat nemá.

Franta vyndá klíče a otevře dveře. Překročí mělký potůček tekoucí před vstupem do domu a vstoupí dovnitř. Jeho žena jej následuje a zavře za nimi dveře. Jsou spolu už dlouho a oba moc dobře vědí, co bude následovat.

"Franto, nechceš to přeci jen nechat na jindy?" zkusí Jana opatrně. "Nemusíš jim volat v neděli ráno. Dej jim taky trochu odpočinout. Jinak pro tebe nebude nikdo chtít pracovat." Ví, že jej od jeho záměru neodradí, na to byl moc tvrdohlavý, ale mohla jej zkusit aspoň trochu uklidnit.

"Máš pravdu, ale pořádek být musí, a jestli se na to ti chlapi vykašlali, tak jim klidně neděli zkazím! Povalečství a lenost trpět nebudu. Co bych to byl za šéfa?" S těmi slovy vyndá mobil a začne v něm hledat vhodný kontakt.

Jana manžela vášnivě políbí, aby aspoň trochu pozapomněl na svůj hněv, a pustí se do průzkumu. Dům se zdá rozlehlý a nejspíše i dlouhé roky neobývaný. Vstupní síni vévodí masivní mramorové schodiště vedoucí do patra. Když vidí, jak Franta vytáčí číslo, zmizí v prvních dveřích. Nijak netouží u hovoru být. Vstoupí do jídelny, v jejímž středu se nalézá masivní dubový stůl obklopený židlemi s vysokými opěradly. Jinak je místnost zařízená velmi stroze. O to více pozornosti přitahují černé desky ležící na stole. Jana odsune jednu z těžkých židlí a posadí se. Opře se zády o vysoké opěradlo a narovná si záda. Vzpomene si na nízké židle, co mají doma. Byla na ně zvyklá, přesto by se nezlobila, kdyby si tu ponechali tyhle. Vyzařovalo z nich něco noblesního, něco, co ji připomínalo šlechtu. Ano, bylo to tu jako na zámku!

Rozváže stuhu na deskách a pomyslí si, jak se asi bude její muž čertit, až zjistí, že do desek nahlédla. Uvnitř nalezne několik map, které jsou celé pokreslené spoustou čar a drobných poznámek. Ani se nepokouší jim porozumět a pustí se do dalšího prohlížení obsahu složky. Pod pár dalšími výkresy objeví obálku s fotografiemi. Už je vysypává na stůl, když vtom si uvědomí, že její manžel přestal telefonovat. Vloží tedy vše zpět do desek, avšak obálku s fotografiemi dá záměrně navrch. Letmo uváže na deskách mašli a stočí pohled ke dveřím.

"Tak prej že měli hodně jiné práce a na tohle nezbyl čas. No bodejť, když v pátek končí šichtu dřív a o víkendu nepracují! Ale mohli mi to aspoň napsat esemeskou," uleví si muž, jakmile vstoupí do jídelny. "Někde tu nechali černé desky s dokumentací, neviděla jsi je?" Když vidí, jak jeho žena u nich již sedí, přisedne si k ní a začne se probírat jejich obsahem. Obálku s fotografiemi odloží stranou a zabručí si cosi na adresu bordelu v dokumentaci. Rozloží mapy, chvíli do nich zadumaně hledí a pak je zas beze slova složí a též odloží stranou. Natočí se k ženě, která jej pobaveně pozoruje. "No, kde mám začít," odmlčí se a rozhlédne se po místnosti. "Bylo hodně těžké vůbec něco o této budově zjistit. Neexistuje žádná zpráva o jejím zbudování. Když jsem sem pozval odborníky, odhadli její vznik na 60. až 70. léta dvacátého století. Zjistili, že celá výstavba proběhla v naprostém utajení. Ale hezky po pořádku. Když jsem před třemi měsíci zaměstnal lesníka Zdeňka, tak přišel s myšlenkou prohlédnout lesy na leteckých snímcích. Běžně se to tu snímkovalo v létě a tento dům tak nebyl vidět. Jenže poslední snímkování se provádělo v zimě a Zdeněk si všiml, že pod korunami lip rostoucích okolo se nalézá nějaká stavba. Zeptal se mě, zdali o ní něco nevím, a ještě toho dne jsme se sem zajeli podívat. K mému překvapení jsme našli tento dům. Od té chvíle jsem se začal pídit o jeho původu. Ale abych byl upřímný, moc se nám toho zatím zjistit nepovedlo. Mám teorii, že to tu patřilo nějakému komunistickému předákovi, který po revoluci neunesl změnu režimu a vzal si život, nebo prostě někam utekl." Odmlčí se a nervózně se začne opět probírat dokumentací. Byl to obstojný štos papírů a rozhodně si jej teď nechce pročítat. "No textu vyplodili vážně dost, tak snad z toho bude něco užitečného," podotkne a poklepe dlaní na papíry před sebou.

Jeho žena jej celou dobu mlčky sleduje. Kdyby se začala ptát, jistě by dostala dlouhý a nezáživný monolog, o který nestála. Nebo tedy aspoň ne teď. Místo toho se rozhlédne po místnosti ve snaze se nějak zabavit. Už už se chce zvednout a dál pokračovat v průzkumu domu, když tu si všimne, že na omítce jsou otisknuty stíny po obrazech. Vybaví si portréty Stalina a Lenina, jak tu celé roky tiše visí na zdech. Cítí, jak jí při té myšlence přeběhne mráz po zádech. Tajemno tohoto místa z domu přímo sálalo, avšak zanechávalo jistou pachuť. Jako když ochutnáte dobré víno, které na jazyku chutná sladce, a teprve až po jeho polknutí ucítíte jeho hořkou dochuť, která vám celý degustační zážitek zkazí.

Franta se zvedne a zadumaně přejde k oknu. Dřevěná podlaha pod jeho kroky nepřirozeně vrže a nepříjemný zvuk se nese prázdným domem. Okna se zdají mírně pokroucená, avšak nové těsnění problém vcelku dobře vyřešilo. Muž vyhlédne do zahrady. Venku jemně mrholí a les se připravuje na příchod zimy. Bylo vážně škoda, že nestihli vyčistit ten odtok před včerejší průtrží mračen. Teď tak akorát dům navlhne a bude dost obtížné jej opět vysušit. "Půjdu se podívat na to jezírko u vstupu," prohlásí sarkasticky a otočí se k manželce. Teprve až nyní si uvědomí, že je plně zabraná do prohlížení fotografií, co našla v deskách. Přijde k ní a nahlédne jí přes rameno. Spatří, jak si zrovna prohlíží fotografie abstraktních obrazů, které dříve krášlily zdi domu. "To jsou fotky stavu, když jsme sem přišli," vysvětlí se zaujetím. "To víš, všechno se muselo řádně zdokumentovat." Pak ji políbí na čelo a vyrazí do zahrady.

Jana zůstane v domě sama. Ještě chvíli si u stolu prohlíží fotografie, ale pak ji napadne, že bude zábavnější je rovnou porovnávat se stávajícím stavem. Vstane a zajde navštívit další místnosti. Oproti fotografiím je dům prázdný. Přesto se nemůže ubránit jistému pocitu znechucení. Člověk, který si nechal tuto vilu postavit, musel mít důvod, proč žít mimo společnost. Navíc se nezdá, že by žil v chudobě. Někdy je lepší minulost neznat, napadne ji, a dál už se na fotografie nedívá. Projde chodbou, ve které nalezne štosy obrazů zahalených v igelitu. U jednoho z nich se zastaví a prohlédne si jej. Jedná se o abstraktní malby, které viděla na fotkách. Přesto se jí představa, že budou mít stejnou výzdobu jako předchozí majitel, moc nezamlouvá. Za dalšími dveřmi na ni čeká další již rekonstruovaná místnost. Jsou zde dvě mohutná kožená křesla a jedno křeslo houpací, stojící přímo před mramorem obloženým krbem. Houpací křeslo si vždy přála mít! Okamžitě k němu vyrazí a spokojeně se v něm uvelebí. Odrazí se nohama a nechá se unášet kolébavým pohybem. Dřevo příjemně vrže a igelit, který jej pokrývá, tiše šustí. Stěny jsou stále holé, ale bělostně zářící novou barvou. Ta novota je cítit i ve vzduchu a ukolébává ji. Jediným rušivým prvkem na jinak čerstvě vymalovaných bělostných stěnách je podivný mramorový kruh. Praskliny, které v něm utvořila příroda a následně je zacelila jinou barvou, hrají odstíny od žluté po karmínovou a přesně kopírují diagonálu na této stěně. Jana se usměje. Někdy má pocit, že se stále více podobá svému manželovi. Pod houpacím křeslem opět teskně zavrzá dřevěná podlaha a přitáhne její pozornost. Tvoří ji dubová prkna skládaná koncentricky do středu místnosti, kde se nalézá betonový kruh. Přijde jí, že se sem vůbec nehodí. Navíc, proč byl umístěn do středu podlahy? Byl snad beton pro toho komunistického předáka symbolem pokroku? Opět si začne prohlížet zbytek místnosti, ale její zrak je stále přitahován oním betonovým kruhem. Musí si získat dobrý vztah k tomuto místu. Určitě je to všechno jen v hlavě a ona chce vidět chyby a ne krásu. Pěstování si odporu k vlastnímu domovu jí bude k ničemu. Vstane a vyrazí na další průzkum.

Na obývák navazuje prostá pracovna, kterou již její muž též opravil a zabydlel. Z ní vedou dveře přímo na záchod a do koupelny. V přízemí objeví ještě další menší místnost. Ta nyní slouží jako sklad pracovního náčiní, a tak ji nazve dílnou. Vrátí se zpět do vstupní haly a vystoupá po schodech do patra. Tam si všimne, že strop není rovný, mírně se svažuje ke vstupu a kopíruje sklon střechy. V patře objeví velkou koupelnu s mosaznou vanou, druhý záchod a ložnici. Poslední dvě místnosti zůstávají prázdné. Představí si v nich dva dětské pokojíky a na tváři se jí rozzáří spokojený úsměv. Její další kroky vedou zpět do ložnice. Nábytek je zde přikryt igelitem, ale stěny tu ještě vymalované nejsou. Lehne si do postele a užívá si šustot vlnícího se igelitu. Je to tu kouzelné, probleskne jí hlavou.

Uslyší, jak se dole otevřou vstupní dveře a domem se rozlehnou kroky. Kroky stoupají po mramorových schodech a Jana se opět usměje. Její manžel moc dobře věděl, kde ji najde.

***

Knižní ilustrace: