Dveře otevřel muž starý jak dům, ve kterém bydlel. Jeho oblečení se podobalo nějakému kostýmu ze středověku, ale barvy mělo vybledlé a zdálo se dosti obnošené. Jeho hlas však stále zněl silně, jako by ani nepatřil postavě, která otevřela.

"Zdravím vás; omluvte mou zvědavost, ale co vás za mnou přivádí?"

Detektiv se už už chtěl představit svým povoláním, pak se však zarazil. Už nebyl ve službě a tohle přiznání by ničemu neprospělo. Vzpomněl si na nápis napsaný nad vstupem. "Je tohle vetešnictví? Rád bych si něco koupil."

Starci se zaleskly oči a ustoupil stranou. "Víte, moc lidí sem nechodí, můj poslední zákazník byl nějaký mladý student, který si nakonec stejně nic nekoupil. Je zvláštní, že ti mladí se jen rádi dívají, ale že by měli potřebu něco takového vlastnit, to ne, to ne."

Detektiv moc dobře věděl, že mladí studenti sem přišli a také jaký byl jejich konec, ale ta spojitost byla tak abstraktní, že ani on sám jí plně nevěřil. Když starý prodavač o těch studentech mluvil, jako by ani nevěděl, co se s nimi stalo, a tak začal váhat.

Dveře se zavřely a oba stanuli v místnosti osvětlené spoustou napůl vyhořelých svící. Skrze prkny zabedněná okna sem dopadalo jen málo světla, které bylo nakonec pohlceno dýmem stoupajícím z dýmky ležící na stole. Na prohnutých policích byly zarovnané knihy v tlustých kožených vazbách. Na podlaze se vršily starodávné zbraně a stroje pochybného využití. Kdyby chtěl, mohl by starce zavřít už jen za přechovávání takového arzenálu, ale zatím na sobě nedával nic znát. Roky práce u policie ho naučily nastavit světu zvláštní kamennou tvář, ve které neuměl číst ani on sám, když hleděl do zrcadla.

"Copak by vás zajímalo? Jsou tu knihy o antice i všech mně dostupných středověkých autorech, stačí jen říct a já vám pomůžu najít to, co hledáte," oslovil návštěvníka prodavač. Už seděl za stolem a potahoval z dýmky. Když vydechl, kouř zatančil a objevily se v něm lidské rysy. Detektiv došel k rozsáhlé knihovně a setřel vrstvu prachu, která se uchytila na knihách. Mezi mini uviděl knihu v jazyce, kterému nerozuměl. Nebyla psaná latinkou, ale jakýmsi obrázkovým písmem. Za jeho zády se ozval starcův hlas: "To je dílo o válečných zbraních středověku, má patnáct dílů." Detektiv se otočil a přeměřil si starce tázavým pohledem.

"Co je to za písmo, neříkal jste, že tu máte jen antickou a středověkou literaturu?" Na odpověď si musel chvíli počkat, protože stařík mezitím natáhl z dýmky z plných plic. Když vyfoukl oblak dýmu, byla v něm zřetelně vidět postava stojící na útesu a hledící do dáli. Byl to však jen krátký moment a brzy se kouř rozplynul v stinných koutech místnosti. Po vetešníkově tváři přeběhl radostný úsměv, který se záhy ztratil ve změti vrásek.

"To je mé dílo, které je psáno rudernštinou, jazykem příznačným pro ten kraj. A neznám jiné místo na světě, kde by lidé mluvili stejně."

Detektiv vzhlédl od knihy a na jeho tváři, po dlouhá léta nepoznamenané emocemi, se zrodil podezřívavý výraz. Bylo to jen na chvíli a ihned sklopil zrak do knihy. Prolistoval ji, jako by se začal zajímat o její obsah o to horlivěji. Autor, ať jím byl kdokoliv, vždy napsal několik stránek rudým inkoustem a pak nakreslil danou věc, jako by opravdu existovala. Čtenář měl pocit, jako by mohl do obrazu vstoupit či z něj vytáhnout danou věc. "To vy jste i kreslil tyto obrázky? Jak dlouho jste na tom pracoval?"

Odpověď se ozvala hned za jeho zády, až se prudce otočil. "Řekněme, že je to má celoživotní práce a tuhle knihu vám neprodám, ale když si počkáte tak týden, možná spíš dva, mohu vám ji přepsat." Přitom nastavil ruku v očekávání, že mu zákazník knihu neprodleně odevzdá.

"Jste opravdu dobrý malíř, dokonce i všechna písmena se zdají, že jste je psal na stroji."

Na prodavačově tváři se mihl stejný výraz, jako předtím, když se jej zeptal, co je to za knihu. "Mám zvláštní způsob psaní, kterému někteří říkají tvořivý." To poslední slovo vyřkl, jako by mělo ohromnou sílu.

Detektiv zdráhavě odevzdal knihu a pozoroval starce, který kolébavou chůzí zmizel v místnosti vedle. Po chvíli se vrátil, v jedné ruce drže hliněný džbán a v druhé dva rohy na pití.

"Pojďte se posadit; oba víme, proč jste přišel, jen mi stále nejde do hlavy, proč jste tu sám," promluvil nevzrušeně prodavač.

Detektiv zvedl oči od další knihy, kterou si mezitím začal prohlížet, a jeho tvář se zdála jak vytesaná z kamene. Pomalu odložil knihu zpět na polici a váhavou chůzí přešel ke stolu, který jen vzdáleně připomínal pult. Na něm se vršilo množství papírů pokreslených tak, že vypadaly jako opravdové fotografie.

"Vemte místo, příteli, nemusíme přeci hrát žádné divadlo. Můžete se zeptat na cokoliv, jsem váš."

Detektiv si připadal, jako by byl on ten vyslýchaný, a jen váhavě vzal místo, ale nabízeného vína se ani nedotkl. "Jak to všechno víte a proč jste to neřekl dřív?" začal váhavě.

Vetešník se napil vína a až pak odpověděl: "Vždyť jste se tu s vaším společníkem potulovali po okolí celé týdny, toho si nešlo nevšimnout. Věděl jsem, že dřív či později vás to zavede ke mně, ale proč jste přišel sám, to nevím."

Detektiv mu zkoumavě pohlédl do tváře. "Vždyť vy přeci víte, proč tomu tak je; copak by někdo věřil tomu, co mě k vám dovedlo?"

Vetešník si odložil víno do stojanu a podíval se do očí svému zákazníkovi tak, jako by o něm věděl všechno. Dokonce ani po letech ve službě nedokázal detektiv jeho pohled vydržet a uhnul zrakem.

"Myslíte, že když vám teď vše řeknu, tak vám váš parťák a celá ta vaše banda, která vás už odepsala, uvěří? Pokud tomu opravdu věříte, tak jste přišel zbytečně. Pokud však chcete jen vědět, jestli jste na správné stopě, tak vám říkám ano."

"Takže se přiznáváte, že máte na svědomí těch sedm studentů, kteří leží už celé dva měsíce v kómatu v nemocnici?" promluvil detektiv ostřejším tónem, než chtěl. "Přiznáváte, že vás navštívili toho večera a že jste jim dal něco do pití, jako mně dnes?"

Prodavač si chvíli v tichu prohlížel obrázky, které ležely na stole před ním. "Souhlasím se vším, až na to pití. Nikomu jsem nikdy nic do pití nedával, ani vám, ani nikomu jinému."

Detektiv se naklonil k prodavači a ruka mu podvědomě sklouzla k opasku, kde měl schovanou zbraň. "Proč tedy poté, co odešli domů, usnuli a ráno se již neprobudili?" Tentokrát už snesl starcův pohled, ale nevšiml si ničeho, co by naznačovalo, že něco zamlčuje. Jen čekal, až se ho prostě zeptá, jako by neměl co skrývat.

Stařík vzal trochu tabáku a znovu si zapálil dýmku. Detektiv byl nervózní, byl tak blízko cíle a přitom tak daleko. Ani ve snu by ho nenapadlo, že to nabere takový spád. Byl už na tolika místech a optal se už tolika lidí, a nikdo mu neřekl o tomhle domě. Jako by ani neexistoval, a přitom kolem něj tolikrát prošli. Neměl jediný důkaz, který by mu říkal, že tu všichni studenti toho večera byli, a ani jeho společník mu nevěřil, že by to mohlo mít nějakou spojitost. Prostě jednoho večera všichni usnuli a ráno se neprobudili, dýchali, tlouklo jim srdce a přitom se nikomu nepovedlo je probudit.

"Co myslíte," přesušil ticho stařec, "myslíte, že by se někdo chtěl vrátit tam, kde nic neznamenal, když má možnost prožít život jako král?"

"Proč mi tohle říkáte?" zavrtěl hlavou detektiv.

"Tak jinak. Přijal byste nabídku nového života, kdybyste měl možnost být slavným detektivem, nebo byste zůstal jen prostým mužem, žijícím z malého platu, kterého jeho vlastní přátelé berou za podivína a možná i blázna? Věděl byste, že život vám nadělil do začátku tak málo, že to je to nejlepší, co jste mohl získat svou pílí, ale nikdy na své sny nedosáhnete."

Detektiv zrudl, ale udržel se a jen strhl pohled stranou. Věděl, že stařec velmi přesně cílí na struny jeho života, které nerad nechával zvučet. Chvíli rozmýšlel, co mu odpoví. Nakonec se rozhodl, že přistoupí na jeho hru, ať se mu zdála sebevíc podivná. "Člověk má žít svůj život s tím, co mu bylo dáno. Rozhodně by to neměl vzdávat a žít v apatii."

"Proč myslíte, že se ti studenti stále nebudí?" promluvil opět prodavač, "Mohou se kdykoliv probudit a žít život tady, ale neudělají to." Odmlčel se. "Chcete je vidět?"

Prodavač ani nečekal, až mu detektiv odpoví. Natáhl zhluboka z dýmky a vyfoukl oblak kouře. V dýmu se zjevily tváře dětí, které znal z nemocničních pokojů. První byla dívka, která jela na koni, byla šťastná a dokonce i ze spánku se na nemocničním pokoji smála.

Detektivovi zabloudily oči stranou na papíry ležící na stole. Na jednom bylo nakresleno rozkvetlé údolí a v něm se proháněl bílý kůň. Byl to krásný statný kůň a dívka na jeho hřbetě vypadala jak princezna. Měla na sobě krátkou koženou vestu a úzké kožené kalhoty, které byly pokresleny černými vzory podobnými květinám. Přes rameno měla toulec se šípy a stříbrný luk. Brzy však zmizela z obrazu. Detektiv propadl v úžas a jeho pohled utkvěl na stínu vkrádajícím se na scénu. Dým potemněl a rozprostřel se kolem černé postavy. Bylo vidět, že je celá v černém brnění, které bylo pokryto rzí a spoustou pozůstatků ran. V rukou držela rezavý jedenapůlruční meč, kterým od sebe odháněla cosi, co se skrývalo v mlžném oparu. Najednou ji cosi zasáhlo do ramene a ona jednou rukou pustila svou zbraň. Obraz se rozplynul a vetešník si chvíli užíval roztěkaný pohled detektiva po mizejícím kouři.

"Proč myslíte, že se neprobudili?" otázal se stařec detektiva.

Ten vzhlédl od mizícího kouře a až tehdy si uvědomil, že jej prodavač pozoruje. Vybavila se mu slova, která už dříve sám řekl. Vlastně si už odpověděl sám na otázky, které se mu teď v mysli vynořovaly. Vše do sebe zapadalo, přestože se to zdálo nepravděpodobné.

"Škoda, že vám nikdo neuvěří, i když stále máte lidi, kterým na vás záleží," pousmál se prodavač.

Někdo zaklepal na dveře. "Vy víte, kdo to je, a myslím, že i víte, co máte říct."

Detektiv se otočil a vstal, a když otevřel dveře, spatřil svého druha.

"Věděl jsem, že sem ještě jednou půjdeš; ty se jen tak nevzdáš, co, člověče?" Byl to jeho letitý parťák Tom. Detektiv se ještě jednou otočil, ale věděl moc dobře, že tu už nikdo nebude. "Nesmíš si to tak brát," pokračoval Tom smířlivě, "Udělali jsme maximum."

Detektiv se jen pousmál a vyšel ven z budovy. Pohlédl na noční oblohu a protáhl si záda. Jeho parťák na něj podezřívavě hleděl, ale nechtěl do ničeho rýpat.

"Myslím, že tenhle případ je už skoro u konce. Snad s tebou ještě budu moci pracovat, nerad bych skončil v blázinci, jak mi dnes vyhrožovali."

"Zas tak hrozný to nebylo, jen tě chtěli přeložit jinam, ale zaručil jsem se za tebe a nechají tě tu," skoro až vesele vykřikl jeho druh a položil mu ruku na rameno. "Jen mi pověz, cos myslel tím skoro u konce?"

"Jsi tu autem?" otázal se detektiv svého parťáka.

"Jasně, proč se ptáš?" odpověděl váhavě Tom.

Detektiv zasněně vzhlédl k noční obloze. "Rád bych ještě naposledy viděl ty studenty, myslím, že jsem je konečně pochopil..."

Tom se ho už dál nevyptával. V přízemí nemocnice prodávali růže. Několik jich koupil a předal je sestrám, aby je studentům daly do váz. Chvíli každého z nich pozoroval, jak spí. Detektivovi se vybavil obraz, jak jedna z dívek jezdila na koni, a teď mohl naživo vidět její úsměv. Pak šel o pokoj dál a spatřil kluka, který měl na sobě v onom světě černou zbroj. V jeho tváři spatřil ohromné odhodlání a radost, kterou jen zřídkakdy pociťoval sám. Vlastně všichni studenti vypadali šťastně.

Když opouštěl nemocnici, pomyslel si, zda by jej ještě život bavil, kdyby jej vyhodili z práce a opustili jeho přátelé. Kdyby měl možnost otevřít oči a opustit to tu, jako ten student, který bojoval o holý život v temnotě, tak zda by to neudělal. Odpověď radši nechtěl znát, a tak spěšně zamířil k autu, kde na něj čekal jeho parťák.