Věhlasný aquapark

Jako správný moderní člověk, který neodtrhává zrak od elektroniky kvůli hloupostem, jako je nějaká přírodní scenérie či staré památky, jsem došel k cíli. Tedy aspoň podle map svítících mi na obrazovce mobilu. Jenže tady navigace končila. Chvíli jsem lomcoval dveřmi, než mi došlo, že jsou zavřené. No, věhlasný aquapark jsem si představoval krapet jinak.

Jasně, Polsko je Polsko a každý kraj má svůj mrav. Přesto si myslím, že peníze hýbou světem víc než tradice nezávisle na tom, zdali jsme v Čechách, nebo kdekoliv jinde. Člověk by očekával svítící reklamní poutače, naháněče, či aspoň spletité tobogány trčící z budovy. Tady se ale asi potrpí na skromnost. Ani vstupní dveře nevyznačí, takže se musím zeptat ne moc vřele vyhlížející kuřačky před vstupem. Aspoň, že rozumí mé pochybné angličtině. Ujistí mě, že budova, před kterou stojím, je opravdu aquapark, a zavede mě k malým postranním dveřím. Laskavý lid zde žije, pomyslím si a vstoupím dovnitř.

Vstupní hala je tak rozlehlá, že by mohla hostit opravdu neskutečné množství lidí. Na stěnách visí moderní obrazy modrých koní a fialových slonů. Dokonce tu je i hřiště pro děti. Chvíli přemýšlím, zda si s nimi nepůjdu hrát, ale pak si to rozmyslím. Ještě mě osočí, že jsem úchyl, a v cizí zemi se z toho nevykecám. Tedy aspoň ne v zemi, kde naše slovo "hledat" má jaksi komický překlad.

Halu projdu rychle a vyrazím po točitém schodišti do prvního patra. Musím uznat, že vstupní aula je opravdu velkolepá. Až tady nahoře je vrátnice a vstup do bazénu. Nade dveřmi visí velký nápis Aquapark - Solne miasto a taky ceník, který není o mnoho menší než vstupní dveře. Ceny tu mají pěkně hutné, ale asi jsou vážně světoví, a tak si to můžou dovolit. Nejspíš sem chodí tolik lidí, že se před turisty musejí spíše skrývat. To by vysvětlovalo to, že tu prakticky nic není v angličtině, nýbrž v jazyce domorodém. Aspoň, že ten ceník přeložili! Vybral jsem si nejlevnější vstup. Bohužel v sobě neobsahuje saunu, ale když se nikdo nebude dívat, tak se tam zkusím proplížit. Ó, jak zlomyslné to mám plány!

Vstoupím do haly před vrátnicí. Chvíli pozoruji místní, kteří si boty uzamykají do skříněk u vstupu, a tak udělám totéž. Asi tu mají normálně vážně narváno, že tu jsou rovnou dvě vrátnice. Mám to ale kliku, že tu zrovna dnes moc lidí není a nemusím čekat frontu. Navíc jistě bude bazén prázdnější. Domluvím si vstup na šedesát minut a přidám do kroku. To je žalostně málo času na tak věhlasný aquapark. Po cestě si na ruku připnu čip ke skříňce. Prosvištím kolem cedule: Uwaga ślisko! Zadriftuji na slizké podlaze a vběhnu do pánských šaten. Zaberu hned první skříňku, která mi přijde pod ruku. Svléknu se a protáhnu se.

Na zátylku cítím něčí upřený pohled. Podívám se tam a spatřím uklízečku, která drhne podlahu a pozoruje mě. Otočím se k ní zády a spatřím kameru, která mě sleduje z druhé strany. Pak mi to dojde. Někde jsem přehlédl šatny. No, rychle si obléknu plavky, abych tu pod tou kamerou neběhal nahý moc dlouho. Pohotově naházím oblečení do skříňky a zabouchnu ji. Pak jen zběžně zkusím čidlové otevírání. Oťukávám svým náramkem kovový úchyt na skříňce, ale nic se neděje. Začínám mít neblahé tušení, že je něco špatně. Chvíli bezradně lomcuji se skříňkou, ale ta potvora se nechce otevřít. Ohlédnu se za uklízečkou, která odvrátí pohled a předstírá, že našla extrémně špinavý flek na podlaze.

Udělám první dva kroky k ní a všimnu si, že mi na nohou zůstala spousta žmolků z ponožek. Mé kroky od skříňky jsou krásně vidět. To musím nějak zamaskovat! Začnu se k ní kolébat jako tučňák a beru to obloukem, aby nebylo vidět, kdo sem ty žmolky přinesl. Oslovím ji anglicky, ale nakonec se dorozumíme česko-polsky. Jsem docela rád, že těm jejím nadávkám moc nerozumím. Jsem si jist, že ovládá velmi rozsáhlou slovní zásobu. Otevře mi skříňku a vysvětlí mi, že číslo, které mám na tom čipu, není sériové číslo, ale číslo skříňky. Horečně přitakám a spěšně vše přesunu do své nové skříňky.

Tak, konečně mohu vyrazit do bazénu. Už mě nic nedrží! Krátce se osprchuji a rozrazím dveře z mléčného skla do bazénu. Ovane mě studený vzduch a zůstanu stát omráčený na místě. Očekával jsem spoustu tobogánů, ale přede mnou je jen jeden a ten připomíná spíš nějakou dětskou skluzavku. Bazén je tu jediný a na vývěsní ceduli stojí, že dnes je teplota pouhých 26 °C. Vedle bazénu je brouzdaliště, kde je nejspíše voda teplejší. Tedy se to aspoň dá soudit podle indikátorů zvaných děti. Je jich tam však tolik, že se tam mezi ně nevejdu. Poslední atrakcí je vířivka.

Smutně sklopím oči a jdu si do ní sednout. Je však plná důchodců, ale nějak se mi mezi ně nakonec povede vmáčknout. Voda tu je teplá a je tu vcelku příjemně. Otírají se o mě špeky okolních stařešinů poskakující pod náporem bublinek po hladině. Jen mě nějak znervózňuje, proč mě sledují všichni plavčíci. Jsou tu rovnou tři a zdá se, že všichni na mě mají spadeno. Nejsem zrovna moc paranoidní, ale poznám lidi, kteří mě upřeně sledují. Přemýšlím, co dělám špatně. Nakonec se cítím fakt dost blbě, opustím vířivku a vyrazím do bazénu. Vířivka je asi za poplatek a nejspíš ji nemám v ceně. Bůh ví, co na té vývěsní tabuli vlastně bylo napsáno. Vůbec se mi do té studené vody nechce. Zběžně se rozhlédnu a uvědomím si, že se ke mně plavčíci začínají nenápadně přikrádat. Projdu okolo sauny a uvažuji, zda se tam neschovám. Jsou tu ale turnikety a plavčíci začínají být nebezpečně blízko. Vidím velkou přeškrtnutou ceduli zákaz skákání do vody. Popoběhnu, abych se dostal ke schůdkům do vody. Už už tam jsem, přesto mě jeden z nich dohoní. Zavolá na mě něco, co si překládám jako: "Chcete s něčím pomoci?" Odpovím mu hned ve třech jazycích, že ne a skočím do vody. Plavčík zmizí v nějakém kumbále a hodí mi do vody koupací čepici. Teprve až nyní pochopím, co mi chtěl. Kajícně si tu čepici nasadím a začnu plavat ve studené vodě. Je to vážně nuda a těším se, až konečně budu venku. Nechci už na sebe upozorňovat, a tak plavu sem a tam, dokud se netřesu zimou.

Nadejde hodina, kdy můžu vodu opustit, aniž bych měl pocit, že mi propadl zaplacený čas. Ve sprchách nevydržím moc dlouho. Uklízečky si něco šuškají a ukazují si na mě. Tentokrát se ale k jejich smůle převlíknu v šatně. I ponožky si obléknu, aby ani kotníček nemohly poobdivovat, a vyrazím k vrátnici. Vrátné zrovna něco sledují na záznamu a mají úsměv od ucha k uchu. Radši se neptám, co tak zajímavého tam mají, předám jim klíč a kvapně s hanbou opustím aquapark. Už mě tu nikdy neuvidí, a to ke štěstí obou stran. Mám však takový neblahý pocit, že jsem vlezl do špatného aquaparku.