Vášnivý larpák

Konečně je pátek a hodina konce směny se neúprosně blíží. Všichni pracovníci se na ni těší jako vyhladovělí lvi ve starověké aréně na své velkolepé vystoupení. Jen zdejší šéf by v práci nejraději i přespával, natož aby trpěl sebemenší flákání či žerty proti své osobě.

Vedro, strašlivá nuda a celková nechuť k práci nutí zaměstnance vymýšlet nejrůznější zábavu, která je ovšem v očích místního šéfa naprosto nepřijatelná. Ten těsně před koncem směny vyrazí zkontrolovat své pracovníky, jestli mu náhodou neutekli domů. Vše se zdá, jak má být, avšak na konci skladu spatří svého nejméně neoblíbeného dělníka schovaného v krabici. "Co tady děláš?" zařve na něj z plna hrdla, jakmile jej zmerčí.

"Stávkuji," odpoví klidně dotčený a spokojeně přežvykuje svou nevzhledně vyhlížející svačinu. Moc mu to nejde, poněvadž zubů má poskrovnu a svačina je tvrdá. Snahu by však neocenil jen řádný necita. Náhoda tomu ale chtěla, že zrovna takovým necitou šéf byl.

"Jak jako, že stávkuješ?" pokračuje vskutku vykolejený šéf.

"No jako že když mi nedáte vyšší plat, tak se zabalím a nechám odeslat do Hongkongu," odpoví klidně pracovník mezi sousty a poplácá na nápis Hongkong, který je vytištěný na krabici zvenku. "A navíc mám teď pauzu na oběd," podotkne nevzrušeně, když vidí, jak šéf skřípe zuby a co nevidět se na něj vrhne.

"Ale... ale to nemůžeš. Obědová pauza už byla," nenechá se zmást šéf, který mezitím pochopil, že se stal součástí nějakého nepěkného žertu, a vzal si to samozřejmě osobně. "Nahlásím tě na ústředně!"

Postarší skladník jen pokrčí rameny a užmoulá další kus tvrdé housky.

Šéf se otočí na podpatku a vyrazí kvapnou chůzí směrem ke svému kanclu. Je doprovázen ledově klidným pohledem skladníka snažícího se spořádat svůj pozdní oběd. Sem tam vrhne letmý pohled na brigádníky krčící se u regálů a předstírající, že tam nejsou. Řádně za sebou bouchne dveřmi a zmizí v kanceláři.

Halou se rozezní smích a několik starších pracovníků se nenápadně přesune k papírovým příčkám, které oddělují hlavní sklad od kanceláří vedení, aby si vyslechli pokračování. Postarší skladník, jehož chování tak rozlítilo místního šéfa, se spokojeně uvelebí v krabici a představuje si, jaké by to bylo, kdyby jej opravdu poslali do Hongkongu. Určitě fajn, ale štvalo by jej, že by nemohl dneska po směně vyrazit na larp. Už se opravdu hodně těší, až bude zase běhat se svým tesákem po lesích a mlátit tu sebranku elfů po kebulích. Ještě tady přežít do konce směny. Aspoň, že si nechával obědovou pauzu na konec. Nyní to ubíhá mnohem rychleji, než kdyby musel nosit další z těch proklatě těžkých beden. Má to tu rád, ale někdy si tu připadá jako na galejích. Ale nejhorší je ten pablb šéf. Někoho tak šíleného ještě v životě nepotkal, a to už potkal opravdu hodně divných lidí.

V ten moment se rozrazí dveře a přes halu si to rázuje místní šéf. Hodí podezřívavý pohled na ostatní pracovníky, kteří se jakousi podivnou náhodou zrovna ujali rovnání beden u zdí jeho kanceláře a poťouchle se usmívají, a vyrazí přímo ke stávkujícímu brigádníkovi.

"Já tě můžu okamžitě vyhodit!" začne šéf ostře už z dálky. "Víš, že mé slovo tu je svaté!" dodá poté, co vidí, jak skladník jen nevzrušeně pokrčí rameny. "Žádný plat ti rozhodně nezvýším, a jestli budeš chtít odeslat tenhle balík se sebou do Hongkongu, tak na tebe pošlu policii. A teď hybaj do práce!"

Skladník se podívá na hodiny a klidně odpoví. "Mám nárok ještě na sedm minut odpočinku, tak mě prosím nerušte."

"Cože, takže ty si tu počítáš každou minutu? To ti strhnu z platu!" zaláteří šéf.

"No vzhledem k tomu, že odměny jste mi již sebral a obědovou pauzu mi stejně neproplácíte, tak se ani nic nezmění, že?" pokračuje klidně skladník a pohlédne na hodiny, kolik má ještě času na odpočinek.

Šéf je nyní rudý jak Viking po celodenním slunění na pláži ve středomoří bez dostatečné vrstvy opalovacího krému a pohledem hledá po skladě někoho, kdo by s ním sdílel jeho světonázor. Všichni se však záhadně rozprchli a zdá se, že pracovní morálka ve skladu podivně stoupla. Pak jeho zrak zabloudí k jednomu z brigádníků, který se na opačné straně haly opírá o koště a jaksi nezapadá do prací vytíženého kolektivu. "S tebou si ještě promluvím," vrhne ještě poslední nevraživý pohled na neoblíbeného skladníka, který se ledabyle zvedá na nohy a připravuje se k opuštění bedny.

Mezitím, co se šéf oboří na druhé straně skladu na nebohého brigádníka, starého skladníka obestoupí pár kolegů a dají se do vyprávění, co slyšeli přes zeď.

"Hele, ten idiot si opravdu myslel, že to s tou bednou míníš vážně a volal na ústřednu, že tu má stávku a neví, co má dělat. Chtěl, aby sem poslali nějakou zásahovku či co. Ale evidentně mu to neprošlo." Jeden ze skladníků poplácá kolegu po rameni a pak všichni společně vyrazí k bednám.

Do toho odbije celá a skladníci se houfně vydají k odchodu. Netrvá to ani pár minut a šéf zůstane ve skladu sám, nepočítáme-li myši, krysy a hromadu breberek přivezených v kontejnerech z Číny. Ještě se dojde podívat na onu krabici, ve které ještě před chvílí dlel jeho nejvíc neoblíbený skladník, a zkontroluje, zda náhodou dál nepokračuje ve stávce. Když zjistí, že je prázdná, tak si setře pot z čela a oddechne si. Taková vzpoura by mu tu akorát tak scházela.

Postarší skladník moc hygieně nedá. Ve společných šatnách si zběžně převlékne pracovní špinavé svršky za jiné špinavé svršky a bez rozloučení opustí pracoviště. Se svými spolupracovníky se moc nebaví, přestože oni by se s ním dnes možná i docela rádi bavili. Nyní ale už nevidí a neslyší. Čeká jej larp, na který se těší celý týden!

Nasedne na svého železného oře v podobě starého, trochu narezlého kola a vyrazí na svou první výpravu, tedy domů. Na ubytovně si vyzvedne skřetí kostým, do kterého se neprodleně oblékne. Vystraší tři ožralé spolubydlící, kteří se zrovna probouzejí nad rozpitou flaškou vodky, a už si to pádí na autobus, aby byl na srazu včas.

***

Když dorazí na místo, už je tam živo. Je mu trochu líto, že nemohl přijít s větším předstihem. Vždy jej fascinovaly malé skupinky nejrůznějších rytířů, lukostřelců, banditů a jiné verbeže, plahočící se po lese a hledající stánek s registrací na akci. Nikdo z přítomných nebyl tak fanatickým larpistou jako on a třeba dodat, že pár podobně šílených jedinců by se tu obvykle našlo. Vždyť i on sám měl někdy dost co dělat, aby ostatní svým fanatismem předčil, nebylo to vůbec snadné. Jako mladý spával ve zbroji, pil z kravského rohu, místo příborového nože u jídla používal dýku a svého šéfa v práci oslovoval sire. To poslední jej ale brzy přešlo. Měl totiž hroznou smůlu na šéfy. Ani s tím spaním ve zbroji to teď už moc nepřeháněl. Když jeho bývalí spolubydlící na ubytovně zjistili, že nechal hromadu železa na posteli, tak ji před ránem odnesli do sběru. Ani majiteli sběru se pak moc nelíbilo, když mu železo zdrhalo pryč ze sběrného dvora. Při kvapném odchodu jej vzal párkrát pohrabáčem, což by mu ani nevadilo, přeci jen měl zbroj, ale ten den nestihl přijít včas do práce a šéf mu pak strhl odměny.

Nyní sedí pod smrkem na jehličí po zuby zakut v brnění, což je pravda tak z poloviny, aspoň podle počtu jeho zubů. Pokud se ale neusmívá, tak to stejně nikdo neví. A on se nyní opravdu neusmívá. Skřetů přišlo proklatě málo. Zato vousáčů, ušáků a fujtajbl lidí přišlo jako smetí. Vůbec nechápe, co na těch ostatních rasách larpáci vidí. Elfové jsou strašně zhýčkaní. Když jednoho v zápalu boje kousl, on se akorát rozbrečel a šel si stěžovat. Ti, co šli za pajzly, často zas rozhodně nebyli malí, jak by se dalo od trpaslíků čekat. Třeba támhleta dvoumetrová hora měla k trpaslíku asi tak blízko, jako drak k vypelichané slepici. No a lidi? To už nechápal vůbec. To byla sebranka těch úplně největších ztroskotanců, co znal. Vůbec by se nedivil, kdyby mezi nimi byli všichni jeho bývalí šéfové i s tím stávajícím jako jejich korunovaným vládcem. Bylo ale pravdou, že za ně někdy hrál i on. Ale jen když nebylo zbytí a vždy za nějaké co nejvíc barbarské křídlo naprostých negramotů. Jó, ty ještě bral...

Slunce žhne jako pominuté na smyslech a muž se ve zbroji peče, přestože je skryt ve stínu smrku. Pot mu prosakuje mezi ohyby zbroje a skapává z batvatu na hlavě. Ne, že by zbroj nebyla zrezlá už předtím, ale nyní už začíná mít strach, aby se to ještě nezhoršilo. Je tak trochu chodící konzervou, kterou by nikdo ani za boha nechtěl otevřít. A každý, kdo by k tomuto úkonu byl vybízen, by měl bezpočet poměrně pádných výmluv, kterým vévodil strach z toho, co vlastně se pod zbrojí nachází. Muž jezdil již opravdu hodně dlouho na nejrůznější larpy a nikdy jej nikdo beze zbroje neviděl. Všemožně vyspravovaná, rzí krapet prožraná a lehce nepadnoucí zbroj byla jeho poznávacím znamením již po několik desítek let.

Muž vstane a vyrazí též na zápis. Již z dálky jej poznají a vrchní organizátor se nově příchozímu mírně pokloní. Ve zdejší komunitě byl ikonou, symbolem a bůh ví čím ještě. Prakticky bez kontroly vyfasuje největší možný počet životů a vyrazí na bojiště.

O pár stromů dále sedí několik skřetů a popíjí medovinu. Když spatří svého šéfa, tak k němu natáhnou jednu z flašek a přijmou jej mezi sebe. Muž však flašku odmítne. Nevypadá dostatečně dobově. A tak nejstarší z přítomných skřetů odněkud vytáhne lebku jakéhosi prapodivného zvířete připomínajícího kočku a nalije mu panáka do ní. To už muž s radostí přijme a pustí se do proslovu.

"Pánové," začne svou řeč, pozvedávaje lebku prapodivného zvířete ke slunci. Je však přerušen zakašláním nesoucím se odkudsi z davu před ním. Muž si prohlédne své přívržence a zjistí, že v zadní řadě sedí několik holek. "Ehm, tak skřeti a skřetice," opraví se. "Dnes nás čeká velký den. Budeme vypalovat jejich vesnice do základů, plenit a rabovat, i nějaké to nemluvně na kůl napíchneme. Nesmíme zapomenout na hanobení mrtvol našich nepřátel, se kterými budeme obco..." pak se ale zarazí a pohlédne na zhnusené pohledy dívek v zadní řadě. Byl by nerad, aby je nějak svým úvodním proslovem urazil, ale bylo třeba, aby věděly, jakou stranu si vybraly. "Tak a nyní hurá do bitvy. Kdo první nepříteli vytrhne jazyk a udělá si z něj opasek, má u mě panáka." S těmi slovy naklopí lebku s chlastem a na jeden zátah ji celou vypije. Pak ji v návalu nezvladatelné zuřivosti roztříští o zem, tasí svůj tesák a vyběhne následován bandou skalních přívrženců kamsi do lesa.

Netrvá moc dlouho a skřetí tlupa narazí na první nepřátele. Spatří skupinku ustrašených elfů brodící se přerostlými kopřivami. Jejich zmučené výkřiky je prozradily na hony daleko. Skřetí tlupa na nic nečeká a vyrazí bez rozmyslu na ně. S hlasitým řevem se na ně rozeběhnou. Mávají nad hlavami kyji, palcáty, kladivy a kopími tak výhružně, že elfové úplně zapomenou, že jejich největší silou jsou luky. Odhodí je do trávy a vyrazí kopřivovým pralesem pryč, nechávajíce za sebou nejslabší a nejpomalejší jedince, která čeká nepěkná smrt.

Skřeti chudáky elfíky mydlí hlava nehlava i chvíli poté, co už jsou mrtví, a pak ještě chvíli ženou jejich ztrápené duše na hřbitov, kde se mají oživit. Potom se opět srotí a vyrazí na lidskou armádu, která by měla být někde poblíž. Se skřetí silou a fanatismem se však nikdo nemůže rovnat a všichni už se těší na další vyhranou bitvu. Když však ujdou několik metrů, narazí na vysokou malebnou věž místního kouzelníka. Nezasvěcenci by se snad zdála jen jako čtyři stromy ohraničené provázkem a s cedulkou "čarodějná věž". Ale oko starého larpáka ji vidí v její pravé kráse.

Z vrcholu věže na nově příchozí mává holí jakýsi čaroděj a volá: "Vyšlete svého šampiona, přátelé!"

"Pche, copak jsme nějací přátelé? To ti radši tu věž rozboříme, vypleníme a tebe za uši do průvanu pověsíme!" odpoví mu nevrle starý larpák.

"Jestli tak učiníte, tebe stihne hrozná kletba," pokračuje čaroděj. "Budeš muset vyrazit sám do lesů a prvního soupeře, kterého potkáš, budeš muset vyzvat na krvavý souboj. Prohraješ-li, tak tvá duše zůstane navždy zatracena."

Muž okamžik přemýšlí, zdali vůbec nějakou duši má, a pak zavelí k vypálení věže. Jeho muži se vrhnou k provázku. Navrší v jeho okolí chroští, které posbírali v okolním lese, a hodí na něj něco, co připomíná pochodeň. Ustoupí a sledují čaroděje, jak hyne v plamenech a opakuje svou kletbu. Když se skřetí banda vrhne na truhlu pod sutinami věže a znesvěcování uškvařeného čaroděje, tak se starý larpák zdejchne. Přeci jen kletby jsou opravdu nepěkné. Jednou jednu na larpu nevyplnil a pak měl celý týden v práci smůlu.

Jen tak zbůhdarma si zopakuje nahlas: "Vyzvat na krvavý souboj. Když prohraju, ztratím duši?" V ten moment však z křoví vyletí divočák, nabere jej a odhodí do blízkého křoví. Muž se oklepe a ztěžka se postaví na nohy. Co to udělal? Snad nevyzval na souboj toho divočáka! To mu ještě tak scházelo. Dlouho se nerozmýšlí a vyrazí indiánským během za ním. Divočák si to peláší ven z lesa kamsi po louce pryč z herního pole, což ale starého larpáka nezastaví.

Na okamžik se naskytne lidské armádě malebný obrázek. Spatří divočáka upalujícího před řvoucím a kapradím ověnčeným skřetem po louce od lesa. Moc si jej však nevšímají. Je známo, že pokud se někde objeví tento prapodivný člověk, tak velmi často po něm přichází i jeho tlupa skřetích hrdlořezů, kteří byli chtiví boje víc než kdokoliv jiný. V ten moment však útok nepřišel a lidská armáda si mohla aspoň na chvíli oddechnout.

***

Starý larpák se nepatří mezi ty, kteří se snadno vzdávají. Není nijak moc při těle a kondičku má na svůj věk též docela obstojnou, ovšem i tak jej brzy začne zmáhat únava. Sedne si pod strom a nabírá síly. Zato divočáka to evidentně začne bavit. Sem tam se larpákovi ukáže, spokojeně zachrochtá a vesele kolem něj běhá v kruzích. Krapet se však přepočítá. Ani ve snu jej nenapadne, kolik sil a odhodlání se v oné prorezlé konzervě nachází. Den se nachýlí ke konci a divočáka už běhání v kruzích kolem jeho oběti přestává bavit. Nyní už se spíše jen plahočí a ze spokojeného chrochtání zbyl jen chrapot. Už jej ta hra unavuje, ale zajímá jej, co se bude dít dál, a tak v ní dál pokračuje.

Teprve v tento moment se v larpákovi naplno probudí jeho lovecké chutě. Tasí svůj tesák a vyrazí do boje. Divočák pozná, že udělal chybu, když se celý den tak unáhleně vysiloval. Zděšeně zakvičí a vyrazí na útěk. Larpák mu však zůstává v patách a kdykoliv divočáka začne zmáhat únava a chce si odpočinout, tak jej onen děsivý tvor vystopuje a nezbývá mu nic jiného než vyrazit na další zběsilý úprk. Po pár hodinách, kdy ani oko nezamhouří, protože se bojí, že ona plechová příšera vstoupí do jeho snů, je naprosto vyčerpaný. Klopýtá lesem a myslí na nejhorší. Přesto se nevzdává a čeká na rozbřesk, který jej snad z této noční můry vysvobodí.

Druhý den ráno už má divočák strašné kruhy pod očima a od huby mu teče pěna. Je nesmírně nevyspalý a utahaný. Zato jeho pronásledovatel se zdá stále čilý a na nohou. Rozhodne se, že zkusí svou zhoubu setřást. Vyrazí přímo za nosem po oblíbené lesní stezce za probouzejícím se sluncem. Jenže nohy mu těžknou a oči se mu samy zavírají. Nakonec to vzdá. Posadí se na mýtině a připraví se na lítý boj. Nemůže přeci utíkat donekonečna. Vyčkává, dokud se ta prokletá plechovka nepřiblíží na dohled. Strachy se mu začnou ježit všechny chlupy na těle. Když jej viděl poprvé, tak mu přišel neohrabaný, bezbranný a slabý. Nyní jen samotný pach, který se s onou bytostí táhne, zdá smrtonosný.

Muž je již opravdu hodně unavený a nebýt toho, že po cestě potkal několik studánek, by asi opravdu vypustil duši. Možná, že ten plešatý čaroděj z věže, kterou srovnali se zemí, měl pravdu. Možná, že opravdu ztratí duši. A to by vážně nechtěl. Ne, že by mu k něčemu byla, ale nechtěl, aby mu kdokoliv cokoliv kradl. Přeměří si zkušeným pohledem divočáka a s hlasitým řevem se na něj vrhne. Nad korunami stromů se ještě dlouho nese řev a kvičení.

***

O rok později se akce opakuje. Je krásný den a přijelo mnoho nováčků. Nikdo však nepřitahuje tolik pozornosti jako starý larpák. Přes svou zbroj má přehozenou kožešinu z divočáka a vypráví, jak jej chrabře udolal. Všichni bedlivě naslouchají a nevěří vlastním uším. Zanedlouho začne hra. Brzy nato skřetí tlupa opět spatří jakousi čarodějnou věž. Tentokrát se jí však vyhnou velikánským obloukem. Přeci jen už znovu nechtějí na zbytek dne ztratit svého velkého skřetího vůdce, vítěze nad divočákem a lamače kleteb v jedné osobě.