Tiché procesí

Co za artefakt ukrývá starý činžovní dům? Vezme si jej starý muž do hrobu?

Ukázka z knihy:

Mladá žena chvíli nervózně vyčkává před dveřmi a rozmýšlí se, zda zazvoní. Dům, do kterého plánuje vstoupit, je starý a zdá se opuštěný. Všechna okna napravo od vstupních dveří jsou zabedněná a nezdá se, že by za nimi někdo žil. Aspoň, že okna v několika patrech nalevo od vstupních dveří někdo oživil truhlíky s květinami. Ne, zavrtí odhodlaně hlavou. Musí ten zvonek zmáčknout, už tak jde pozdě. Každý první krok je těžký, to přece ví… Vzpomene si na roky, které strávila prací v antikvariátu. Byla to tak monotónní a nezáživná činnost, během které si jen málokdy s někým promluvila. Po většinu dne tam panovalo tak neskutečné ticho, že slyšela i svůj vlastní dech. Ano, ze začátku jí ten klid vyhovoval, ale pak v ní začal probouzet tíseň. Udělala dobře, že se rozhodla pracovat ve svém volném čase pro charitu a pomáhat potřebným. Odhodlaně zvedne ruku a zmáčkne zvonek.

Zakrátko se ve starém reproduktoru ozve chrčení. Teprve až po chvíli v šumu rozpozná udýchaný stařecký hlas. "Paní Novotná?"

Dívka přikývne a až pak si uvědomí, že ji dotyčný nevidí, a vykoktá ze sebe: "A-ano." Nezní to moc přesvědčivě, hlas se však už dál nevyptává.

"Zdravím vás, paní Novotná, už na vás čekám. Přijďte do druhého patra, budu čekat u druhých dveří nalevo od schodiště." Hlas v reproduktoru utichne a vystřídá jej bzučivý zámek.

Dívka vezme za kliku a zatlačí do dveří. Ty se ovšem ani nepohnou. Musí se pořádně zapřít v nohou a jen tak tak je stihne otevřít dřív, než přestane elektrický zámek bzučet. Vstoupí do potemnělé chodby s vysokým stropem. Zastaví se a užasle si prohlíží malby na zdech, připomínající mramorové obklady, osvětlené světlem přicházejícím z ulice. Dřív to jistě býval honosný dům, napadne ji. Krása výmalby je však skryta pod vrstvou mastného prachu, který ji halí jako nějaký plášť. Ze stropu visí drát se starou žárovkou a jediné, co připomíná, že tu kdysi býval i lustr, je zbytek řetězu. Dívka nicméně nikde vypínač nespatří. Zavře za sebou domovní dveře a vyrazí za světlem, přicházejícím odkudsi z konce chodby. Vyjde krátké schodiště a projde druhou o něco výše položenou chodbou, která končí prosklenými dveřmi. Přijde k nim a octne se v zaskleném loubí. Sklo je však tak zaprášené, že je přes něj vidět jen stěží. Některé tabulky v oknech loubí chybí a profukuje jimi studený zimní vítr. Když uslyší, jak jí pod nohama zapraská tříštěné sklo, zastaví se. Opatrně střepy překročí a nahlédne skrz díru po vypadlém skle do dvora. Zdá se, že je plný nejrůznějšího stavebního materiálu a jiného haraburdí. Jsou tu uskladněny cihly, obklady, trámy, hromada štěrku a písku a přeplněný narezlý kontejner se sutí. To, co ji ale nejvíce zaujme, je vysoký kamenný sloup čnící uprostřed dvora. Zdá se, jako by sem ani nepatřil.

Najednou si vzpomene na starce, který na ni čeká o pár pater výše, a vyhledá schodiště. Najde rovnou dvě. Avšak jen jedno není zabarikádované prkny. Vyrazí tedy po něm. V prvním patře se už zdá podlaha čistší. Napadne ji, že ten, kdo tu bydlí, rozhodně není moc velký puntičkář, ale vypadá to tu i tak mnohem lépe než v přízemí. I v tomto patře vede po obvodu celého dvora zasklený ochoz. Jen je zde mříží předělena pravá a levá část budovy. Dívka se tu nezdržuje a dál pokračuje po schodech nahoru. Konečně dorazí do druhého patra, které je nejspíše posledním obyvatelným prostorem domu. Podlaha je zde opět špinavá, jako v přízemí. Šedavou vrstvu prachu protínají cestičky, jako by zde někdo bruslil či jezdil na koloběžce. Dívka přistoupí k prosklenému ochozu a shlédne do dvora. Její zrak opět upoutá kamenný sloup. Je zakončen strohou nazelenalou hlavicí čnící asi metr nad úrovní jejích očí.

"Tak tady jste, paní Novotná!" ozve se za dívkou.

Dívka ucukne a ohlédne se za hlasem. Z blízkých dveří se ozve zaskřípání a vyjede z nich stařec na vozíku. Má na sobě dva svetry, obnošený kabát a tlusté vlněné kalhoty. Obut je v modrých pantoflích, ze kterých čouhají huňaté ponožky. Muž vypadá dost legračně. Hlavně když má ponožky přetažené přes nohavice a každou vytaženou do jiné výšky.

"Omlouvám se, myslel jsem, že jste starší. Pojďte dál, slečno, já vás neukousnu. Vždyť umělými zuby se kouše vážně špatně," zavtipkuje muž a ukáže na otevřené dveře za sebou.

Dívka přikývne a váhavým krokem zamíří ke starci. "Dobrý den, já jsem Nataša Novotná," pozdraví.

"Hrome, tady je zima," poznamená jen tak mimochodem stařík a popojede stranou, aby jí nebránil ve vstupu. "Já jsem Adam Barzilaj. Pojďte dovnitř, slečno Natašo, ať mi tu nezmrznete. Jo a nezouvejte se, je tu studená podlaha a já tu nemám žádné bačkory pro návštěvy."

Dívka si tedy jen sundá kabát a pověsí jej v předsíni vedle dveří na věšák. Pak vstoupí do obýváku. Je to malá místnost, nicméně vskutku vybraně zařízená. V protějším rohu stojí rustikální stůl se dvěma židlemi. Místnost je obložena leštěným dřevem, a dokonce i podlahu tvoří kvalitní dubová prkna, která při chůzi nevržou. Pod stropem visí překrásný křišťálový lustr mající jen drobnou chybu na kráse spočívající v tom, že má našroubovanou jen jednu žárovku. Z místnosti vedou hned troje dveře. První do předsíně, tedy místa, odkud přišli, druhé do malé kuchyně a třetí jsou nyní zavřené.

"Posaďte se, slečno. Hned donesu čaj. Viděl jsem vás přicházet k domu, a tak jsem na něj už postavil. Možná ale bude třeba na něj postavit znovu. Voda už nejspíš mezitím stihla vychladnout. Víte, tudy moc lidí nechodí a už vůbec nikdo se nezastavuje u našich domovních dveří." Stařec se začne pomalu sunout na vozíku do kuchyně.

"Omlouvám se," začne dívka. Pak ale zmateně dodá: "Počkejte, nechcete s tím nějak pomoci?" Vzpamatuje se a vyrazí k němu. "Proto jsem sem přišla," vysvětlí roztržitě.

Stařec se zastaví před dveřmi do kuchyně. "No, jestli budete tak laskavá, budu moc rád. Víte, ruce se mi trochu třesou a někdy mám vážně strach, že se tou vroucí vodou poliji," s těmi slovy před sebe stařec ruce natáhne, jako by chtěl dokázat, že nelže.

Dívka se usměje a vstoupí do kuchyně. Vše tu je zařízeno velmi jednoduše. Leží tu jen dva hrnky s již připravenými čajovými pytlíky. Zapne konvici a nechá vodu opět přijít k varu. Trvá to jen krátký moment, voda je pořád dost teplá. Zalije čaj a místnost provoní vůně skořice a lesních plodů. Pak odnese hrnky do obýváku a jeden rovnou podá starci.

"Mockrát děkuji," poděkuje stařec a přijme podávaný čaj. Ruce se mu třesou tak, že jej na sebe málem vylije. Položí jej na stůl a trpce se usměje na zmatenou dívku. "Už je to doba, co mě někdo navštívil," poznamená. "Dřív sem chodila jedna starší dáma. Naposledy přišla před měsícem. Teda ale řeknu vám, ta byla upovídaná. Vyprávěla mi o dětech, vnoučatech, co se jí ten den stalo... Ale byl jsem za to rád, však já už tady nikoho nemám," posmutní.

"Máte dobrý čaj," usměje se na něj dívka.

"Jo ten? Ten jsem dostal od Žofie. Té paní, co mě sem chodila navštěvovat. Ale to už je vážně dávno," odmlčí se. "Vy asi nebudete tak upovídaná, že?" otáže se poťouchle.

"No, já jsem nová a popravdě nevím, jak to tu chodí," prozradí nervózně dívka. "Myslela jsem, že si mám poslechnout já vás."

"Tak to by byl dost nudný příběh," poznamená odevzdaně stařík. "Vždyť já jen každý den čekám, až mi přinesou jídlo, pak se najím, a co nesním odpoledne, to dojím večer. Sem tam vyrazím na výlet s vozíkem po patře, ale tam můj svět končí. Jsem rád, když sem někdo přijde a povypráví mi, co se děje tam venku. Od doby, co mě přestaly poslouchat nohy, je můj život nudný."

"Jak dlouho jste nebyl venku?" otáže se soucitně dívka.

Stařec se zamyslí: "Tak to už je hodně dávno. Tedy pokud nepočítáte to, když mě odvezli do nemocnice před dvěma lety. Hmm, nejspíš to už bude víc jak pět let," odvětí zadumaně.

"Teda, to je doba. A nechtěl byste zas někdy vyrazit ven?" zvolá udiveně dívka.

"Ale to víte, že chtěl. Jenže dům je plný schodů a to bych nesešel ani s vaší pomocí. Navíc kdo by teď chtěl do té zimy," zasměje se. "Však mně stačí ten výhled z okna. Ale vy jste nepřišla, abyste mě brala na vycházky, nebo snad ano?"

"Nepřišla," odpoví smutně dívka. "To máte pravdu. Jsem tu, abych si vás vyslechla, jako má předchůdkyně, paní Žofie. Dnes jsem s vámi chtěla probrat, kdy bych vás mohla navštěvovat. Vyhovovaly by vám úterky?"

Stařec se pobaveně usměje. "Dítě, já mám času. Přijďte, kdy budete chtít, jen nechoďte hned po obědě, to odpočívám a zvonek bych neslyšel."

"Dobře," zaraduje se dívka. "Tak bych se stavovala každé úterý třeba o půl čtvrté. Mám to sem kousek z práce. Číslo na mou zprostředkovatelku máte? Nejspíš bude pořád stejné. Takže kdybyste něco potřeboval, zavolejte jí."

"Vím, abych vám po nocích nevolal, že je mi tu smutno," zavtipkuje stařík a opět se usměje. Když však vidí, že to dívka nepochopila, tak dodá. "No to uvidíte, budete-li navštěvovat i jiné důchodce. Jó, co mi o nich všechno Žofie napovídala, tomu se snad ani nedá věřit… Zprostředkovatelky tu jsou od toho, abychom vás my staří neobtěžovali ve vašem volnu," objasní.

Dívka přikývne, dopije šálek čaje a zvedne se k odchodu. "Už je čas, tak já půjdu."

Stařík se zdvořile ukloní, otočí ztěžka vozík a vyrazí ke dveřím. Sundá z věšáku dívčin kabát a s námahou jí jej podá. Pak otevře dveře a vyjede na chodbu. "Rád jsem vás poznal, slečno Natašo. Budu se na příští úterý těšit," rozloučí se s dívkou a podá jí gentlemansky ruku.

Nataše chvíli trvá, než mu ruku stiskne. Připadá si, jako by vstoupila do úplně jiného světa. "Já vás taky, pane Barzilaji. Tak v úterý!" Otočí se a vyrazí ke schodišti. U schodů se zastaví. "Dá se tu nějak rozsvítit?" otáže se starce, který se už mezitím otáčí k odchodu.

"Zkuste támhleten vypínač," pokrčí rameny stařec. "Dřív to šlo, ale už jsem ho vážně dlouho nepoužil, tak nevím, zdali ještě funguje. Tady už žije jen pár starých lidí a ti k večeru ven nechodí, takže se nikdo s opravami nezatěžuje." Pak se otočí a zmizí v bytě. Ještě než se stihnou dveře dovřít, donese se k dívce starcova kousavá poznámka "Dřív to tu bylo jiné…"

Chodba utone ve večerním šeru. Dívka pohledem zkoumá zdi, dokud nenajde něco, co připomíná starý vypínač, o kterém stařec mluvil. Nakonec objeví něco podobného tomu, co bylo i dole u domovních dveří, ale tehdy nevěděla, co to je. Zkusí s ním otočit do strany a na schodech kousek od ní se rozzáří žárovka. Nyní se už v jednotlivých patrech nezastavuje. Další vypínač najde až dole vedle domovních dveří. Otočí jím a chodba opět potemní. Nahmatá kliku a vyjde na ulici. Nakonec to nebylo zas tak zlé, jak si představovala, zhodnotí jejich setkání. Ještě se ale rozhodne, zda se sem příští úterý vrátí. S tou myšlenkou vykročí do večera.

Knižní ilustrace: