Světlíkový duch

V podkrovním bytě žije matka s dcerou. Přestože je jejich byt opravdu malý, někdo v něm chybí. Vrátí se?

Ukázka z knihy:

Venku je nesnesitelně, natož pak u nich doma. V podkrovní místnosti je naprosté ticho a jediné, co je sem tam slyšet, je nenápadný skřípot rozvrzané židle, na které sedí žena ve středním věku. Má na sobě vzdušnou bílou halenku a krátkou sukni stejné barvy. Přestože je oblečena nalehko, je splavena potem. Slunce se opírá do střešních oken jejich malého bytu s nebývalou intenzitou a horko nejde ani vyvětrat. Sálá ze všeho.

Žena sedí v koutě a ustaraně hledí na tikající hodiny. Sedí co nejdále od světlého obdélníku, který prochází skrz střešní okna a plazí se po podlaze. Nejradši by se šla projít do parku, kde bylo snesitelněji. Ale každou chvíli jí kamarádka měla přivést dcerku a někdo jim musí otevřít. Je ráda, že se dcera rozhodla přespat přes víkend u Zuzany, i když tu bez ní bylo tak nějak prázdno. Pravdou ale bylo, že tady by se nejspíš upekla.

Vstane a přejde k lednici. Cestou se pečlivě vyhýbá světlu proudícímu skrz okna do místnosti. V místech, kde ještě před nedávnem dopadalo slunce, je podlaha pěkně horká. Docupitá k lednici a otevře ji. Ovane ji krásně chladný vzduch. Zapudí myšlenku, že by nechala dveře otevřené a vychladila tak celou místnost, a místo toho si vezme z mrazáku pár kostek ledu a vhodí je do sklenice džusu. Musím dceru vzít někam k vodě, tady je vážně nezdravé horko, prolétne jí myslí. Vrátí se ke stolu a pokračuje v prohlížení letáků z nejrůznějších cestovních kanceláří. Vždy, když spatří temně modré moře, aspoň na chvíli zapomene na všechno to vedro a únavu. Obrátí na další stránku a dlaní si přikryje cenu zájezdu. Ví, že na to nemají, přesto se dychtivě těší na další fotografie. Na dalším snímku spatří usmívající se mladý pár, který si spokojeně háže s míčem.

Kolik to už je let, co je sama? bleskne jí hlavou a následně si v mysli i odpoví. Za pár dní to budou tři roky. Oči jí podvědomě shlédnou na pečlivě ustlanou dětskou postel. "Jako by se jí za maminkou vůbec nechtělo," promluví jen tak sama k sobě, vzhlédne k hodinám a upije trochu chladného džusu. Slunce praží střešními okny dovnitř a vysouší prostěradla rozvěšená pod okny do posledního vlákna. Chce tu aspoň trochu zvednout vlhkost, než se sem dcerka vrátí. Dosáhne ale spíše jen toho, že to tu bude jako v tropickém pralese.

Zvedne se a zajde pustit rádio. Když obchází kolem pomalu se sunoucího bělavého obdélníku, rozvzpomene se, jak tu kdysi s manželem tančili. Je to už tak dávno, ale přesto se jí to všechno stále znovu a znovu vrací. Zastaví se a chvíli vzpomíná. Pak místo k rádiu zamíří k lednici a dolije si do džusu trochu domácí medicíny. Nebo aspoň tak té průzračné kapalině říkávala její babička. Sedne si na postel a zaposlouchá se do nastalého ticha. Bylo tu tak prázdno. Vzpomene si, jak jednoho dne její muž přestal dýchat. Věděla, že to jednou přijde. Věděla to od doby, co ochrnul a ona se rozhodla, že jej doopatruje doma. Přesto to pro ni bylo něco, s čímž se smiřovala jen těžko. Vypije celý obsah sklenky najednou a rukou bezděčně zašátrá v posteli vedle sebe. Má pocit, že ji tu zapomněl. Měl si ji vzít s sebou, ale místo toho ji tu nechal. Zůstala osamělá v podkrovním bytě, který ani nestačili splatit. Koukne na dno sklenky a lehne si znaveně do přikrývek, když vtom uslyší zvonek. Její dcerka je tady.

Vstane a nedočkavě vyběhne z bytu. Seběhne po schodech až do přízemí, kde už na ni přes skleněné dveře nadšeně mává dcera se Zuzkou. Otevře a podřepne si, aby mohla obejmout svou ratolest. Dcerka se jí okamžitě vrhne kolem krku.

"Ahoj, Jani! Tedy, to je dneska vedro, co?" poznamená Zuzka a zastíní si tvář před neodbytným sluncem. Znaly se přes své manžely, kteří byli velkými kamarády už od dětství. Jana Zuzku měla vážně moc ráda. Od doby, kdy jí odešel manžel, jí byla velkou oporou. Ale bylo nutné dodat, že Zuzka byla prostě trošku jednodušší. "Můžu dál? Vůbec se mi do toho rozpálenýho auta nechce," otáže se Zuzka, aniž kamarádku nechá promluvit.

Jana pokrčí rameny. "Radši bych šla ven. Tam nahoře je úplná sauna."

"Ale já jsem už tetě Zuzce slíbila, že jí ukážu Toba," spustí smutně Lucka, "prosím, prosím! Ven můžeme jít pak," přemlouvá maminku.

"Jestli jsi to slíbila…," povzdychla si Jana, "tak tetě Zuzce ukážeme tvého plyšáka Toba." Zvedne se a nechá dcerku vyběhnout po schodech nahoru a vroucně se obejme s přítelkyní. "Ráda tě vidím, Zuzi. Doufám, že Lucinka nezlobila."

Zuzana objetí opětuje a Jana si opět připomene, jak je její přítelkyně silná, a sama se vedle ní cítí jako tintítko. Pak se pustí a Zuzana se rozesměje. "Lucka, a aby zlobila? Ty máš snad nejhodnější dítě na světě! To ty mé dvě raubířky ji ještě zkazí. Tak už konečně pojďme z toho slunce, jinak ze mě bude mastný flek."

Během výšlapu schodů do nejvyššího patra si Jana vyslechne, co všechno během víkendu stihly. Zdá se, že toho bylo opravdu hodně, protože než se dostanou k druhému dni, tak se Zuzka zadýchá a mluvit přestane.

Ve dveřích do bytu je přivítá Lucka schovaná za velkým plyšovým medvídkem, který k nim promlouvá slovy: "Brum, brum!" Zuzku to velmi pobaví. Je na ní však vidět, že kdyby se nyní rozesmála, vypustila by duši. Zují si boty a vstoupí do bytu.

"Zas takové vedro tu není, to v mém autě je teprve výheň," poznamená udýchaným hlasem Zuzana a setře si pot z čela.

Jana si pomyslí, zda někdy v tom autě přespávala, ale rychle tu myšlenku zapudí. "Zas tu ale můžeme dobře sušit ovoce," zavtipkuje. Zuzka se dá do sípavého smíchu a unaveně se posadí na nejbližší židli. Janu vždy překvapovalo, jak i sebemenší náznak vtipu dokázal její kamarádku pobavit. Dělalo to z ní skvělou společnici, se kterou ale nikdo nevydržel moc dlouho. Lucka si přisedne i se svým plyšovým medvídkem a začne vyprávět své zážitky z víkendu. Jana všem nalije vychlazený džus a do každé sklenky přidá ještě pár kostek ledu.

Jak čas plyne, začne Zuzka řešit problémy svého manželského života a Lucka, kterou toto téma nebaví, začne podřimovat. Netrvá dlouho a usne v Tobově objetí. Jana ji šetrně vezme do náručí a odnese i s plyšákem do postele. Slunce už pomalu zapadá, a tak otevře všechna okna. Dolije přítelkyni džus a pokračuje v naslouchání. Někdy své dceři závidí, jak může kdykoliv odejít a nikdo jí to nemá za zlé či neslušné. Nakonec se ale dočká a Zuzka si vzpomene, že už by dávno měla být doma. Kamarádka ji vyprovodí k autu a popřeje jí šťastnou cestu.

Zdá se, že venku je už příjemněji než u nich doma. Vrátí se do bytu, zkontroluje spící dceru a ještě na chvíli si sedne ke stolu. Dopije zbylý džus a vzhlédne ke střešním oknům. Měla v plánu koupit žaluzie, ale Zuzka jí to během jejich rozhovoru vymluvila. Je pravda, že by se akorát rozehřály a fungovaly by spíše jako topení. "Takže spíše venkovní rolety?" povzdychne si nahlas. Jsou dražší než žaluzie, ale pokud by opravdu pomohly, není co řešit. Měla něco málo našetřeno, ale znamenalo by to, že by musely zůstat přes prázdniny tady.

Vzpomene si na svého muže, jak mu letní vedra nedělala dobře. Hlavně během jeho posledních měsíců života. Rychle tu vzpomínku zapudí a jde si lehnout. Už se rozhodla, hned zítra objedná venkovní rolety.

***

Ráno Janu probudí paprsky ranního slunce vstupujícího střešními okny do místnosti. Posadí se na posteli a ospale si prostře oči. Žhavý kotouč se pomalu, ale jistě dere na oblohu. Zdá se, že dnešek bude stejně horký jako předešlé dny. Zavře všechna okna a opět rozvěsí mokrá prostěradla po pokoji. Pak se vrátí do postele a zkusí si ještě na chvíli zdřímnout. Je tu ale na ni už moc světla. Chvíli se převaluje, pak si vezme knihu a začne si číst, dokud neodbije půl sedmé. Pak vstane podruhé a zajde probudit dceru. Najde jí, jak poklidně spí v objetí plyšového medvídka. Napadne ji, že jí musí táta chybět. Tobiáš jim chyběl oběma. Kéž by byla taky tak malá a stačilo by jí, aby mohla ležet v objetí plyšového medvídka.

"Lucinko, vstávej. Už je čas," pohladí láskyplně dceru po dlouhých vlasech. Lucinka zamručí cosi v odpověď a převalí se na druhý bok. Je na ní vidět, že se jí vůbec vstávat nechce. Zavrtá se hlouběji do lehké přikrývky a zdá se, že už opět spí. "No tak, když si přivstaneš a sníš snídani, připravím ti jako odměnu zmrzlinu. Máš chuť na svou oblíbenou čokoládovou?"

"Co?!" vykřikne rozespale Lucka.

"Počkám na tebe u stolu. Pospěš si, ať ti neroztaje," pobídne ji maminka a vyrazí připravit snídani. Za chvíli Lucinka sedí u stolu a dojídá chleba namazaný marmeládou. Pak Jana vytáhne z mrazáku dvě zmrzliny. V místnosti se zatím ještě drží noční chládek a oběma je příjemně.

"Budeme mít rolety?" otáže se nevinně Lucinka, berouc si aktovku.

Jana si ji zkoumavě přeměří. Měla za to, že v době, kdy o nich Zuzana mluvila, její dcerka už spala. "Ještě dnes po práci je zajedu objednat. Jen doufám, že je budou mít na skladě," vysvětlí.

Lucinka se usměje. Má z té noviny ohromnou radost. "Takže si budeme moci hrát na slepou bábu a nebudeme si muset zavazovat oči?"

"Tak pojď, ty slepá bábo, ať stihneme bus," řekne pobaveně Jana a vezme dceři aktovku. Opustí rozehřívající se byt, sejdou po schodišti ke vstupním dveřím a vyjdou do ztichlé ulice. Venku vane chladný ranní větřík, ale čistá obloha nasvědčuje tomu, že dnes opět nezaprší. Obě mají cestu na zastávku rády, a to i přesto, že je docela dlouhá. Lucinka vypráví, co budou ve škole dělat a na co se nejvíce těší. Na zastávce čekají jen krátce a zanedlouho je autobus odveze před školu. Jana dcerku doprovodí až ke vstupní bráně před školou. Tam se s ní rozloučí a vydá se do práce.

V práci toho mají jako obvykle poslední dobou nad hlavu. Začínají prázdniny a lidé mají o zájezdy k moři nemalý zájem. Ani se jim nediví. Když konečně šichta skončí, opustí vychlazenou kancelář a vyrazí do parného dne. Po cestě na zastávku ji začne trochu škrábat v krku. Přijde jí, že musí být ještě mnohem tepleji než minulého dne, ale taky to může být i klimatizací, kterou měli celý den puštěnou v kanceláři. Když autobus přijede, ucítí, jak z rozpálené karoserie sálá teplo. Jen s pořádným sebezapřením vstoupí dovnitř a je ráda, že jede jen pár zastávek.

Vystoupí před obchodem se stavebninami a ihned do něj zamíří. Vyhledá sektor věnující se střechám a podkroví a pustí se do vybírání rolet. Vybírá dlouho, ale nemůže se rozhodnout. Nakonec osloví obsluhu, která jí s výběrem pomůže, a dokonce smluví i jejich instalaci spřátelenou firmou hned na druhý den. Lucku nakonec z družiny vyzvedne až okolo čtvrté hodiny. Nalezne ji tam samotnou, jak si něco čmárá na papír.

Když Lucinka spatří svoji maminku, okamžitě k ní přiběhne a ukáže jí svůj výtvor se slovy: "Koukni, co jsem namalovala!"

Na papíře je jejich obývák. Ze stropu visí rampouchy a místností se prohánějí tučňáci, nebo cosi jim podobného. "To se tolik těšíš na zimu?" otáže se naoko nechápavě Jana.

"Ale né! To je u nás doma, až tam budou ty rolety," vysvětlí dotčeně Lucinka a pustí se do vyzvídání, "Tak co, koupila jsi je už?"

Družinářka k nim přijde a pohladí Lucinku po vlasech. "Lucinka je zlaté dítě. Celou dobu tu jen klidně seděla a kreslila si. Myslím, že těch obrázků má celou tašku, a to jich ještě několik vyhodila. Nejspíše se na ty vaše nové rolety vážně těší."

Jana přisvědčí a pohlédla na dcerku, která si horečně balí věci. "Budeme muset ještě den počkat, než nám je řemeslníci přijdou osadit. Dnes jsem je jen objednala."

"Tak to máte štěstí. Dnes je řemeslníků málo a někdy se na ně čeká vážně dlouho. Navíc najít nějakého schopného a nečekat na něj do skonání světa je opravdu těžké," postěžuje si družinářka.

Jana jen pokrčí rameny a zavzpomíná, jak jí ten mladík z obsluhy říkal, že to jsou známí a zrovna pracují někde poblíž. Asi měla vážně štěstí. Rozloučí se s družinářkou a poděkuje jí za hlídání své malé ratolesti. Opustí školu a opět se vydají rozpáleným městem na zastávku. Slunce je provází po celou cestu jako neodbytný společník. Lucinka ani neběhá po okolí jako obvykle. Je zřejmé, že ji slunce taktéž zmáhá. Když dojedou domů, navečeří se a vyrazí do blízkého parku na krátkou večerní procházku. V bytě panuje opravdová výheň a ani nově rozvěšená prostěradla ji moc neutiší. Zato v parku je příjemně. Lucinka si s sebou vezme učebnici přírodovědy a čte si ji nahlas, aby se zlepšila ve čtení.

Když nastane večer a trochu se ochladí, odeberou se zpátky do bytu, otevřou dokořán střešní okna a ulehnou. Obě po únavném dni odejdou do říše snů velmi rychle.

***

Druhý den ráno Jana zavolá do práce a omluví se, že nedorazí. Vyprovodí dcerku do školy a opět se vrátí zpátky do bytu. Na příchod řemeslníků se těší jako malá holka. Uklidí všechna vysušená prostěradla a byt řádně vysmýčí. Zvonek se rozezní ve chvíli, když stojí na židli a stírá prach z lustru. Jeho bzukot ji poleká a málem spadne ze židle. Zběžně uklidí misku se špinavou vodou tak, aby nebyla vidět, a dojde řemeslníkům otevřít. Ani nezavírá dveře od bytu.

Dole na ni čekají dva postarší páni. "Jsme tu správně s těmi roletami? Jste Jana Šiprová?"

Žena přikývne a gestem je pozve dál. "Dobrý den," začne nervózně, "pojďte dál, pánové. Je to až úplně nahoře." Pak se zarazí. Je přeci jasné, že bude bydlet v podkroví, když chtěla podkrovní rolety. Už si hodně dlouho do bytu nepozvala někoho cizího. A nyní je z toho jaksepatří nervózní. Zavře vchodové dveře a odvede řemeslníky k sobě domů. Po cestě si vyslechne pár komplimentů na svou krásu, ale nijak na ně nereaguje. Když zdolají poslední schody, Jana jim zdvořile otevře přivřené dveře do bytu a pozve je dál. Dělníci se hned vrhnou na práci. Jde jim to rychle od ruky. Jana sedí u stolu a pokoutně je u práce pozoruje. Když mají vše hotové, uvaří jim kávu, nalije džus a chvíli s nimi posedí.

"Teda, řeknu vám, tenhle rok je vážně na zbláznění," konstatuje unaveně starší z řemeslníků. "To byste nevěřila, kolika lidem už jsme ty rolety montovali. Zrovna pracujeme hnedle tady v ulici na nových střešních oknech. A to vám povím: s tímhle sluncem je to na rozpálené střeše vážně o hubu! Viď, Karle." Druhý z dělníků cosi souhlasně zabručí a upije trochu vychlazeného džusu. Pak se rozmluví o své práci a Jana jim jen tiše naslouchá. Je to vážně dlouho, co tu naposledy měla mužskou návštěvu. Řemeslníci brzy dopijí nabídnutý džus a zvednou se k odchodu. Vyprovodí je na schodiště a pak ještě poslouchá jejich těžké kroky, jak sbíhají schody do přízemí. Chvíli stojí opřená o zábradlí a představuje si, jaké to bude, až obě rolety zatáhne. Rozhodne se, že s prvním zatemněním místnosti počká na dcerku. Nechce ji o ten zážitek připravit. Sbalí věci k vodě a vyrazí si na chvíli číst do parku za domem, aby ji zatemnění místnosti tolik nelákalo.

Lucinku ze školy vyzvedne před druhou hodinou a společně vyrazí k řece. Hrají si ve stínu mohutných olší s míčem, dokud se den nenachýlí k večeru, kdy se na břeh řeky stáhne mládež. Pouštějí si nahlas hudbu a oddávají se všemožným neřestem. Jana nechce, aby její dcera od nich něco pochytila, a tak ji vezme pryč. Odvede ji do blízkého bufetu a koupí jí něco dobrého na zub. Teprve až při jídle jí prozradí, že je doma čeká veliké překvapení. Lucinka hned napoprvé uhádne, o co se jedná. Od té chvíle ji už Jana nedokáže udržet na místě, a tak kvapně vyrazí zpátky domů.

Dívka vyběhne schody jako první a nedočkavě stepuje u zamčených dveří, dokud je Jana neotevře. Ani se nezouvá, prosmekne se mamince pod rukou a vběhne do místnosti. Při pohledu na nové vypínače pod okny radostně výskne a vrhne se k nim. Než však stihne přijít na to, jak fungují, uslyší maminčin hlas.

"Počkej, nejdříve vyvětráme. Je tu jak na Sahaře!"

Otevřou všechna střešní okna a bytem se prožene lehký vánek. Nevydrží ale čekat moc dlouho a po pár minutách zase okna zavřou a Jana nechá svou dceru rolety zatáhnout. Musí uznat, že se taktéž těší, až se v jejich bytě rozhostí naprostá tma. Lucka stiskne oběma rukama vypínače a místností se ozve tichý bzučivý zvuk. Obloha nad nimi jim začne mizet před očima a vystřídá ji plastová clona. Podívají se s dcerou na sebe a zasmějí se tomu. Brzy se v místnosti setmí úplně. Chvíli popaměti bloudí po místnosti, dokud se neozve rána a cinkot rozbitého nádobí. Jana nahmatá vypínač a rozsvítí. Na zemi se válí čajový hrnek, teď už ovšem bez ucha. To leží u nohou provinile se tvářící Lucinky.

"No jo, stane se," prohodí klidně Jana a dojde pro smetáček a lopatku. Měla po dělnících sklidit ze stolu, než vyrazila ven. Hrnek je ale krom ztráty ucha nepoškozen, a tak jej jen položí stranou. "Tak a teď alou na kutě, zítra je taky den," zažene Lucinku do jejího pokoje.

"A povíš nám pohádku?" zažadoní Lucinka ve dveřích. "Tady mně a Tobiášovi. Moc se na ni těšíme!" S těmi slovy medvídka vroucně obejme.

Janu to zaskočí a na chvíli ztratí řeč. Ještě nikdy ji neslyšela, že mu tak říká. Vždy to byl jen méďa Tob. "A-ale samozřejmě," zablekotá. "Tak se převleč, za chvíli jsem u tebe." Jana se otočí a zamíří k lednici. Byl to dlouhý den, možná až moc dlouhý. Vytáhne si láhev vodky a trochu si přihne. Pak si vzpomene na misku s hadrem a dojde jej vyprat a pověsit. Pak teprve zaklepe na dveře dceřina pokojíčku a po pozvání vstoupí dovnitř. Přisedne si k ní na postel a pohladí ji po vlasech. "Co to bude tentokrát?" otáže se s neskrývaným zájmem.

Lucie se zavrtá do lehké přikrývky a zadumaně přemýšlí. "Ve škole jsme se s kamarádkami bavily o duchách. Verunka říkala, že prý létají po hradech a straší děti. Já jí ale nevěřím, neznáš pohádku o nějakém hodném duchovi?"

"Teda, vy se na svůj věk bavíte o zvláštních tématech," podotkne Jana udiveně. "Hmm, no, taky spíš znám jen strašící duchy." Když však vidí, jak se dcerka začíná bát, dodá. "No ale jednu pohádku o hodném duchovi přeci jenom znám." Poposedne si na posteli blíže, upraví dceři polštář a pustí se do vyprávění. "Na jednom malém hradě, čnícím na vysoké skále nad řekou, žil malý duch. Jmenoval se Pepa a hrozně moc se bál lidí. Proto vycházel ze svého úkrytu jen v noci a radostně skotačil po tichých chodbách a prázdném nádvoří. Někdy mu ale bylo smutno, a tak sledoval stráže stojící na hradbách a představoval si, jaké by to bylo se s nimi spřátelit. Jednoho dne sebral odvahu a rozhodl se s jedním ze strážných si popovídat. Když se mu zjevil, chudák strážný se polekal a dal se na zběsilý útěk. Pepu to tak zarmoutilo, že celé dny jen seděl v nejtemnějších koutech půdy a plakal. Pak jej napadlo, že by mohl být lidem užitečný a oni by se ho pak mohli přestat bát. Od toho večera pomáhal hledat ztracené věci, dohlížel, aby se nikomu nic zlého nestalo, a vůbec se snažil, jak mohl. Brzy si toho začali obyvatelé hradu všímat a vzpomněli si, že jeden strážný při své hlídce ducha viděl. Začali ho mít rádi a nosili mu nejrůznější dary, aby mu udělali radost. Pepa byl šťastný, a když ho sem tam někdo spatřil, už se jej nebál, ale zdvořile jej pozdravil…" Jana si všimne, že už její dcerka spí, a potichu se vykrade z pokoje. Převlékne se do pyžama a vleze si do postele. Ještě chvíli si s rozsvícenou lampičkou prohlíží fotografie moře. Oči se jí však rychle klíží, a tak časopis zavře a zhasne. V místnosti se nepřirozeně setmí. Vůbec není zvyklá na tak temnou tmu, a přestože je pořádně unavená, nemůže dlouho usnout.

"Jéé, hodný duch nás přišel navštívit," ozve se kousek od Janiny postele. Žena sebou trhne, zvedne hlavu a spatří nejasnou siluetu své dcery, jak stojí s medvídkem v náručí kousek od její postele a sleduje matné světlo na zdi. "Myslíš, že nás přišel navštívit tatínek?" pokračuje radostně Lucinka.

Jana je v mžiku probuzená a první, co pocítí, je panický strach. Posadí se na posteli a přitáhne si k tělu přikrývku. V hlavě jí blýskne, že je to jen měsíc, ale když její zrak sklouzne k oknu, celá se otřese. Uvědomí si, že okna jsou pevně zatemněná a dovnitř nedopadá žádné světlo. "Co… co tu děláš, Lucinko?" vykoktá, "Pojď si ke mně lehnout." Lucka se k ní přišourá a přitulí se. Zakrátko nato usne. Jana si také lehne, ale nemůže odtrhnout zrak od světla, které jakoby vyzařuje z protější stěny.

"To je od tatínka pěkné, že se k nám vrátil, co?" zamumlá tiše dcera a přitiskne se k mamince pevněji.

Jana po zbytek noci už neusne. Až do rána sleduje, jak se světlo pomalu pohybuje k místu, kde skonal její manžel. V ten moment zazvoní budík a ona sebou vystrašeně trhne. Vypne jej a roztržitě vstane. Vytáhne zatemňovací rolety a vyvětrá vzduch v místnosti. Otevře lednici, aby se po probdělé noci trochu zchladila. Její zrak však místo na džusu spočine na láhvi vodky. Ví, že by ráno pít neměla, ale hlava jí po probdělé noci nesnesitelně třeští a musí se nějak uklidnit. Nalije si malého panáka a zavolá do práce. Telefon chvíli vyzvání, dokud nespadne do záznamníku. Omluví se, že jí není dobře a že se nedostaví. Poté se vyrazí podívat na místo, kudy v noci putovalo ono záhadné světlo. Nic však už nespatří. Nakonec probudí spokojeně chrupající Lucinku a přinese jí snídani přímo do postele. Zdá se, že si na zážitek z noci nepamatuje, a Jana jí ho nepřipomíná. Vypráví, co všechno ji ve škole čeká, a vypadá neskutečně šťastně. Jana ji dnes vyprovodí jen na zastávku a vyčká s ní na příjezd autobusu. Pak se vrátí zpátky do bytu a zůstane stát jako omráčená. Na místě, kde se v noci zastavilo ono zvláštní světlo, teď sedí plyšový medvěd Tob. Odnese jej do dceřina pokoje, pak roztržitě zavře dveře a unaveně se sveze do Lucčiny postele. Ani nevnímá, že jsou v dětském pokojíku střešní rolety vytažené, takže je v místnosti plno světla. I tak okamžitě usne.

***

Probudí se, až když jí do očí začne pražit polední slunce. Vstane a zatáhne střešní rolety na všech oknech. Byt se ponoří do tmy a v koutě, kde se v noci zjevilo světlo, je černo jako kdekoliv jinde. Jana chvíli přivyká novým světelným podmínkám a uvědomí si, že rolety netěsní tak dobře, jak si zprvu myslela. Projde kolem stěny, na které v noci světlo putovalo, a pohladí ji. Pak si sedne do své postele a rozsvítí čtecí lampičku. Vytáhne prospekty od cestovek a začne jimi listovat. Nemůže se však vůbec soustředit. Oči jí stále utíkají k místu, kde její manžel odešel na onen svět. Ty poslední chvíle se jí vryly nesmazatelně do paměti, a i když postel vyměnila, nemohla se jich zbavit. Možná už ani nechtěla, sama nevěděla. Čas běží, a než se naděje, musí zajet pro dceru do školy. Vůbec se jí nechce, a nakonec se rozhodne zavolat Zuzaně a poprosí ji, aby Lucku přibrala, až bude vyzvedávat své děti, a hodila ji k ní domů. Kamarádka se nevyptává a okamžitě souhlasí. Když mobil utichne, opět zůstane v místnosti sama. Bojí se zhasnout světlo a zůstat potmě. Bezduše dál listuje prospekty, dokud neuslyší zvonek. Seběhne po schodech do přízemí a chystá se odemknout domovní dveře, když tu si všimne, že za prosklením stojí nejen Zuzka s Lucinkou, ale i obě kamarádčiny děti.

"Můžeme se podívat na ty rolety?" začne okamžitě Zuzka bez pozdravu. "Lucinka celou cestu vyprávěla o dobrém duchu, který u vás žije. No, není to rozkošné? Má tak úžasnou představivost," pokračuje s nadšením v hlase.

Děti mezitím v čele s Lucinkou jen špitnou cosi na pozdrav, prosmýknou se kolem Jany a vyběhnou po schodech nahoru. Lucčina maminka se trpce usměje a pozve kamarádku dál.

"Teda, máte tu tak příjemně, skoro bych to nazvala zázrakem," zhodnotí změnu Zuzana, když vstoupí do žárovkami osvětleného bytu. "Ještě před pár dny tu bylo nesnesitelně a teď? Prostě úžasné!" pokračuje ve chvále.

"Dáte si mošt s ledem?" zeptá se hostů Jana a vzpomene si, jak to tu Zuzaně minule nepřišlo tak špatné. Děti se nyní plně věnují hře s vypínači a džusu si nevšímají.

"Já bych si spíš dala kafe," odpoví Zuzana a usměje se na kamarádku, bezradně stojící v nyní částečně zatemněné místnosti. "Jsem celá nějaká zničená. Co ty? Lucinka říkala, že jsi prý nemocná."

Jana postaví na vodu a přisedne si ke kamarádce. "Víš, já – já nevím. Dnes v noci tu vážně něco bylo. Já…" odmlčí se. "V noci jsem se probudila a Lucka stála támhle," ukáže do rohu místnosti. "No a před ní bylo na stěně světlo. Po zbytek noci jsem nezamhouřila oči a sledovala jej. Nad ránem se zastavilo na místě, kde… kde umřel můj…" opět se odmlčí. Na Zuzaně je vidět, že by se jí nejradši zeptala na tisíc věcí, ale zatím ještě dovedla mlčet. "Já fakt nevím, co to bylo, ale když to Lucinka viděla poprvé, hned to brala za svého tátu. Možná právě to mě zmátlo…"

Zuzana ještě chvíli čeká, jestli kamarádka něco dalšího neřekne, a pak spustí. "A nezdálo se ti to? A i kdyby jo, tak třeba to může být měsíc, nebo nějaký jeho odraz." Pak začne vymýšlet další a další možnosti, kdy se jedna zdá více nerealistická než druhá. Přesto to Janu uklidní. A když Zuzana odchází, cítí se mnohem lépe. Je si jistá, že to celé bude mít nějaké racionální jádro, na které co nevidět s Lucinkou přijdou. Tu noc nechá okna otevřená dokořán. Bytem se prohání tichý, ale chladivý větřík a krásně se jim spí. Jana se několikrát v noci probudí. Pokaždé se posadí a prohlíží stěny. Nic zvláštního však nespatří. Ráno okna opět zavře a zatáhne rolety. Společně s dcerou posnídají a vyrazí do školy a do práce.

Dny plynou jako voda, ale po čase se Janě podivný neklid vrátí. Opět se začne v noci budit a ráno se cítí hrozně rozlámaná. Jednoho dne se rozhodne rolety zatáhnout i přes noc. Ve tmě se jí usíná mnohem lépe. Zdá se jí o jejím zesnulém manželovi Tobiášovi. Jeho tělo však začne blednout a ona se probudí. Na zdi před sebou spatří známé světlo. Vykřikne strachem a odtáhne se od něj. Výkřik probudí Lucku, která přijde za maminkou.

"Čeho se bojíš, vždyť je to hodný duch," vysvětlí holčička a položí k tajemnému světlu plyšového medvídka. "Celé dny se neukázal, určitě mu muselo být smutno." Lehne si do postele k mamince a přitulí se.

Jana se nezmůže ani na slovo. Sedí na posteli jako zkoprnělá a sleduje ono matné světlo visící na protější stěně. Napadne ji, že světlo tu bylo vždy, ale je vidět jen v naprosté tmě. Vykrade se z postele a dojde si pro flašku. V té, co měla uschovanou v lednici, je jen trocha na dně, a tak si vezme druhou ze špajzu. Sedne si ke stolu a nalije si pořádného panáka. Ostražitě sleduje, jak se světlo pohybuje směrem k její spící dceři. Vybaví se jí vzpomínky na první léta se svým mužem a vyhrknou jí slzy. Snaží se vzlykat co nejtišeji, aby neprobudila dceru. Ráno si dá studenou sprchu a vyčistí si zuby, aby dcera nepoznala, že v noci opět pila. Až pak vytáhne rolety, vyvětrá a vzbudí ji. Sedne si k ní do postele a posnídají.

Lucinka dlouho beze slova pozoruje maminku a pak odhodlaně pronese: "Že tys v noci pila. Dospělí říkají, že to není zdravé! Ten duch má o tebe určitě taky starosti."

Jana sebou trhne a trpce se na dceru usměje. Pohlédne na místo, kde světlo zakončilo svou noční pouť a zašeptá smutně: "Možná…" Pak se opět usměje a do očí se jí začnou drát slzy. Obejme dcerku, nedbajíc na jídlo, které se rozsype po posteli. Pak sáhne do šuplíku a vytáhne fotku svého muže. Vstane a položí ji vedle plyšového medvídka, kterého v noci nechala Lucinka ležet u protější zdi. Sednou si vedle sebe na okraj postele a chvíli jen tiše hledí na přinesené předměty.

"Co kdybychom mu zapálily svíčku?" navrhne Lucinka.

Jana přinese starou čajovou svíčku, položí ji na talíř a zapálí ji. Společně sledují komíhající se plamen, dokud se místností neprožene průvan a svíčka nezhasne.

Lucinka se prosebně zadívá na maminku. "Víš, z jakého dárku by měl ten duch největší radost?"

Jana ji chvilku nechápavě pozoruje a pak zavrtí hlavou.

Holčička se na maminku bezelstně usměje a praví: "Abys přestala tolik pít."

Jana ji chvíli nevěřícně sleduje, pak naprázdno polkne a sklopí zrak k zemi. Neví, co říct. Otře si slzy z očí, vstane a zamíří k lednici. Vylije zbytek láhve s alkoholem do záchodu, naplní ji vodou a postaví ji vedle medvídka a manželovy fotografie. Pohladí Lucinku po vlasech a usměje se na ni. "Až se budeme odpoledne vracet domů, tak v parku natrháme nějaké kytičky do téhle nové vázy. Co na to říkáš, budou se tu vyjímat?" Holčička spokojeně přikývne a vyrazí se převléknout.

Po cestě do školy žádná z nich nepromluví ani slovo. Přesto obě vědí, že se tento den událo něco výjimečného. Něco, na co budou ještě dlouho vzpomínat.

***

Roky plynou a v místě, kam jedné noci Lucinka položila medvídka, vznikne vzpomínkový oltář. Jana odhodlaně drží slib a alkoholu se už ani nedotkne. Někdy má dokonce i pocit, že se její manžel k nim vrátil, a už se necítí tolik sama. Obě rády sedávají o samotě před oním vzpomínkovým místem a sdílejí s tajemným duchem své radosti a těžkosti.

Jednoho dne se Lucka odstěhuje a nechá svou maminku v bytě samotnou. Roky plynou a jejich bytovému družstvu se povede ušetřit dostatek peněz na výměnu staré střešní krytiny. Jana na domovní schůzi navrhne, že by bylo vhodné při té příležitosti podkroví zateplit, a ostatní s ní souhlasí.

Nedlouho poté přijdou dělníci a sundají dřevěné obložení, aby mohli rozšířit izolační vrstvu. K překvapení všech přítomných pod ním objeví jakýsi důmyslný mechanismus, kterému se, jak později zjistí, říká camera obscura. Tento podivný přístroj promítal obraz z vnějšího světa do místnosti. Byl však už starý a plný prachu, takže jím světlo mohlo procházet jen pod určitým úhlem a bylo velmi rozostřené. Přístroj ústil těsně pod stropem v malé dírce po suku v dřevěném obložení, takže bylo prakticky nemožné si jej všimnout. Když byla v místnosti tma, mohl přenášet dění zvenku na protější zeď. Fungoval ovšem jen v noci, protože rolety nedokázaly před denním světlem chránit tak dokonale jako v noci. Jana si okamžitě vzpomene na noc, kdy vykreslil mlhavý odraz měsíce, který pak putoval místností v podobě ducha. Dělníci chtějí starý přístroj odnést do šrotu, ale Jana jim to nedovolí. Nechá jej vyčistit a vrátit na původní místo. Dělníci nechají v jednom místě strop nesnížený a pamatují na umístění tajemného zařízení i při pokládání střechy.

Když je rekonstrukce hotova, navštíví Lucka svou maminku. Tehdy je jí už devatenáct let a na návštěvy jezdí jen zřídkakdy. Jana ji vezme do parku za domem. Povídají si pod vzrostlými třešněmi a vzpomínají. Stromy zrovna kvetou, a když zafouká vítr, prší na ně okvětní lístky. K večeru se vrátí do bytu a Lucka z nostalgie stáhne venkovní rolety. Světlo se však nevytratí, jak si pamatuje z dětství. Na stěně, u které umístily vzpomínkový oltář, se objeví obrácené koruny stromů rostoucích dole v ulici. Zapadajícím sluncem zalité listí se na obraze promítnutém na protější stěně třepotá ve větru a stromy upouští okvětní lístky stoupající okolo vzpomínkového oltáře vzhůru k nebi. Obě ženy ustrnou v úžasu a v tichosti si vychutnávají obraz mizející v přicházejícím večerním šeru. Tato chvíle se jim nezapomenutelně vryje do srdcí. Vždyť jejich světlíkový duch byl celou tu dobu členem jejich rodiny, dohlížel na ně a rád jim nezištně dělal radost.

Knižní ilustrace: