Stíny stromů se prodlouží a obzor potemní. Vítr si pohrává se suchými stébly trávy a listím v korunách stromů. Na vyvýšené, kamenem obložené terase sedí u drobného stolku postarší muž. Leží před ním šálek nedopité kávy a kniha, na jejíž titulní straně se skví název Die Göttliche Komödie od italského autora Danta Alighieriho. Dílo pochází z roku 1870 a je v krásné zachovalé kožené vazbě.

Muž si nyní knihy ani šálku kávy nevšímá a zasněně sleduje zapadající slunce. Pohodlně opřen ve starém, ještě slámou vystlaném křesílku hledí na obrysy vzrostlých stromů lemující okolní skály. Kéž by to viděla Terezka, napadne jej. Ne, že by potřeboval každou chvíli s někým sdílet, to nikoliv, ale sem tam by rád, aby tu s ním byla. Tak jak tomu bylo dříve. Ale časy se změnily, to věděl možná až moc dobře. Konec konců to byl jeho nápad pořídit si chalupu, kde by mohli – nebo spíše on mohl – trávit léto. Každý z nich byl jiný. Ona cestovatelka, a on pecivál. Usměje se.

Vezme ze spodní police stolku šálek kávy a napije se. Přitom s láskou pohladí starou knihu, ležící na desce stolku před ním. "Jsou tu opravdu skvosty," poznamená s radostí v hlase a nostalgické vzpomínky jsou ty tam. Ještě Dantovu Božskou komedii v němčině nečetl. Navíc v tak starém vydání. Tohle byl již druhý svazek, takže měl přečtené dílo celé a mohl si jej hrdě vložit do své nové knihovničky. Ne že by všechny knihy, co v ní měl, četl. Na to tu byl ještě krátce, ale rozhodně nezahálel. Aby byl upřímný, dům koupil nejspíš právě kvůli oněm knihám v knihovně. Měl pocit, že si makléř ani neuvědomoval jejich hodnotu. Byl to vážně barbar, ale což.

Nyní tu sedí na verandě s překrásnou četbou, sleduje západ slunce a popíjí kvalitní kávu. Co by si vlastně mohl od života přát víc? Udělal dobře, že to tu koupil, a to i přesto, že jeho žena by jistě věděla mnohem lépe, jak peníze utratit. Nyní by zas objevovala nějaké vzdálené kraje a on by seděl u nich doma v rozpáleném bytě. Ne že by nebyl na takové výpravy zván, ale rozhodně to nebylo nic pro něj.

Položí hrnek s kávovou sedlinou na dně na spodní poličku stolku a opět si jen tak ledabyle prolistuje čerstvě přečtenou knihu. I v pohasínajícím světle jsou krásně zřetelná jednotlivá písmena vytištěná na mramorovaném papíře.

Ze zahrady se sem nese cvrkot orchestru nejrůznější havěti, která se se zapadajícím sluncem probouzí k životu, a z blízkého lesa znějí zvuky nejroztodivnějších nočních ptáků a sov. Muž se zvedne, posbírá vše, co si sem odnesl, a vstoupí do domu. Zavře za sebou skřípající dubové dveře a vyrazí po rozvrzaném schodišti do patra. V kuchyni odloží hrnek a ihned poté se přesune do obýváku. Rozsvítí a v záři mírně bzučící žárovky si prohlíží svůj poklad. Knihovna se táhne podél celé jedné stěny a je plná od země až po strop. Muž do mezery vloží půjčenou knihu, poodstoupí a přemítá, kterou bude číst jako další.

Nakonec se rozhodne, že si další četbu vybere nahodile. Přejede prsty po hřbetech vystavených knih, které dle jeho mínění měly snad vyšší hodnotu než celý dům, který je chránil před nepřízní osudu a rozmary počasí. Vyndá náhodně knihu s krásně tvarovaným hřbetem a pohlédne na titulní stranu.

Technologie der Handweberei od Heinricha Kinzera z roku 1906. Ne, že by jej technologie ručního tkaní nezajímala, ale opět ji zasune a znovu náhodně vytáhne další knihu. Tentokráte má na titulní straně o poznání zajímavější téma: Ovidii: Metamorphoses. Jen škoda, že zrovna tyto Ovidiovy metamorfózy si přečetl minulý týden. Přesto si ještě na moment prohlédne onu krásnou knihu vydanou v roce 1878, než ji vrátí zpátky na její místo. "Do třetice všeho dobrého," pronese nahlas a vybere další z knih s trochu ošoupaným hřbetem. Na titulní straně se skví nápis Süddeutschland od Karla Baedekera. Jenže knihu nejspíše špatně uchopí a vypadne z ní jeden list, který se snese na podlahu. Muž jej okamžitě zvedne a rozevře knihu, aby jej mohl vrátit na jeho původní místo. Jenže kniha se zdá v pořádku, a když se nad tím zamyslí, ani to nevypadá, že by ten papír do knihy patřil. Pohlédne na něj a spatří, jak je na něm poměrně úhledným písmem napsáno:

Herrschaft Wasserner

Frau Lina Wasserner 13. 8. 1937
Herr Wilhelm Wasserner 17. 8. 1936
Herr Erich Wasserner 15. 8. 1896
Frau Emilia Wasserner 18. 8. 1894
Herr Johannes Wasserner 14. 8. 1872
…

Seznam jmen pokračuje dál a dál. Muž si jej pomalu pročítá a přemýšlí, kdo si našel čas s vypisováním všech těch jmen. Navíc co mohou znamenat ty letopočty? Aby byl sám k sobě upřímný, moc se o tento dům ani nezajímal. Makléř říkal, že před válkou to tu patřilo nějakým bohatým Němcům a rodina, která tento dům od státu dostala, sem jezdila jen výjimečně. Vychvaloval zachovalost interiéru a dobovost, čímž se dosti zdárně vyhnul tomu, nazvat to tu dlouhou neudržovanou stavbou se zarostlou zahradou. Když muž vzpomíná, vlastně se nic zajímavého o domě nedozvěděl.

Sedne si před krbem do připraveného křesla a opět si pročte jednotlivá jména. Zavře oči a představuje si, jak zde tito lidé po tolik generací žili. Pak se mu kdesi v mysli uchytí myšlenka, že to může být jen seznam příbuzných s roky narození nebo tak něco. Jestli se bude chtít dozvědět více, bude se muset zajet pozeptat na zdejší matriku. Ta představa mu moc příjemná nebyla, ale když mu oči sklouznou na list papíru, který stále drží v ruce, pousměje se. Přece jen by sem tam měl někoho navštívit, jinak zapomene moderní jazyk úplně a bude mluvit pouze archaickou němčinou.

Zvedne se a jde spát. Vybranou knihu si nese s sebou, aby si ji mohl položit na noční stolek. Kdo ví, třeba se mu ještě nebude chtít spát a před spaním si trochu prohlédne mapy jižního Německa. Možná by to mohl dát své ženě. Té by starý cestopis jistě udělal radost.

***