Muž se nepohnul ani dlouho po tom, co vše ustalo. Sledoval lomený oblouk a jeho dech se zrychlil, jako by očekával, že se dveře co nevidět otevřou. Po chvíli si všiml, že na nich je z jeho strany závora. Dodalo mu to odvahy a pomalým krokem přišel blíž. S bázní se dotkl veřejí a pocítil jejich chlad. Zlehka zaklepal na dveře, ale nic neslyšel. Ucouvl několik kroků zpět, ale zvítězila zvědavost a opět se vrátil. Zvedl závoru a otevřel je. Ovál ho studený vzduch a do místnosti vpadl sníh. Muž si obul boty a oblékl si teplý zimní kabát. Stál tiše před oněmi dveřmi a sledoval je jako nějaký pozoruhodný obraz.

Po chvíli vešel do světa, který ho přivítal svou tichostí a rozlehlostí. Rozhlédl se a zpozoroval bílou skálu čnící k mrakům a ohromná vrata vsazená do skalního masivu. Čněla snad do poloviny strmých skal a dveře, kterými předtím prošel, oproti nim vypadaly jako myší díra. Rozhlížel se v němém úžasu. Obklopovaly ho bílé pláně porostlé smrky schovanými pod bílými závějemi. Na kraj se snášela stříbřitá mlha, připomínající mraky, které překonávají vysoké hory.

U úpatí kolosální brány hořel malý oheň. Muž se dlouho nerozmýšlel a vyrazil k němu. Snad mu začala být zima, či ho jen přitahoval, sám nevěděl. Zdálo se, že vyhasíná, a tak ulomil po cestě několik zmrzlých větví. U ohně nikoho neviděl, když se ale přiblížil, všiml si stop ve sněhu. Zastavil se a rozhlédl. Stopy tu byly staré i nové a vždy vedly od ohně někam mezi stromy a zpět. Oheň skoro uhasl a už jen žhnul. Dlouho se nerozmýšlel, přiložil několik přinesených větví a přisedl si. Oheň však nechtěl vzplát, a tak se jej pokusil rozfoukat.

"Tak přeci jen sem někdo přišel!" ozvalo se za ním. Byl to stařecký hlas s dlouhými odmlkami. Mladík sebou trhnul. Nečekal, že by se někdo mohl ve sněhu pohybovat tak tiše. Prudce se otočil a spatřil starého vyzáblého dědu, který se belhal k ohni s otepí dřeva.

"Miluji tyhle sny..." zamumlal si pro sebe mladý muž.

Stařec si přisedl vedle něj a také přiložil na oheň. "Opravdu si myslíš, že je to sen?"

"Proč by neměl být? Často se mi zdají podobné sny; jen škoda, že si jej nebudu pamatovat," poznamenal mladík trochu smutně.

Stařec se rozesmál, ale brzy jej přemohl kašel. "Tak se štípni, nerad bych tě uvrtal do něčeho, co bys třeba pak nechtěl."

"Mně je jedno, jestli to je sen, nebo ne. Líbí se mi tu a rád tu s tebou pobudu," odpověděl mladík a hřál se u ohně.

Stařec si povzdechl. "Víš, přál bych si, aby to byl jen sen, abych necítil bolest, únavu či chlad a abych nemohl umřít."

"To jsou bláznivá přání; já si přeji jedinou věc, a to utéci do snů, kam na mě mé starosti nemohou." Tady se cítil tak bezstarostně, bylo tu naprosté ticho a klid. Mladý muž se zaujetím sledoval krajinu ztrácející se v mlhavém oparu a starce si všímal jen málo.

"Jak dlouho bys vydržel sám v téhle pusté krajině? Věděl bys, že jsi důležitý, a také bys věděl, že zde nikoho nepotkáš. Nikoho živého, kdo by si s tebou chtěl promluvit," ozval se po dlouhé odmlce stařec.

Mladík mu odpověděl okamžitě: "Už jsem o tom přemýšlel nesčetněkrát a rád bych se ztratil do těchto krajin. Už roky toužím po tichu a klidu a zdejší pláně mi tak moc připomínají něco ve mně, co je roky opomíjeno." Sám se podivil, proč to takto zformuloval.

Stařec si svého návštěvníka pozorně prohlédl. Zdálo se, že pohled na něj v něm probouzí staré vzpomínky. "Tady člověk stárne, jen když myslí na smrt. Můžeš zde žít klidně tisíce let a můžeš být stále mlád." Stařec se odmlčel. Viděl, že jeho návštěvník nedočkavě naslouchá. "Vidíš tu bránu?" s těmi slovy ukázal za sebe.

Mladík vzhlédl k monumentální bráně umístěné ve skalním masivu nad nimi a přikývl.

"Ta předěluje svět, ze kterého jsi přišel, a tohle místo. Za ní jsi ty a tady žijí tvé vzpomínky, přání či strachy. Ony stále rostou a někdy získají i odvahu se zhmotnit ve světě za bránou. Přicházejí a prosí o otevření vrat. Kdyby se jim to povedlo, tak..." stařec se odmlčel.

Mladík na něj hleděl s rostoucím zaujetím. Starci se třásly ruce a hlas již měl slabý a chraplavý. Přiklekl si k ohni a pohrával si s ohořelými kusy dřeva. "... tak zničí život toho, kdo žije za těmi dveřmi. Vystoupí ze snění a začnou přicházet, i když dotyčný bdí," pokračoval slabým hlasem stařec, aniž by mladíkovi věnoval jediný pohled.

"A co za to má ten, kdo zde stráží tyto dveře?" zeptal se mladík.

"Co?" zvedl stařec hlavu, "Nejspíš nic, ale možná hodně. Pokud zklameš a padneš, tak tu už nebude nikdo, kdo by tu bránu strážil. To, co žije tady, přejde na druhou stranu a nikdo to již neodvede zpět." Stařec se rozkašlal. "Vidíš, já už jsem starý a onu bránu již nedokážu ubránit, a tak jsem tě zavolal. Rád bych ti předal svůj meč. S tímto mečem však musíš přijmout roky samoty, bezesné noci a chlad, který tu panuje. Jednoho dne uslyšíš hroutící se kamení. To se brána zavalí a tvá práce bude u konce."

V lesích se ozvalo táhlé zavytí. Nepřipomínalo nic lidského, ani zvířecího. Při tom zvuku běhal mráz po zádech a mladík se roztřásl. Oba se zvedli a rozhlíželi se. Smrákalo se rychle a mlha skryla vycházející hvězdy i měsíc. Stařec tasil svůj meč. Mlha se na okamžik rozestoupila a odkryla siluety obřích postav skrývajících se v okolních lesích. Mladík se lekl a ucouvl za starce. Ten však meč nenamířil na nestvůry, ale položil si jej obřadně na ruku a uklonil se.

"Přijmeš jej a s ním i úděl strážce brány? Ať se z té mlhy vynoří cokoliv, nepustíš to dál? Nebudeš s tím nikdy vyjednávat, a bude-li třeba, tak to zabiješ, ať ti ty stvůry budou připomínat kohokoliv?" Ze tmy se ozvaly duté kroky a oheň zhasl.

Mladík se usmál. Kolikrát o tom uvažoval, kolikrát o tom snil, a teď to měl na dosah. Napřáhl ruku po meči a otevřel ústa k souhlasu. Vtom se z temnoty vynořila obří ruka. Byla sněhově bílá a kůže na ní byla scvrklá jako na mrtvole. Stařec před zraky mladíka zmizel v temnotě. Meč mu vypadl z třesoucích se rukou a sjel ostřím mladíkovi po dlani. Tomu tělem projela ostrá bolest, ale nedokázal vykřiknout. Ze tmy před sebou slyšel praskání kostí a přemohl jej bezbřehý strach. Najednou si byl jistý, že nesní.

Rozběhl se pryč. Snažil se ve tmě hledat svoje stopy. Brzy doběhl ke skále a zuřivě bušil do míst, kde si pamatoval, že byl gotický portál. Ohlédl se, ale nikdo jej nepronásledoval. Měsíc ozářil bílou pustinu a mladík mohl spatřit, jak k bráně jdou desítky lidských postav. Některé začaly bušit na bránu a doprošovat se otevření. Mladík někde uvnitř své hlavy ucítil, jak se napovrch dostávají staré vzpomínky. Cítil, jak chtějí ven, jak se chtějí zhmotnit v jeho světě a ovládnout jej.

V měsíčním svitu se zalesklo ostří meče. Žádná z postav si jej nevšímala a nyní leželo osamoceně u vyhaslého ohně. Mladík stále ustupoval a brzy narazil na ohlazený kámen. V těle se mu rozlil pocit bezpečí, ale věděl, že když ty dveře otevře, tak již nebude návratu. Schoulil se na zem a schoval hlavu mezi kolena. Bolela jej jako střep a bolest sílila s každým úderem oněch postav na vrata. Sledoval krev, která mu odkapávala z rozřízlé dlaně, a stále jasněji si uvědomoval, že nesní.

Brzy ucítil, jako by se mu do mysli zabodl hřebík. Ustrašeně zvedl pohled a spatřil, jak na bráně povolil první z ocelových pantů. Bolestně vstal a malátnou chůzí kráčel za odlesky kovu. Věděl, co musí udělat, přesto se ještě ohlédl zpět. Gotický portál za jeho zády se začal rozpadat a mizet ve větru. Chtěl se otočit a vrátit, ale hlavou mu proběhla nová vlna bolesti. Přidal do kroku a zvedl meč ze země. Jeho vlastní krev stékala po čepeli dolů a barvila ji do ruda. Mladík si uvědomil, že vidí jako za jasné noci. Pozvedl meč k nebesům a rozeběhl se k obrům. Ti byli plně zabraní do ničení dveří a nevšímali si jej. Přiběhl k nim a prvního vší silou sekl do achilovky.

Ten zařval tak, že mladík na chvíli ztuhl a ztratil sluch. Onen obr se skácel na záda a ostatní přestali ve své destruktivní činnosti. Meč z obra začal vysávat život a on se svíjel v ukrutných bolestech a jeho tělo se zmenšovalo. Brzy na zemi před mladíkem ležel jeho již mrtvý otec. Tvář měl znetvořenou skoro k nepoznání. Zvedl se a dal se na belhavý útěk, který ostatní obři následovali. Brzy všichni zmizeli v temné noci a pustinou se neslo úpěnlivé nelidské vytí.

Mladík se zhroutil na kolena a až nyní ucítil bolest, která mu vystřelovala z pravé ruky. Zavřel oči a soustředil se na ustupující bolest hlavy. Cítil, že nemizí bez následků. Věděl, že ona bariéra mezi tímto krajem a jím samým je zas o něco tenčí než dřív. Otevřel oči a rozhlédl se. Bílé pláně mu připomněly, že je tu sám. Už se neohlédl k místu, kde stával gotický portál, věděl, že tam nebude. Zafoukal vítr a opět trochu rozfoukal vyhaslý oheň. Mladík se zvedl a došel k němu. Teplo, které z něj vycházelo, skoro necítil. Utrhl si trochu látky z trička a ovázal si zraněnou ruku. Rána již nekrvácela, ale stále byla při každém pohybu cítit.

Pohlédl k nebi a usmál se. Nakonec se rozesmál skoro jak šílený. Uvědomil si, že tohle byl celé roky jeho sen. Sen, který se mu vyplnil. Když se přestal smát, tak jen dlouze hleděl do kraje. Oheň vyhasl a vyšlo slunce. V dáli spatřil, jak bílí obři mizí v hromadách sněhu. Věděl, že svou první stráž zvládl, a také věděl, že nebyla jeho poslední.