Socha
Muž ve zralém věku vzhlédl od sklenice piva a prohlížel si neznámého, který si k němu přisedl. Pak začal pomalu mluvit: "Ptáte se mě, v jakém světě žiji? Svět je jen jeden, nepřívětivý a nepřející. Místo, kde to, co je vám nejdražší, mizí a nezbyde vám po tom zhola nic." Napil se a dál si prohlížel sklenici.
Neznámý chvíli tiše vyčkával, než promluvil: "Nikdo nežije jen v jednom světě. Věřím, že uvnitř každé živé bytosti existují tisíce světů, které žijí život svého stvořitele."
Muž nuceně vzhlédl. "Znám jen jeden svět a ten se mi rozpadl pod rukama. Copak jsou i jiné světy, kam by člověk mohl podle vás utéci před realitou?" Pak se zarazil nad svou otevřeností a dodal: "Odkud vlastně pocházíte? Máte zvláštní přízvuk."
Neznámý se ani nepohnul. Jeho tvář se zdála jak vytesaná z mramoru, až děsila. "Řekněme, že pocházím z místa, které je stvořeno lidmi, ale obývají jej lidské přízraky. Ten, kdo toto místo stvořil, má nad ním absolutní moc a bytosti v něm umírají až se smrtí svého pána."
Muž se usmál, ale úsměv mu nebyl opětován. Přemýšlel, zda si z něj neznámý tropí žerty. V jeho tváři však nedokázal nic vyčíst. Byla až nepřirozeně tvrdá. Chtěl jej poslat pryč, ale když se střetl s prázdným pohledem neznámého, strnul a nedokázal to. Sklopil zrak a tiše promluvil: "Žádný takový svět neznám. Některé autoritářské režimy jsou sice dost kruté, ale lidé v nich nikdy neztratí lidství, na tom trvám. Nenazýval bych je lidskými přízraky, a už vůbec bych si nemyslel, že po smrti svého vůdce ztratí smysl života a zemřou." Ve společnosti neznámého se začal cítit nesvůj. Upil trochu piva a nervózně se rozhlédl po hospodě.
"Dobře," pokračoval neznámý klidným hlasem, "Dám vám příklad. Lidé rádi sní, ale kde se odehrávají jejich myšlenky? Kde přežívají jejich vzpomínky a kdo jiný než oni má nad nimi kontrolu?"
Muž opět vzhlédl, ale nyní už nenašel odvahu střetnout se s pohledem neznámého. "Dostal jste mě. Nikdy mě nenapadlo tento svět brát jako něco reálného. Každý přece sní, ale jeho vnitřní svět je pro ostatní uzavřen, existuje jen pro něho, a tedy pro ostatní neexistuje."
Neznámý se k němu naklonil a pohlédl mu do očí. "A co když vedou z těchto světů mosty, které se jednou za čas otevřou? Proč tedy tolik lidí hledá cestu do těchto světů? Myslíte, že kdyby to nebylo možné, tak by se o to lidé stále znova a znova pokoušeli?"
Cizincův pohled byl nepříjemný a dlouho jej nevydržel. Nervózně se rozhlédl po hospodě, ale nikdo si jich nevšímal. Chodil sem až příliš často a vždy tu seděl sám. Už nikoho nezajímal. Odevzdaně pokračoval v rozhovoru. "Lidé jsou nevyzpytatelní a jen tak se nevzdávají. Kdyby byla i jen nepatrná šance něco dokázat, vždy se najde někdo, kdo se o to pokusí. Ale stejně si myslím, že to, o čem mluvíte, se může stát jen bláznům, a ty bych nepočítal."
Neznámý se odtáhl a prohlédl si svůj půllitr. Ani se jej nedotkl. "Proč byste je nepočítal? Někteří z nich přestali vidět hranici mezi realitou a světy, které stvořili. Mohou snad za to, že vidí víc než ostatní?"
Muž trochu zvýšil hlas, ale byla v něm slyšet nervozita. "Chlape, vy mě děsíte! Prostě vidí jen to, co neexistuje, a ne to, co ostatní ve své slepotě nemohou spatřit. Jsou to blázni, ti, kteří se pomátli a zradilo je jejich vlastní myšlení, nic víc!"
Neznámý setřel kapky vody ze sklenice a klidně dodal: "Možná, ale uvažoval jste, proč ty bytosti své světy opouštějí? Co když jejich světy mají být předčasně zničeny? Jsou snad brány, které umožňují lidem opouštět realitu, jen jednosměrné?"
Zdálo se, že v místnosti nastalo ticho. Muž se přinutil neznámému pohlédnout do očí. Cítil z nich nesmírný chlad. Celý se otřásl a na zátylku mu vyvstal studený pot. Cítil, jak se ho pokouší ovládnout strach. Nebyl to ale strach z toho, co mu říkal onen neznámý, ale z oné bytosti, co seděla naproti němu. "Chcete mi snad tvrdit, že z lidské mysli mohou utéci bytosti, které tam byly stvořeny, a navštívit nás v našem světě? Snad nejste jeden těch bláznů, které mi tu popisujete? Nebo si snad myslíte, že někdo z téhle hospodě jím je?"
Neznámý se napřímil a chvíli opravdu připomínal sochu starých časů. "Možná ano, možná taky ne, ale co na tom sejde. Někdy právě bláznům je umožněno tyto světy navštívit."
V místnosti bylo najednou chladněji než dřív. Muž se opět otřásl a odtáhl se co nejdále od neznámého. "Promiňte, ale já vám asi moc nerozumím. Myslím, že jste mi stále neřekl, odkud vlastně pocházíte."
Cizinec se letmo rozhlédl po místnosti. "Na tom moc nesejde, přesto vám povím, že můj domov není daleko. Jenže se tam nechci vracet a vlastně se ho i docela bojím."
Muž se nuceně usmál. "Ani se vám moc nedivím, máte hrozně bujnou fantazii a navíc přemýšlíte o dost zvláštních tématech. Dobře, už se vás nebudu vyptávat na váš původ, vidím, že mi stejně nechcete odpovědět. Máte tu aspoň nějaké přátele?"
Neznámý se poprvé za celou dobu neznatelně usmál. "Můj jediný přítel je čas. Ten mě nikdy neopustil a propustí mě, až nastane hodina mého stvořitele."
Při těch slovech muži naskočila husí kůže. Nějak se jej to vnitřně dotklo a někde uvnitř něj začal nesnesitelně sílit strach. "Proč pořád myslíte na smrt nebo na to, jak opustit tento svět? Utíkáte snad před něčím? Vypadá to, jako byste žil někde jinde a tohle pro vás nebyla realita." U posledních slov mu přeskočil hlas.
Neznámý se naklonil k muži a zahleděl se mu do očí. Zdálo se, že jej jimi chce pozřít. "Jsem jen stínem v mysli někoho jiného. Nejsem nic než jen vzpomínka, jež ještě dlouho nedojde odpočinku. Vzpomínka, která nikdy nebyla propuštěna. Viděl jsem tvůj vnitřní svět očima bezmocné sochy. Spatřil jsem tolik krásného, které tak rychle uvadlo, a tolik utrpení, které se vršilo a nikdy nebylo zapomenuto. Jen jsem stál a sledoval mizící tváře přátel, kteří stáli všude okolo mě. Slyšel jejich prosebné hlasy, aby mohli v klidu spočinout, ale byli proti své vůli stále drženi v umírajícím světě. Čekal jsem, až se svět zhroutí, až vše tam žijící bude propuštěno! Ale rád bych ti ten svět ještě ukázal."
Muž se roztřásl po celém těle. Cítil, jak se v něm strach mění v hněv. Bouchl vší silou do stolu a silným hlasem vzkřikl: "Hele, chlape, už to trochu přeháníš! Ty tvé kecy mě přestávají bavit..."
To byla poslední slova, která řekl, a padl na stůl. Snad za to mohl alkohol či únava, možná obojí, ale síly, kterých ještě před okamžikem měl dost, se vytratily...
***
Byl krásný slunečný den. Obloha byla zářivě modrá a tiše po ní putovaly klidné mraky. Kraj byl rozlehlý a pustý. Louky byly plné kvetoucích fialek a motýlů. Uprostřed toho všeho čněl mladý strom s bujnou korunou. Při větru se z listoví nesl zvláštní zpěv ptáků. Nepřipomínal živé tvory, spíš hru na hudební nástroj. Člověk se mohl zaposlouchat a jen tak nečinně stát celé hodiny. Každý tón měl své místo v pozoruhodné melodii a přitom stále zněl jinak.
Pod stromem stála socha. Její rysy byly ostré a v její tváři se zračil klid. Socha patřila dítěti. Slunce co minutu vycházelo a zapadalo, jako by se čas pomátl. Listí na stromu zežloutlo, zrudlo a nakonec zhnědlo a odletělo někam do neznáma. Pod stromem se objevovaly postavy vytesané z kamene a v jejich tvářích se střídaly různé grimasy. Někdy se jejich tváře měnily, jindy se větrem obrousily tak, že nebylo poznat, zda šlo vůbec o lidi. Šly dny, měsíce i roky a začaly se drolit první z tesaných kamenů.
Rozpadla se první socha a z jejích útrob se uvolnilo cosi, co již nepřipomínalo lidskou bytost. Byl to jen stín lidskosti. To, co zbylo po letech, kdy musela sledovat okolní svět, a její tvary se pomalu obrušovaly, jak na ni bylo zapomínáno. To nadešel její čas a prosila o propuštění z tohoto vnitřního světa. Přišla k již mohutnému stromu a dotkla se jej. Ve vzduchu byl cítit tichý souhlas, listí v koruně zašelestilo a postava se rozplynula ve větru.
Uprostřed všech kamenných sloupů se tyčila jedna socha, která stále odolávala náporu slunce a větru. Měla tvář bez výrazu, takovou, že v ní mohl každý najít odpověď na to, co zrovna hledal. Rostla a zrála. Její oči byly však prázdné, jako by chtěly svou prázdnotou pohltit tento svět. Byla obrazem stvořitele tohoto světa, a přesto jím nebyla. U každé jiné sochy byla ve tváři čitelná známka odporu, ale tahle jako by byla plně smířena se svým osudem. Viděla ostatní sochy, co kolem ní vyrůstaly, praskaly a mizely. Jejímu pohledu neunikl jediný stín, který toužil po spásném odchodu. Viděla beznaděj, která pohlcovala duše těch, kterým bylo dlouho zapovězeno odejít. Nebyla ušetřena ničeho, a přitom zůstávala nepoškozená, snad jako jediná mezi mnohými.
Před ní se z kamení zformovala malá dívka. Usmívala se a rychle rostla. Listí v koruně se zelenalo a písně nesly překrásné melodie. Obloha byla bez mráčku a slunce probouzelo k životu množství květin. Jednoho dne se na tváři malého dítka objevila prasklina a znetvořila její dětskou tvář. Slunce v tu dobu nevycházelo, a když se po dlouhé době znovu objevilo, tak už jen jako zamlžené a vzdálené. Svět uhasínal a utápěl se v jakési stříbrné mlze. Sochám se rozostřily rysy a již se stěží daly rozeznat od okolních kamenů. Postava, jež po roky vévodila kamennému labyrintu, ztratila svou výmluvnost a její výraz přišel o své kouzlo. Ty roky začalo společenství soch řídnout rychleji. Listí na stromě už nešelestilo a hudba se vytratila. V mlze se začaly pohybovat přízraky roztříštěných soch, které nemohly najít odpočinek. Slabé slunce je spalovalo zaživa a ony nemohly umřít. Schovávaly se v přítmí a jeskyních. Když přišla noc, neslyšně se přikrádaly ke starému stromu a svými ledovými prsty se jej dotýkaly a prosily o propuštění. Začala z něj opadávat kůra a na větvích přestaly rašit mladé listy.
Jednoho dne socha dívky pukla a rozlomila se na dvě části. Nebylo jí však dovoleno odejít. S pláčem zmizela v potemnělé mlze a s ní odešel i její hlas. Slunce už přestalo vycházet úplně a stíny dávno mrtvých strom neopouštěly a dusily všechnu jeho snahu o přežití. Sochy se časem rozdrolily, jedna po druhé, protože nevydržely bez slunce. Jejich stíny přijala temná krajina, ale odejít jim bylo stále zamítáno. Strom chřadl, poslední listy spadly a větve praskaly a hnily.
Nakonec na pláni pod stromem zbyl jediný kámen. Měl už nečitelnou tvář a tělo popraskané. Pohltil ho plevel a bylo k neuvěření, že kdy zde stála socha člověka. Pohaslo i světlo hvězd a svět nadobro utonul v temnotě. V té chvíli se přiblížil ke stromu malý stín. Strom se při pohledu na něj zachvěl, až mu větve zapraskaly. Ten malý stín se bázlivě přišoural k místu, kde stála poslední socha. Stoupl si na špičky a zašeptal jí něco do ucha. Byl to tichý, prosebný dětský hlásek, který slyšela jen jediná kamenná tvář. Stín se poté rozběhl pryč a ještě jednou se z dálky ohlédl po stromu, který uschl nadobro. Socha se napřímila a vrátila se jí její původní podoba. V ten okamžik jako by hvězdy začaly znovu trochu svítit a čas se zastavil.
Až nyní byly vidět dvě postavy stojící před oním výjevem. Snad je ozářily hvězdy, či až nyní se jejich těla zhmotnila. Ani ony si nebyly jisty, zda zde stály od začátku. Jedna z postav byla stará a její tvář se podobala tváři sochy stojící vzpřímeně pod stromem. Druhá byla skleslá a nepodobala se žádnému z přízraků této krajiny. V naprostém tichu obě vkročily do obrazu. Dlouhé hodiny jen stály na louce zarostlé trním a hleděly na uvadající strom, aniž by se pohnuly.
"Jsi pánem svého světa, nebo nejsi?" otázala se zpříma stojící postava, jež byla tak podobná soše stojící před nimi. Odpovědí bylo dusivé ticho.
Postava chvíli čekala a pak se otočila přímo k muži. "Jsem jen tvůj stín v tomto světě. Tvé svědomí, které tě doprovází celý život. Chceš žít ze vzpomínek na ty, které jsi znal, ale ty již nejsou skutečné. Trýzní tě a přejí si být vysvobozeny, ale ty se bojíš samoty a nechceš je opustit. Do tohoto světa nikdo přijít nechce a ani nemůže. Proto tě tví přátelé opustili. Nemohli tu s tebou žít! Takhle nikdy nemůžeš začít žít znovu!"
Muž odvrátil tvář. Z očí mu stékaly slzy a nechtěl, aby jej ona postava viděla. "Co mám dělat, vždyť už nikoho nemám! Proč jsi mě nenechal být, vždyť by to už brzo všechno skončilo..."
Bytost tohoto světa se podívala kamsi do temnoty a tiše zašeptala: "Možná že to bylo na její přímluvu, ale záleží na tom?"
Muži se podlomila kolena, klekl si do ostružiní a dlouho tiše hleděl do temnoty. "Vrať mě zpátky, chci, aby to bylo zas jako dřív! Je mi jedno, co mě budou ty vzpomínky stát, ale nechci o ně přijít. Vím, že ta prázdnota by mě připravila o rozum, nevydržel bych to!"
Zpříma stojící postava se zahleděla na klečícího muže. "A ani pro ni to neuděláš? To chceš, aby se tu musela dál bát? Tohle už není místo pro děti. Podívej se na kmen stromu. Vidíš, jak má mrtvé dřevo, jak už na něm neraší listí či jak z něj padá kůra? I ona to vidí a už ten pohled dál nesnese. Nedokáže se dívat, jak tě zevnitř něco sžírá!"
Muž se namáhavě zvedl, malátně se přibelhal ke stromu a dlaň položil na dřevo. Bylo mrtvé a bílé jako kosti. Mlčel a hladil dřevo, jako by to byla něčí kůže. Ke stromu přišel jeden z přízraků a dotknul se ho. Muž se otřásl, jako by ucítil skrz strom dotek smrti, ale rukou neucukl...
Muž za sebou uslyšel hlas bytosti tohoto světa: "Ptá se tě, jestli si ho pamatuješ, prý byl tvým největším přítelem, dokud jsi ho neodvrhl kvůli smutku."
Byl to jen stín. Stín, který byl naprosto prázdný. "Neznám tě, jsi mi cizí!" obořil se na něj muž.
Hlas za jeho zády ale pokračoval: "Ale znáš ho, stále znovu vzpomínáš, jak jste spolu chodili na ryby. Když tě chtěl vzít k vodě, tak sis vždy vybavil, jak tam s tebou byla i tvá dcera. Stále jsi mu o ní povídal, i když už byla na onom světě, a nechtěl jsi slyšet nic jiného. Vzpomeň si, jak dlouho tě tam brával i potom. Pak ale jeho zájem začal upadat, žil jsi stále minulostí a on už ji s tebou sdílet nemohl. Jak dlouho si myslíš, že by to měl vydržet?"
Muži sjela ruka ze stromu a opět se rozplakal. Vybavily se mu všechny vzpomínky a snad uviděl i to, co mu dříve zůstávalo utajeno.
Bytost přišla blíž k muži, který teď seděl opřený o bílý kmen stromu. "Chceš ho tedy nechat odejít?"
"Ať si odejde sám, když po tom tak touží, co je mi po tom," pronesl mezi vzlyky sedící muž.
Uslyšel nad sebou pevný, ale klidný hlas: "Jsi pánem svého světa, nebo nejsi? Jen ty máš tu možnost ho propustit. Už se ale nebudeš moci ohlížet zpět, budeš muset žít z přítomnosti a nebudeš moci přežívat z minulosti."
Rozhostilo se ticho, jako by byla odpověď těžší, než se zdála. "Běž si, kam se ti zachce, já tě propouštím!" Stín se rozplynul a z holé koruny se ozval tichý hlas dávno zapomenuté skladby.
"Jsi pánem tohoto světa a tohle místo je obrazem tvého nitra. Tady má pouť končí, já už musím jít," s těmi slovy se neznámý vydal směrem k poslední soše.
"Počkej," ozval se prosebně muž, "Copak tu mám zůstat sám s těmi, kterým říkáš mé vzpomínky?"
Neznámý šel zvolna pryč a zastavil se až před svou sochou. Naposledy se otočil a usmál: "Chceš-li nový život, hleď před sebe a už se nevracej zpět. Čekala by tě jen beznaděj a samota." Pak jen tiše zašeptal: "Sbohem příteli!" a rozplynul se. Ve tváři sochy se objevil nový výraz. Byl plný klidu, který se jí zračil v očích.
Brzy se ze všech stran k muži hrnuly lidské stíny. Žadonily o volnost, toužily po klidu a věčném spánku. Muž jim dával svobodu a ony mizely. Poslední stíny se rozplynuly ve větru a on se zhroutil vyčerpán u kořenů stromu. Byl sám, ale teprve až teď si to uvědomil. Bolelo ho srdce a těžko se mu dýchalo. Teskně hleděl na tichý palouk zarostlý mlázím a plevelem. Sledoval své ruce, které se mu tak třásly, a vyhlížel toho, kdo ho sem přivedl, ten však nepřicházel.
Temnota začala mizet a vyšlo slunce. Osvětlilo svými paprsky holé pláně. Muž si zprvu stínil světlo dlaní, ale nakonec se mu poddal. Zaklonil hlavu a spatřil, že na starých seschlých větvích se objevily pupeny. Vstal a strhal popínavé rostliny, jež dusily kmen stromu. Nacházel spoustu kamení, které se válelo ve vysoké trávě, a nakonec objevil i zarostlou sochu toho, kdo ho sem přivedl. Vytrhal mlází a křoviska, které ji svíraly, a k večeru usedl u jejích nohou. Slunce zašlo za obzorem, ale tma nenastala. Vystřídal jej měsíc, který zářil stejně vytrvale, i když jeho světlo bylo stříbrné.
"Tak tu sedím, příteli," mumlal si pro sebe muž, "a přemýšlím, proč jsi mě sem nakonec povolal. V hospodě, kde jsem tě potkal, jsem byl sám. Ty jsi mě zavedl sem, abych mohl začít nový život, ale tady jsem také stále sám. Jak dlouho se mám dívat na to, jak ten strom roste, abys mě propustil?"
Socha se ani nepohnula a jen tiše hleděla do dálky. Odpověď nepřicházela, jako by to byl jen kus kamene. Muž ale už znal odpověď. Našel ji ve svém nitru. Věděl, že přijde ještě jedna zkouška, než se bude moci vrátit. Možná že i věděl jaká, nedokázal se s tím však vypořádat.
Měsíc putoval po obloze a muže stále nemohl ukolébat. Brzy přišla. Radostně křičela a vrhla se mu kolem krku. Byla však ledová jako sníh a mrazivá jako smrt. Dlouho trvalo loučení, snad až do chvíle, kdy měl nastat východ slunce. Prosila, ať jí umožní odejít, ale on se dlouho rozhodoval. Teprve až vysvitly první paprsky a on viděl, co jí působí, souhlasil. Rozplynula se a nezbylo po ní jediné stopy.
Muž se zhroutil, připadal si tak starý. Zavřel oči a vyčkával, až slunce opět zajde za obzor. Ten den slunce pražilo do luk s velkou silou, ale on se do stínu neschoval. Snad se vyrovnával se svým rozhodnutím a se sebou samým. Přišel večer a s ním i přívětivý chlad. Ležící muž uslyšel kroky, ale oči neotevřel. Brzy se ozval známý hlas.
"Myslíš si, že jsi udělal správně?"
Odpovědí bylo jen ticho.
Známý hlas však pokračoval: "Nikdy si tím nebudeš úplně jist, ale chtěl bych ti naposledy pomoci. Podívej se na noční oblohu."
Muž otevřel oči a spatřil, jak hvězdy tvoří obrazy těch, o kterých si myslel, že je ztratil.
Hlas se vzdaloval a slábl. "Budou na tebe dohlížet a nikdy tě neopustí. Až jednou odejdeš za nimi, přivítají tě s otevřenou náručí. Vidíš tuhle louku? Tady kdysi stáli všichni tví přátelé a já ti říkám, že tomu může být stejně. Mohou zde být, ale nikdy jich nevyužívej jako vzpomínek, které bys upřednostňoval před skutečností."
***
Muž otevřel oči a opět seděl v hospodě. Prohlížel si prázdnou sklenku a přemýšlel, co se stalo. V mysli mu zněla poslední věta, kterou mu jeho přítel řekl. Vzpomněl si na muže, který seděl naproti němu, otočil se a zavolal na hostinského: "Ještě jedno pro mě a pro mého přítele!"
Hostinský rychle přispěchal, ale když spatřil jen jednoho zákazníka, zvolnil tempo. "Kde je ten váš přítel?" začal opatrně.
Muž ukázal před sebe. "Tady..." Sám se zarazil a větu nedokončil.
Hostinský si jej přeměřil zkoumavým pohledem. "Prosím vás, běžte domů a vyspěte se, nerad bych z toho měl nějaký problémy."
Muž chvíli zíral před sebe, promnul si oči a pomalu vytáhl peníze. Vstal a vyrazil ke dveřím. Nemotal se a cítil se mnohem lépe než kdy předtím. Když procházel kolem místa, kde dříve seděl jeho přítel, zašeptal: "Sbohem, příteli, a děkuji."