Schodiště hanby

Nestavíme si někdy své vlastní mauzoleum? A pokud ano, za jakou cenu?

Ukázka z knihy:

Přestože je půlka října, stále panuje krásné počasí. Jediné, co připomíná nedávné podzimní mrazíky, jsou první nažloutlé listy na stromech. Inu, kouzlo babího léta. Kolem proletí dva vrabci a z blízké mýtiny se snese dětský smích. Muž po cestě potkal spoustu lidí a i tady to žije. Projekt se prostě povedl, pomyslí si. Zvedne se lehký vánek a z korun stromů se ozve uchu lahodící šelest. Muž se nervózně koukne na hodinky. Jde tak akorát na čas. Odbočí z hlavní cesty a vyrazí po užším chodníku k budově sokolovny. Je to nejkratší cesta na zastávku tramvaje a navíc je odtud krásný výhled na pražské panorama. Udělal dobře, když nechal odstranit stromy, které tu bránily ve výhledu. Jen škoda, že arboristé nechali jeden ze stromů spadnout tak nešťastně, že polámal větve ostatním. Teď nebylo rámování výhledu tak dokonalé, jak zamýšlel. Nemohl tu na ně dohlížet každý den, a navíc sem většinou posílal své spolupracovníky z ateliéru. Přesto jej to stále štvalo. Ještě si teď budou lidi myslet, že to navrhl špatně. Nyní mu nezbývalo nic jiného než čekat, až příroda sama napraví tuhle jizvu na tváři návrhu a promění výhled ke kýžené dokonalosti.

Kráčí po mírně se svažující cestě rytmicky doplněné o jezdecké schody. Užívá si, jak pokaždé sestupuje ze schodu jinou nohou. Jsou to drobnosti, ale právě díky těmto architektonickým detailům jej práce tolik bavila a naplňovala. Cesta jej zavede k vyhlídce, ze které vede příkré schodiště přímo na náměstí U Sokolovny. Sedne si na modřínovou lavičku, opře se a dopřeje si krátký odpočinek. Pod ním se blyští les červených střech osázených mozaikou komínů. Z některých se k obloze zvedá popelavě bílý kouř značící brzký příchod zimy. Na zábradlí u vyhlídky dosedne kos a dá se do zpěvu. Ani se mu nechce věřit, že dole pod ním se nachází rušná křižovatka. Je tu takový klid. Vzpomíná, jak zde byl před lety na terénním průzkumu. Tehdy to tu bylo celé zarostlé nálety a jen stěží se sem prodral. Přesto jeho průzkum přinesl ovoce. Objevil schodiště, které vedlo kolem sokolovny, a zjistil, že by se dalo prodloužit, čímž by mohl vzniknout další vstup do parku. V ten den ani netušil, jak bude spojka mezi tímto parkem a parkem Jezerka oblíbená. Překvapilo jej, že si onoho schodiště nikdo před ním nevšiml. Ale možná, že na to prostě po těch letech práce v oboru už měl čich. Podívá se zběžně na hodinky. Ještě jej čeká rozhovor s několika kolegy z ateliéru. Je tu však krásně a moc se mu odtud nechce. Jenže na něj čekají s dalším rozpracovaným projektem a on by byl nerad, aby se k němu nemohl vyjádřit. Nevěřil, že by na něco nezapomněli, a měl za to, že jeho podněty mají smysl. Vždyť i tento park by bez něj nebyl takový, jaký je.

Už se chce zvednout, když vtom si všimne starého pána, který se pomalu belhá po schodišti nahoru k němu. Svá nejlepší léta má již dávno za sebou a zdá se, že musí vyvinout hodně úsilí, aby schody zdolal. Muž přemýšlí, proč stařec nejde jinudy. Vždyť sem nahoru vede tolik bezbariérových cest. Navíc kdyby si popojel pár zastávek tramvají, mohl by se sem nechat vyvézt výtahem, který navrhli mezi oběma kopci. Že by tu byl poprvé? Nebo si nevšiml bezbariérové trasy? Vždyť ji vyznačili čitelně. Upřeně sleduje starce, který se bez jediné pauzy na oddech stále sune po schodech nahoru. Hledí do země a křečovitě se drží zábradlí. Zdá se, že každý jeho krok je pomalejší a bere mu stále více sil. Muže napadne, že by stařec mohl během svého výstupu do parku zkolabovat. Rozhodně by mu nechtěl volat záchranku. Nejen, že by se poté už jistě vrátil zpátky do ateliéru pozdě, ale ještě by měl špatný pocit z toho, co navrhl. A navíc, co by mu na to řekli kolegové. Vždyť právě on přišel s myšlenkou tohoto schodiště. Přesto se ale z lavičky nezvedne, aby starci pomohl. Oči mu zabloudí na ciferník hodinek. Už by přeci jen měl vyrazit, ale když přijde o chvíli později, stejně se nic nestane. Přehodí si nohu přes nohu a pozoruje starce v jeho snažení. Vytáhne mobil a napíše spolupracovníkovi, že se tu ještě chvíli zdrží. Po cestě si všiml několika problémů, co tu po letech existování parku vyvstaly. Příště by si takových věcí měli víc všímat, což by rád s kolegy probral. Byly to drobnosti, ale právě ty dělají návrhy dokonalými.

Stařec mezitím zdolá schody. Znaveně se opře o zábradlí vyhlídky a snaží se popadnout dech. Poté zamíří ke své oblíbené lavičce, na které sedí nějaký cizí muž. "Máte… tu… volno?" osloví cizince zadýchaným hlasem.

"Ano, samozřejmě," odvětí klidně architekt a vzhlédne od mobilu. Předstírá, že si jej všimnul až nyní. Najednou má pocit, že toho muže odněkud zná. Jenže si nemůže vybavit odkud. Kde ho jenom viděl? Sleduje, jak si stařík sedá vedle něj, a přemýšlí, zdali se jej nezeptá, proč se nepustil po bezbariérové cestě stoupající na vrchol kopce jen kousek dotud. Zabzučí mu mobil a přeruší jeho myšlenky. Koukne na displej a přečte si zprávu. Ahoj, Jana uvízla v koloně, takže to probereme později. Prý se sunou krokem a dle jejího odhadu by mohla mít zpoždění tak hodinu. Zprávu si radši přečte dvakrát a až pak odpoví krátkým OK. Schová mobil do náprsní kapsy kabátu a vzhlédne na modrou bezmračnou oblohu. V kanceláři na něj čekala ještě jiná práce, ale ta mohla chvíli počkat. Kdo ví, jak dlouho ještě bude venku takhle příjemně.

"Je odtud krásný výhled, že?" promluví znenadání stařec, aniž by na muže vedle sebe vůbec pohlédl.

Architekt se usměje. "To ano." Byl rád, že se někomu líbí jeho práce. Nenazval by to ješitností, prostě mu to přišlo přirozené. Vždyť každý je rád chválen, navíc si to za dobře odvedenou práci jistě zaslouží. "Hlavně, jak se to schodiště vpisuje i do dlažby dole a směřuje na park Jezerka," pokračuje architekt se zájmem.

"Ano, ano. Je to moc pěkné," zanotuje stařec. "Nikdy se toho nenabažím do sytosti."

"Vy sem chodíte často?" zeptá se udiveně architekt. Přijde mu, že tu jednou ten stařík tak akorát vypustí duši. Copak si to tu oblíbil až tak moc?

"Každý den, každý den," promluví s radostí v hlase stařec.

"A není to ve vašem věku už moc náročné?" začne opatrně vyzvídat architekt po chvíli mlčení.

"Když za něco hodně zaplatíme, vážíme si toho. Není tomu tak?" S těmi slovy stařec pohlédne na muže vedle sebe a dobrácky se usměje.

Architekta svými slovy zaskočí. Usilovně přemýšlí, s kým že má tu čest, ale stále si nemůže vzpomenout. Že by jej ten stařec přeci jen znal? "Hrome, mysli, kdo to může být?" Vybaví si tváře všech dotčených majitelů pozemků a úředníků, se kterými se během projektu viděl. Byl opravdu pyšný na tuto svoji schopnost pamatovat si tváře lidí, se kterými spolupracoval, a nyní se mu nechce věřit, že by jej jeho vlastní paměť zklamala. Navíc stařec měl ve tváři vepsané cosi, co by si jistě vybavil. Hluboké vrásky značily velmi těžký život. Kde jen tu tvář viděl?

"Myslíte, že ten, kdo staví sám pro sebe, buduje své vlastní mauzoleum?" zeptá se stařec nyní hledící kamsi do dáli.

Copak si z něj ten muž dělá legraci? Že by jej opravdu poznal? Znejistí muž a nervózně si upraví šálu. Na co ten stařík naráží? Nejradši by mu také vrátil nějakou tu rýpavou odpověď, ale nic jej nenapadá. Kde se ksakru jen poznali?

"Promiňte mi, pane. Já si tak někdy mluvím sám pro sebe. Nechtěl jsem vás tím obtěžovat," pokračuje stařík.

"V pořádku, pane, pane …" zasekne se architekt a strojeně se na starce sedícího vedle usměje.

"Ehm, no já jsem Eda, Eda Průcha," odpoví naprosto vykolejený důchodce.

Architekt ani na okamžik nezachytí ve starcově tváři špetku nějaké vychytralosti, jenže ani to jméno mu nic neříká. "Promiňte, asi jsem si vás s někým spletl."

"A chodíte sem často? Třeba jsme se tu někdy v parku setkali," napadne starce.

To asi těžko, pomyslí si okamžitě muž, ale nahlas to neřekne. Naposledy tu byl, když dělali terénní průzkum, a pak několikrát jako dozor u vzniku parku a při jeho slavnostním otevření. Nikdy předtím ani poté sem nezavítal. "No, je to možné," řekne nahlas a koukne na hodinky. Možná by už přece jen mohl vyrazit do kanceláře. "Rád jsem vás poznal, pane Průcha. Je vidět, že park znáte jako vlastní boty," rozloučí se a zvedne se. Upraví si kabát, ale na cestu se ještě nevydá. Přeměří si soucitně starce a zdráhavě promluví. "Nemohu si pomoci, a tak se zeptám. Říkáte, že sem chodíte každý den, a přitom jsem si nemohl nevšimnout, že vám výstup po schodech dělá značné obtíže. Jistě byste se sem dostal mnohem pohodlnější cestou. Tak proč zrovna tudy?"

Stařec se usměje a vrásky kolem očí se mu prohloubí. Na chvíli se zdá, jako by se zasnil. "Rád sleduji své mauzoleum."

Muž sebou nevěřícně trhne a podezřívavě si starce přeměří. Jejich pohledy se střetnou a on pochopí, že stařec již víc neřekne. "Děkuji vám za odpověď. Na viděnou, pane Průcha."

"Na viděnou," odpoví zdvořile stařec.

Architekt sejde po schodech dolů na náměstí a pohlédne zpět vzhůru k parku. Lavička ani stařec, co na ní seděl, odtud nejsou vidět. Byl to opravdu zvláštní člověk, zhodnotí v duchu setkání se staříkem. Zabzučí mu mobil. Pohotově jej vytáhne z náprsní kapsy kabátu a zjistí, že kolegyně už opustila kolonu a co nevidět dorazí do ateliéru. Je nejvyšší čas vyrazit na tramvaj.

Knižní ilustrace: