Řvoucí lev

Odhalte temné tajemství Lvího zámečku. Kdo jej střeží a proč si jej nechává jen a pouze pro sebe?

Ukázka z knihy:

"Kdo je tady nejlepší brankář?" zavolá Radek na svého syna Honzíka, stojícího mezi dvěma keři, a kopne do míče.

Honzík přiskočí dopředu a míč zalehne celou vahou těla. "To bylo moc jednoduché!" postěžuje si. Brzy však opět stojí na nohou a připravuje se na další střelu. Ke svým jedenáctým narozeninám dostal nové brankářské rukavice a nyní si je chce pořádně užít.

"Tak ještě poslední gól a půjdu se na chvíli natáhnout," zavolá Radek na syna a položí si míč několik metrů od brány. Nyní kopne do míče silněji než předtím. Pak už jen sleduje Honzíka, který skončí v jednom z keřů s prázdnýma rukama. "Góól!" zvolá vítězoslavně a vyrazí si sednout na lavičku před domem.

"Ještě jeden!" žadoní Honzík.

"To už jsi říkal nejméně pětkrát," poznamená Radek a uvelebí se na lavičce u vstupu do domu. Přemýšlí, co vše by v jejich malé zahradě bylo třeba udělat. Zajímalo by jej, zdali i jiní lidé práci, kterou vykonávají v zaměstnání, doma taky tolik zanedbávají. Ale co. Vždyť je krásná letní neděle, tak co by nemohl odpočívat. Zahrada počká…

Honzík kopne do míče a pošle jej mezi keře, které značí branku. "Góól!" zavolá a pohlédne na otce, který spokojeně zvedne palec k nebi a naznačí mu, že to viděl. Honzík se usměje, sundá si brankářské rukavice a rozběhne se hledat míč v keřích za brankou. Rozhrne azalky a všimne si, že několik větviček pod úderem míče prasklo. Opatrně vytáhne míč a narafičí je tak, aby si toho otec nevšiml. Pak se s míčem opět vrátí k brance. Nadhodí si jej do vzduchu a zkusí udělat pár nožiček. Jenže hned při první mu míč špatně dopadne na nohu a přelétne přes plot. Na nic nečeká a okamžitě se rozběhne k brance vedoucí na ulici. Koutkem oka přitom pozoruje otce zkoumajícího seschlé květy slunečnice, jako by si jeho nezdaru ani nevšiml. Když však otevře branku, překvapením zmrzne na místě. Spatří jiného kluka v jeho věku, který nervózně těká zrakem mezi ním a míčem. Ještě nikdy předtím jej tu nespatřil, což u nich na vesnici, kde se všichni znají, je poměrně nezvyklé.

Kluk se rozhlédne a nesměle kopne míč k Honzíkovi. Moc se mu to nepovede a míč skončí napůl cesty mezi nimi. Hned se vzpamatuje a vyrazí kupředu, aby špatnou přihrávku napravil. Kouká do země, takže si ani nevšimne, že si vzájemně vyšli naproti. "Promiň!" začne se neznámý kluk náhle omlouvat, když vzhlédne a jejich zraky se setkají.

"Pohoda," odvětí mu okamžitě Honzík, kopne do míče a nahodí si jej do náruče. "Jo, já jsem Honza, jak se jmenuješ ty?"

"P-Péťa," vyblekotá druhý kluk.

"Chceš si se mnou zakopat, Péťo? Táta chce furt jen odpočívat." S těmi slovy si nadhodí míč na nárt, udělá dvě nožičky a přihraje míč svému novému kamarádovi.

"No já nevím," začne Péťa a nervózně sleduje míč před sebou. "Já bych chtěl jít spíš domů."

Honzík ledabyle pokrčí rameny, vezme si míč a vyrazí zpátky na zahradu. Jenže kluk, se kterým se před chvílí seznámil, pryč neodchází, ale jen tak tam stojí dál jako hromádka neštěstí. Otočí se tedy zpátky k němu. Zdá se mu, že se onen klučina každou chvíli rozbrečí, a tak se na něj usměje a praví soucitně: "A kde bydlíš?" Kluk už to nevydrží a místo odpovědi začne popotahovat. Honzík pochopí, že uhodil hřebíček na hlavičku. "To bude dobrý. Víš, jak se jmenuje vesnice, kde bydlíte?"

Kluk si setře slzy z tváří a odpoví ne moc jistým hlasem: "Lhotka."

Honzík se tomu podiví. Vždyť jejich vesnice se jmenuje Lhotka. Ale on by dal ruku do ohně za to, že Péťu ještě nikdy předtím neviděl. Navíc tu stojí necelých padesát domů a ztratit se tu prakticky nedá. Ze zamyšlení jej probudí až otcův hlas.

"Chlapi v hospodě říkali, že se někdo nastěhoval do Lvího zámečku. Nebydlíš v takovém velkém domě s trošku zarostlou zahradou?"

Péťa ustrašeně vykulí oči a pohlédne na muže opírajícího se o plot. Pak opatrně přikývne.

"Myslel jsem si to," poznamená spíše k sobě Radek a usměje se na synova nového kamaráda. "A chceš, abychom tě tam s Honzou doprovodili?"

Péťa první pohlédne na klučinu stojícího před ním, pak opět na muže za plotem a nesměle přikývne.

Radek dojde zavřít domovní dveře a pak se vrátí ke klukům čekajícím na ulici. "Jo, já jsem Radek Kovář," představí se klukovi, který si jej nedůvěřivě prohlíží. "Neboj, doma budeš dřív, než bys řekl švec."

"Já se nebojím!" ohradí se kluk a setře si poslední, již zasychající slzy z tváří.

Radek se opět usměje a společně vyrazí ulicí do mírného kopce. Z blízké kostelní věže se k nim donese vyzvánění zvonů upozorňující, že nadešla pátá hodina večerní. V tichu, které nastane po posledním úderu, Radek opět promluví. "Vědí rodiče, že ses šel projít, Péťo?"

Kluk zavrtí hlavou a opět sklopí zrak k zemi.

"Myslel jsem, že ve Lvím zámečku nikdo nebydlí," poznamená Honzík a dál si kope s míčem před sebou.

"S maminkou jsme se sem přestěhovali teprve minulý čtvrtek," ozve se Péťa. "Ale už jsem tu předtím párkrát byl, jen jsme tu nikdy nepřespávali. Je tu hrozná nuda," dodá pak už trochu smutně.

"A kde jste bydleli předtím, Péťo?" vyzvídá Honzík.

"V Brně. Měli jsme tam takový krásný byt, a kdykoliv jsem chtěl, mohl jsem si jít hrát s kamarády na hřiště. Tady jsem ale žádné hřiště nenašel a nakonec jsem ani netrefil zpátky." Opět se zdá, že propukne v pláč, ale zatne pěsti a zatváří se vzdorovitě.

Radek se zastaví a ukáže na cestu odbočující z hlavní mezi dvěma staršími budovami. "Ten váš starý dům odtud vidět není, ale vede k němu tahle cesta. Stromy, co vám rostou v zahradě, jej úplně skryly a vůbec se nedivím, že jsi nemohl trefit zpátky."

Péťa se usměje a je na něm vidět, že se mu trochu ulevilo. Najednou už má pocit, že ví, kde se nachází. Přejdou silnici a vstoupí do staré zástavby. Okolní domy lemují křivolakou cestu z obou stran a zdá se, jako by byly stále starší a starší. Putují podél rozkvetlých předzahrádek, dokud se před nimi neobjeví velká, rzí prožraná vrata. Radek zazvoní na zvonek, který zde byl umístěn patrně teprve nedávno, a muž doufá, že jej už stihli zprovoznit.

"A jak to tam u vás vypadá?" vyzvídá dál Honzík. Nikdy tam nebyl a o Lvím zámečku, jak mu všichni ve vsi říkali, kolovaly nesčetné pověsti, ze kterých mnohdy naskakovala husí kůže.

"Máme tam ohromnou zahradu, ale je tak zarostlá, že jsem ji zatím nestihl ani celou prozkoumat," dá se Péťa do vyprávění, během kterého z něj opadnou poslední zbytky ostychu. "Dům vypadá jako nějaký hrad. Jen mu chybí věže, ale velký jako hrad určitě je. Ale do většiny místností stejně nesmím chodit. My vlastně bydlíme jen v přízemí. Schodiště do patra je prý ztrouchnivělé a mohlo by spadnout…"

Najednou se zpoza vrat ozvou kroky a Péťa ztichne. Zaskřípá zámek a ve dveřích se objeví žena oblečená do červeného županu. Má rozcuchané vlasy a zdá se, jako by zrovna vstala z postele. Péťa se k ní okamžitě vrhne a obejme ji.

"Dobrý den," začne Radek. "Tady Péťa se ztratil, a tak jsme mu nabídli, že jej doprovodíme domů."

Žena vytřeští oči a pak pohlédne na syna, který jí silně objímá kolem pasu. Zdá se, že zprvu vůbec nechápe, co se děje, a potřebuje trochu času, aby si vše mohla urovnat v hlavě. "Moc vám děkuji," začne rozpačitě a nervózně se usměje na cizího muže, který jí přivedl syna. "Omlouvám se, že jsme vám způsobili potíže. Péťa si měl hrát jen na zahradě."

"Ale kdeže. To vážně nic nebylo. Tak my zas půjdeme domů, viď, Honzo," položí ruku svému synovi na rameno a usměje se na něj.

"Tak ahoj, Péťo, a klidně se někdy stav. Zahrajeme si fotbal!" rozloučí se se svým novým kamarádem Honzík.

"Počkejte!" ozve se najednou žena a vyjde ven před vrata. "Vážně vám moc děkuji. Nechcete se stavit aspoň na čaj, nebo třeba na kofolu? Jsme tu teprve pár dní a nikoho tu neznáme."

Radek pohlédne na syna a zeptá se. "Tak co, přijmeme pozvání?"

Honzík sebere míč ze země a okamžitě přikývne. Péťa pustí maminku a vyrazí ke dveřím, aby je mohl pořádně otevřít. Ozve se zavrzání a objeví se rozlehlá zahrada.

"Omlouvám se, ale máme to tu zatím hrozně zpustlé. Přestěhovali jsme se sem teprve nedávno a dlouho to tu nikdo neobýval," oddychne si žena znaveně. "Já se jmenuji Renata Ritterová a tohle je Péťa. Ale věřím, že se můj syn už jistě stihl přestavit."

Radek jí podá ruku a taktéž se představí. "Radek Kovář, zahradník, a tohle je zas můj syn Honza. Vaše zahrada je vážně krásná. Počkejte si na podzim, až se tu všechno začne zbarvovat. To jsou potom teprve divy!"

Kráčejí po zvlněném, kamením dlážděném chodníčku širokém tak akorát, aby se po něm dalo jet autem. Ve škvírách mezi kamením prorůstá tráva a mech a po okolních stromech šplhají k nebesům desítky liánovitých provazců chmele a zas se snášejí zpět nad cestu. Sem tam vystupují z keřů podél cesty kamenné sochy, avšak jejich tvary zub času obrousil k nepoznání.

"Proč jsi mi neřekl, že se chceš projít, Péťo? A jak jsi vlastně odtud vůbec odešel, když jsi neměl klíče od vrat?" otáže se naštvaně Renata syna, když se jejich hosté trochu vzdálí.

Péťa se začervená. "Vždyť jsi spala a já tě nechtěl rušit. Napsal jsem ti zprávu na papír a položil ji na stůl v kuchyni." Pak ale ztiší hlas, aby jej neslyšela, a dodá: "Ale ty spíš skoro pořád."

Renata se na něj zatváří dotčeně, ale nevyhubuje mu. "Příště mi řekni, až budeš zas chtít někam vyrazit," řekne autoritativně.

Projdou kolem staré oprýskané Škody 100, zaparkované ve vysoké trávě u cesty. Auto má svá nejlepší léta už hodně dlouho za sebou, ale zdá se, že je stále pojízdné. Cesta se stočí a před nimi se objeví starý dům. Kámen, ze kterého byl vystaven, je omítkou skryt jen na pár místech. To už jej víc zakrývá bujný břečťan, který šplhá až do podkroví a někde dokonce prorůstá trouchnivějícími okenicemi přímo do domu. Nad vstupními dveřmi se vyjímá znamení v podobě veliké lví hlavy s vyceněnými zuby.

Radek se zastaví a ukáže na reliéf nade dveřmi. "Proto se tomuto domu říká Lví zámeček, Honzo."

Honzík přijde blíž ke dveřím a se zájmem si prohlédne lví tlamu. Zub času se na ní dost podepsal, ale pořád je zřejmé, že se jedná o lva, nebo aspoň o nějakou kočkovitou šelmu.

"Posaďte se tady na verandě. Mám vám donést čaj, nebo kofolu?" zeptá se nově příchozích Renata.

"Já bych si dal čaj, prosím," odpoví Radek a zamíří ke stolku s lavicí a dvěma židlemi.

"A já kofolu," přidá se Honzík.

"Já si dám taky kofolu!" nezůstane pozadu s odpovědí Péťa.

"Péťo, ty mi snad pomůžeš, ne?" zvedne hlas Renata. Pak pohlédne na návštěvníky. "Pane Kováři, bude vám stačit zelený?" Když muž přikývne na souhlas, otevře dveře do domu a zažene Péťu dovnitř.

"Týjo, to je veliký barák!" žasne Honzík, když jejich hostitelé zmizí z doslechu. Položí míč vedle lavičky a přisedne si k otci.

"Ano to je, ale taky je s tím spojeno mnoho práce. Uvědom si, jak dlouho nám vždy trvá ostříhat všechny růže před domem, a teď si představ, kdybychom jich měli tak stokrát víc. Docela chápu, že je tak unavená. Jistě tu mají práce až nad hlavu," povzdychne si muž a rozhlédne se po zahradě.

"A nemohli bychom jim s tím pomoct?" Otáže se soucitně Honzík.

Radek si opět povzdechne. "I kdybychom chtěli, nedali bychom tu všechno dohromady ani za pár let. To je práce pro celý tým zahradníků, nehledě na opravu domu, který má jistě před zahradou přednost. Jen doufám, že se tu stihnou zabydlet dřív, než přijde zima."

"A pozveme je taky na návštěvu?" pokračuje v otázkách Honzík.

"Můžeme, proč ne. Ale uvidíme, jestli o to budou mít zájem," odpoví Radek.

V ten moment se otevřou dveře a objeví se v nich Péťa a hned nato i jeho maminka. Renata na sobě již má šaty a nese tác se dvěma šálky a dvěma sklenkami. Péťa nese petláhev kofoly, ale pospíchá a zdá se, že je trochu napěněná.

"Už se to nese," usměje se na návštěvníky hostitelka.

Radek převezme kofolu od Péti a opatrně ji otevře hezky co nejdál od stolu. Nakonec ani moc napěněná není, což bylo ale spíše tím, že byla řádně vychlazená. Nalije Péťovi a Honzovi a pak se posadí ke svému čaji. "Péťa nám po cestě prozradil, že jste se sem nastěhovali teprve ve čtvrtek. To jste tu opravdu krátce," naváže na předešlý rozhovor Radek.

"No, už jsme tu párkrát byli i dříve," začne Renata. "Víte, koupili jsme to tu už na jaře, ale nakonec jsme se sem mohli nastěhovat až nyní. Však to znáte, něco naplánujete a stejně je pak všechno jinak…"

"Já bych radši zůstal doma," posmutní Péťa.

Renata zpraží syna naštvaným pohledem a navrhne. "Péťo, nechceš ukázat tady Honzíkovi zahradu?"

"Já už jsem velký," poznamená Honzík.

"Tak promiň, Honzo," usměje se Péťova maminka a vymění si pohled s Radkem.

"A proč ne, jen běžte!" podpoří hostitelku Radek. "Jen až začnou vyzvánět kostelní zvony, budeme muset jít na mši. Rád bych se ještě stihl převléknout do něčeho slavnostnějšího."

"Vy jste věřící?" otáže se Renata udiveně.

Kluci na sebe spiklenecky mrknou, zvednou se a společně vyrazí prozkoumávat zahradu.

"Tak cos tu našel?" otáže se Honzík kamaráda, jakmile jsou z doslechu rodičů. "Starší kluci říkali, že sem předtím, než jste se sem nastěhovali, chodili na noční bojovky."

"Vůbec se jim nedivím. V noci to tu vypadá vážně strašidelně. Ale pojď za mnou, něco ti ukážu." S těmi slovy zamíří po zapomenuté stezce ukryté mezi bujnými keři do nitra zahrady.

Hned po pár krocích je obklopí naprostá divočina. Liánovité provazce se plazí všude kolem nich. Kdesi v korunách nad nimi zpívají ptáci a sem tam se kolem mihne ještěrka či veverka. Kluci překračují spadané větve a obcházejí staré ztrouchnivělé kmeny spadlých stromů. Z vysušeného listí, které jim šustí pod chodidly, sem tam vykukují šedivé kameny, které kdysi tvořily stezku. Obejdou vysoký letitý kmen buku a spatří nad sebou hrozivou sochu lva. Je vytesána z jiného kamene než všechny ostatní sochy v zahradě a zdá se také být poměrně zachovalá.

"Tak co, lekl ses?" rýpne si do kamaráda Péťa.

"Ani trochu!" odsekne Honzík. Ale opak byl pravdou. Vyleze po svahu k soše, postaví se na špičky a strčí onomu děsivému zvířeti ruku do tlamy. "Vidíš, vůbec se nebojím!" zvolá odhodlaně.

"No jo, no jo. Já se ho lekl poprvé taky!" dodá Péťa na vysvětlenou a vyšplhá ke kamarádovi.

"Co tomu lvovi udělat indiánskou čelenku z listí? Určitě bude vypadat ještě hrůzostrašněji," navrhne se smíchem Honzík.

Péťa si to představí a na tváři se mu mihne potměšilý úsměv. Okamžitě s tou neplechou souhlasí. "Jasně, bude vážně hrůzostrašný!" Pak se oba pustí do sbírání nějakých zajímavých listů. Honzík strhne jednu z lián a listy na ni navléknou. Nasadí ji lvovi na hlavu a propuknou v bujarý smích. Nyní už lev vypadá naprosto neškodně. Najednou se k nim donese odbíjení kostelních zvonů.

"Tak já už budu muset," vysvětlí Honzík a vydá se zpět za tátou.

"A nechceš se stavit i zítra?" přemlouvá kamaráda Péťa. "Je tu toho ještě tolik, co bych ti chtěl ukázat!"

Honzík se s nadšením rozhlédne po okolí. "Je to tu vážně tak tajemné, jak říkali starší kluci. Jasně, že rád přijdu!" Pak se ale zarazí. "Tedy jestli mě pustí táta," poznamená. Uslyší, jak jej otec volá, a tak přidají do kroku.

"Mami, může Honza zítra přijít?" zavolá Péťa, jakmile spatří maminku, která jim s panem Kovářem jde naproti.

"No jestli jej táta pustí, tak proč ne," navrhne Renata.

Radek se usměje. "Tady moc dětí v Honzově věku není, takže jestli vám to nevadí, paní Renato…"

"Ale vůbec ne," souhlasí vděčně hostitelka. "Budu ráda, když se stavíte i vy. Ráda bych se dozvěděla něco o zdejším kraji."

"Tak ve tři hodiny?" navrhne Radek, a když Renata souhlasí, tak dodá: "No my už opravdu musíme vyrazit, jinak to nestihneme."

Honzík si doběhne pro míč k lavičce, kde jej předtím nechal. Spěšně se s paní Ritterovou a jejím synem u vrat rozloučí a vyrazí domů. Honzík po cestě tatínkovi zapáleně vypráví, co s Péťou v zahradě objevili. Jeho otec se jen usmívá a tiše naslouchá. Je rád, že si syn našel kamaráda.

***

Knižní ilustrace: