Jmenuji se Eduard a mé příjmení nejspíš znáš, mám je stejné jako Ty. Vím, že mě neznáš a je to asi poprvé a naposled, co jsi o mně slyšel. Byl jsem Tvůj dědeček, ale mohl jsem tě spatřit jen jednou. To jsi byl ještě malý chlapec a jistě si mě nepamatuješ. Byly Ti dva roky a měsíc, ale to Ti nic neřekne. Víš, staří lidé si rádi potrpí na přesnost věcí, které jsou pro ně důležité. Ale chtěl bych Ti říct něco jiného. Vím, že to vyzní trochu sobecky a sebestředně, nicméně bych chtěl, abys věděl, kým jsem byl a co mě zavedlo do míst, kde skončil můj život. Vím, že Ti smrt nic neříká, a buď za to rád, ale já jsem byl už starý a mé oči hleděly jiným směrem než ty Tvé. Po pravdě nevím, jestli od určité chvíle měl můj život smysl, ale nechám to rozhodnutí na Tobě. Jen Tě prosím o jedinou věc, nikdy neklaď vinu někomu z rodiny, to už radši vrhni vinu na mě a zapomeň na vše, co jsem tu psal. Asi jsem byl blázen, který udělal dobře, že zmizel z vašeho života. Nechtěl jsem pošlapat jméno rodiny, nebo to alespoň bylo to, co mě snad zprvu donutilo se jít léčit. Když však na to hledím s odstupem času, pravý důvod jsi byl Ty. Povím Ti, jak to všechno začalo, a neboj se, že bych si vymýšlel. Vždyť já už nemám co ztratit, a pokud čteš tento dopis, tak už má duše odešla tam, kam měla odejít už dávno.

Byly Ti skoro dva roky, když se to stalo. Každý na tu chvíli vzpomínal jinak, ale je pravda, že jsem ztratil někoho velmi blízkého. Jeli jsme s tvou babičkou z dovolené, když jsme se srazili s nákladním vozem. Už si na to moc nevzpomínám, jen někdy ve snech se mi zdá o dvou světlech, která se ke mně tak rychle přibližují. Probudil jsem se ještě na místě nehody jen s několika modřinami, ale mou ženu se jim vzkřísit nepovedlo. Moc si toho nepamatuju, snad jen to, jak jsem seděl zabalen v dece a jak mi pokládali nějaké otázky. Jeden z doktorů mi tvrdil, že to byl zázrak. Ještě prý neviděl tak hroznou nehodu a někoho, kdo by vyvázl v tak dobrém stavu. Jeho slova se mi potom často vracela a stále znova jsem přemýšlel, jaký to mělo smysl. Přijel pro mě Tvůj otec a odvezl mě domů. Prý jsem neřekl ani slovo a jen jsem se třásl, ale co je na tom pravdy, nevím. Skutečností je, že jsem zůstal doma sám. Sám, jen se svými myšlenkami a vzpomínkami. Sledoval jsem strop a odolával spánku. Už nevím, na co jsem myslel, ani na co jsem myslel další dny. Zřetelně si však vybavuji to, co se pak událo. Chceš-li tomu uvěřit, můžeš, pokud neuvěříš, nikdo Ti to nebude mít za zlé. Snad už ani já tomu nevěřím. Je však těžké nevěřit něčemu co vidíš, něčemu, před čím nemůžeš uniknout a co tě pronásleduje celý život. První týden jste byli u mě a já si myslel, že stále mám sílu žít dál, ale čas běžel a mí přátelé mě přestávali navštěvovat. Začal jsem si uvědomovat svou samotu. Už nikdo neměl čas na starého a tichého muže. Nechápal jsem smysl svého zázračného štěstí. Nevím proč, ale brzy jsem si uvědomil, že to je spíš prokletí. Dlouhé hodiny jsem pozoroval obraz mé ženy a přál si, aby tu zas byla.

Jednou jsem šel spát; můj spánek byl už v tu dobu křehký a často jsem se v noci budil a myslel si, že vše zas bude jako dřív. Té noci někdo zaklepal na dveře. Byl to tichý, úpěnlivý zvuk. Okamžitě jsem se probudil a jako ve snách jsem přišel ke dveřím. Nevím, jestli to byl výplod mé choré mysli, nad kterou jsem toho večera ztratil kontrolu, ale bylo to poprvé, co se mi vrátilo to, co jsem ztratil. Otevřel jsem dveře a má žena mi skočila kolem krku. Zdálo se mi, že její tělo je průsvitné, i když možná za to mohly mé slzy. Byla lehká, ale toho večera jsem si to neuvědomoval. Byl jsem rád, že ji opět vidím, a dal bych život na to, že jsem ji nebral jako mrtvou. Byla tu jen pro mě a živá; jako by mi štěstí zastřelo zrak. Úpěnlivě mě prosila, abych jí dal tělo, protože to její se brzy rozplyne. Nechápal jsem, ale bezmyšlenkovitě jsem jí svůj svatební prsten vsunul na prst. Celou noc se mnou vzpomínala, ale jakmile vyšly první paprsky, tak se rozplynula jako dým ve větru. V ruce mi už jen ležel prsten, který jsem jí dal. Opět mi vyhrkly slzy a přemohl mě spánek a vysílení. Zprvu jsem si myslel, že to byl jen sen, ale ona přicházela stále znovu a znovu. Byl jsem šťasten a ani mi nepřišlo, že by to bylo něco špatného. Vysvětlila mi, že její duše je ukryta v prstenu, který jsem jí oné první noci nabídl. Vím, že jsem se zas stal sám sebou, ale nebylo to nadlouho. Měsíc poté jste mě opět navštívili, ale z toho setkání si na mnoho nevzpomínám. Pamatuju si dvě věci: jak jsi vypadal a hádku. Nikdo mi nechtěl uvěřit, že má žena stále žije. Pamatuju si, že ses mě hrozně bál a plakal jsi. Tví rodiče mě ještě párkrát navštívili, ale Tebe jsem už spatřit nemohl. Prosil jsem je, aby Tě mohla vidět alespoň má žena, ale to spíš urychlilo jejich odchod. Popravdě nevím, jestli by bylo lepší, kdybych skrýval její existenci, ale sám nevím, zda bych to dokázal. Myslím si, že ne. Se svou minulostí se musí člověk vypořádat a nesmí ji stále znova vyhledávat. Nevím, jestli mě to napadlo, nebo mi to vštípili do hlavy později, ale přál bych si, abys věděl, že ten, kdo mě přesvědčil, jsi byl Ty. Tvůj otec mě několikrát navštívil a vysvětloval mi, že takhle nemohu žít dál. Nebral ohledy na to, že jsem se díky ní cítil šťastně. Nechápal, že pro mě byla hmotná jako on. Nedokázal pochopit, že už můj život bez ní neměl smysl. Pochopil jsem to až potom, co mi řekl, že se mě bojíš a budeš se mě bát, když vidím něco, co není. Nemohl jsem mu vysvětlit, že je stále naživu, a po čase jsem se s tím smířil. Chtěl jsem Tě znovu spatřit a sám jsem svým představám přestal věřit. Pokusil jsem se rozloučit se svou ženou, ale ona nic nechápala. Stále mi připadala živá, ale já jsem už věděl, že má mysl po ní touží víc než po reálném životě, a to ji zhmotnilo. Vzal jsem prsten, který jsem vinil ze ztráty svého vnuka, a rozbil jsem ho. Kousky kovu jsem smetl ze stolu a tehdy se mě zmocnil velký zármutek. Tu noc jsem nespal, seděl jsem v dílně a snažil se pochopit, co jsem to udělal. Měl jsem pocit, že jsem ji zabil svýma vlastníma rukama, a s tím jsem se nedokázal vyrovnat. Když pro mě druhý den přijeli, aby mě odvezli do ústavu, kde jsem pak strávil deset let, tak jsem ven vyšel bez jediného slova. Nevzpomínám si na žádná slova, která bych řekl dlouho po tomto dni. Jen na obraz, který mě celých deset let pronásledoval. Byl tichý a vždy se jen míhal v mé mysli. Nebylo od něj úniku. Po těch letech jsem zestárl a mé oči už nevnímaly okolní svět. Byly zahleděné jen do mého nitra a prášky mi daly zapomenout na všechny, kdo mě dříve znali. Čas byl neúprosný a musím se přiznat, že jsem o něm za ty roky ztratil přehled. Bylo to snad stářím či dlouhou dobu v ústavu, ale když jsem se vrátil, tak jsem sem už nezapadal. Deset let jsem pobýval v ústavu, a přesto jsem z něj nevyšel vyléčený. Byl jsem jen otupělý a ta, která dřív byla tak vřelá, mě po celý můj život doprovázela jen v krátkých záblescích.

Uvědomil jsem si, že mě potkaly dvě smutné události, jež byly vykoupeny velkou radostí. Přežil jsem to, co mě mělo zabít, a ta, která měla zemřít se mnou, se ke mně vrátila. Proč já, starý hlupák, jsem se zachoval tak, jak jsem Ti psal dříve, jsem už nikdy nepochopil. Má mysl je už stará a myslím, že Ty v těchto řádkách vidíš smysl, který mně však zůstal skryt. Pak se stala ještě jedna událost, která mi snad ještě víc ztrpčila život. Tvůj otec mi pronajmul jakousi starou chatrč, která byla daleko od vaší rodiny. Byl jsem pro něj už jen stín, který se má uklidit, aby nekazil jméno vaší rodiny. Co se tak pamatuji, tak mě navštívil jen jednou, ale do řeči nám nebylo. Několikrát jsem se v nočních hodinách zastavoval před vaším domem a díval se do tmavých oken. Nikdy jsem však nikoho z vás nezahlédl. Už jsem byl stár a má mysl byla stále víc chorá. Zazvonil jsem na vás a chtěl dovnitř, ale byl jsem odehnán. Pochopil jsem, že jsem jen přítěží, kterou už nechtěli nést. Poprosil jsem Tvého otce o poslední věc. Chtěl jsem mít zas u sebe to, co zbylo z mého prstenu. Vyhověl mi, ale už jsem se nikdy nesměl vrátit. Tak se už stejně dělo, proto jsem souhlasil. Nechal jsem si prsten znovu zhotovit. Vypadal stejně jako dřív, ale to, co jsem v něm zabil, si mě nepamatovalo. Přízrak mé ženy mě začal navštěvovat častěji a její úpěnlivý pohled mě budil ze snů. Jako by mi chtěla naznačit, že se s ní brzy setkám. Cítím, že můj život se krátí, a chtěl bych jen, aby její památka byla dál střežena. Třeba to celé byl jen sen. Třeba jsem opravdu viděl jen výplod své fantazie, který neexistoval. Třeba mě jen ovládla samota a vzala na sebe podobu mé ženy. Já si ale stále myslím, že to byla ona, a to i po všech těch dlouhých letech. Sbohem, můj malý, a kéž by k Tobě byl život milosrdnější, než byl ke mně...

Mladý muž opět odložil papíry na stůl a zahleděl se na měsíc. Byl zas o trochu dál a teď svítil do jeho okna. Snad mu připadalo, jako by se tím oknem na něj koukal jeho děd, kterého nikdy neviděl. Shlédl do ulice a pozoroval stíny, které vrhala pouliční lampa. Nevěděl, jestli v nich spatřil stín toho, kdo se tak úpěnlivě snažil znovu vidět svou rodinu. Vzal do rukou prsten a chvilku si s ním hrál. Jeho chladivý dotek jej fascinoval. Nasadil si ho na prst a zahleděl se ven z okna. V měsíčním svitu bylo vidět, jak se mu na tváři mihl nepatrný úsměv. Snad jako by něco spatřil, ale to už nikdo nikdy nezjistí. Hleděl do potemnělé ulice, dokud se mu nezačaly klížit oči. Snad jej měl u sebe vždy, či jen ten večer. Píseň noci jej uspala a na jeho ruce se v měsíčním svitu blýskala ozdoba, která byla něco víc než jen prsten. Byl to prsten, který patřil někomu, kdo kvůli němu samotnému ztratil svůj vlastní život.