Košík
0
$0,00
Prolog
Otevírám pomalu oči. Na zem přede mě dopadá jediný pramen světla. Vlhko podzemní kobky se mi uchytilo v oblečení a studí. Cítím, jak okolo pobíhají krysy a čekají, až usnu. Tu radost jim nechci udělat. Chci se pohnout k oknu, ale vzápětí mě prostoupí palčivá bolest. Zápěstí mi sedřeli do krve, když mě přiváděli. Zatnu zuby a opřu se o zeď, ruce mám stále pevně svázané, ale už necítím tolik tu bolest, jako když mě sem vláčeli. Jeden, dva, tři kroky a mohu nahlédnout do ranních paprsků. Jak tu můžu být dlouho. Ještě před chvíli jsem mohl být tam venku na svobodě. Možná, že už dnes opustím tento svět, vím to a přeci chci žít. Umřu v cizí zemi? Stala se pro mě novým domovem a zapomněl jsem díky ní na svou minulost. Říká se o ní, že je rájem na zemi, ale válka jí dala tvář druhé strany mince. Okno je zamřížované a dovoluje mi pozorovat jen malou část ulice. Ta je však mrtvá a nejspíše ještě dlouhou dobu bude. Cítím, jak mi slábnou nohy. Kéž bych se mohl rukama zachytit o mříže. Zatmí se mi před očima a únavou se mi podlomí kolena. Ztěžka klesnu na zem a pomalu oddechuji. Klečím na chladné podlaze a sbírám sílu vstát. Ta mě však pomalu, ale jistě opouští. Opřu se zády o zeď a snažím se posbírat zbytky síly. Začíná mě přemáhat spánek, hladové oči krys už mě nedokážou udržet vzhůru.
Venku zakokrhal kohout, otevřu oči a zaženu hladové stvoření dál od sebe. Je to závod s časem, který mám už předem prohraný, přál bych si splnit svůj cíl. To pro co stále žiji a čekám, až nastane ta chvíle. Chvíle odplaty, na kterou čekám tak dlouho. Doufám, že přijde, a s touto jedinou myšlenkou získávám stále novou sílu žít. Chci si zachovat alespoň špetku důstojnosti až do konce. Chci zůstat tím, kým jsem byl.
Čas běží pomalu, jako bych ho mohl sledovat. Dřív jsem ho neviděl, život mi běžel tak rychle, ale tady ho vidět mohu. Pramen světla pomalu kráčí po kamenné podlaze a ukazuje pravou délku dne. Proč jsem si dřív nedokázal vychutnat tak dlouhý okamžik, jako je den. Kolik jsem jich už mohl tak zažít. Přitom mám pocit, že můj život za nic nestál. Vše, o co jsem se snažil, se rozpadlo na prach. Dříve jsem byl hrdý na to, kým jsem, ale teď už o sobě vážně pochybuji. Myslel jsem si, že hájím dobro, ale ono se postavilo proti mně. Stal se ze mě obětní beránek, který se nedokázal bránit. Mohlo mě to napadnout, když jsem se snažil zachránit něco, co mi tak přirostlo k srdci. Kdyby aspoň můj jediný přítel o tom mohl vědět. Stál jsem si na svém, a čím víc rostla síla nepřítele, tím víc jsem ztrácel přátele. Postavil se proti mně i někdo, koho jsem pokládal za největšího přítele. Proč to muselo skončit takhle. Kéž bych na všechno zapomněl, kéž bych neodporoval tomu obchodníkovi. Chtějí mi vzít to poslední, co mám, a to život. Vím toho moc a tohle je způsob, jak mě umlčet. Nebojím se smrti, protože tu si nejspíš zasloužím, ale bez boje se nevzdám.
Zařval jsem bolestí, jedna z krys mě kousla do ruky. Cítila straženou krev a přilákalo ji čerstvé maso. Prudce jsem sebou cukl a zahnal je zpátky do temných rohů kobky. Pokusím se podívat na ruku, ale je to dost bolestivé. Cítím, jak se mi provaz opět zařízl do zápěstí. Nemám však možnost ránu jakkoliv zavázat. Při prudkých pohybech jsem si rozedřel strupy na zápěstí a znovu se mi otevřely staré rány. Jak dlouho ještě budu muset čekat? Slunce už sem přestává dopadat, takže musí být po poledni. Vydrápu se na nohy a postavím se k oknu. Před očima se mi opět zatemní, snad z nedostatku vody. Opřu se hrudí o zeď a chvilku odpočívám. Vrátily se mi barvy do očí a mohu se rozhlédnout po ulici. Mříže přede mnou mi dávají jasně najevo rozsudek, který byl nade mnou vynesen. Před očima mi proběhla krátká vzpomínka. Ona přehlušila všechny ostatní a nemohl jsem dál přemýšlet. Znovu jsem byl v té síni. Všichni kolem mě se smáli. Jejich mrazivé výrazy, se kterými si vymýšleli, co vše jsem udělal, už budu mít navždy vpálené v mysli. Hlavně toho jednoho, ten stál opodál a měl vítězoslavný výraz. Vyhrál po tolika měsících tvrdé práce. Byl to náš největší odpůrce, snad mu jeho vítězství přinese slávu a ne jenom nenávist. Znovu jsem uslyšel tu překrásnou melodii. Už ji nikdy neuslyším, ale teď je tak blízko. Jako bych už měl odejít z tohoto světa. Ucítil jsem, jak mi něco leze po zádech. Trhnul jsem sebou a probudil se. Něco zapištělo a schovalo se do temných koutů kobky. Musel jsem usnout, když jsem se pokoušel vyškrábat nahoru. S vypětím všech sil vstanu a znova se rozhlédnu po ulici.
Oslepí mě světlo, které se v ničem nepodobá přítmí v mé cele, na které jsem si zvykl. Prochází tu nespočet nohou, ale nikdo si necení své svobody a všichni někam spěchají. Spěchají za prací či rodinou, snad nevidí, co jim je dáno? Jak jim to závidím, být venku a užívat si života. Kousek za městem jsou tak krásná místa, kde jsem tolikrát odpočíval. Nikdy jsem si jich však nedokázal tak užít, jako bych dokázal dnes. Proč si musím začít vážit těchto věcí potom, co jsou mi odepřeny? Snad je to můj osud, který jsem si vybral. Sedl jsem si zpátky na podlahu, brzy přijde noc a po ní další den. Kdy to všechno skončí, kdy už konečně nebudu cítit tu bolest? Lidé se vytrácí, slyším, jak ruch utichá. Přichází poklidné ticho. Cítím, jak se na kamenech sráží vlhkost a stéká mi po zádech. Studí to, ale mám moc málo síly se odtrhnout od chladné stěny. Na co čekám, vždyť vím, že jednou umřu, tak proč? Proč se zvíře nejvíce škube před porážkou, i když ví, že je nevyhnutelná? Jak dlouho to chci oddalovat, vždyť to nemá budoucnost. Krysy znovu začaly vylézat ze svých úkrytů. Pomalu se přibližují, vím o nich, ale nebráním se. Proč taky, tady končí můj život. Smířit se ze smrtí, jednou určitě přijde. Ucítil jsem znovu ohromnou bolest na ruce a škubnul jsem sebou. Nedokážu umřít a ani nedokážu žít.
Opřu se o zeď a začnu se zvedat na nohy. Nemotorně vstanu, tentokrát chci vidět, co se venku děje, ať je to cokoliv. S vypětím všech sil tu vydržím stát co nejdéle, snad mi to uleví od bolesti. Dívám se ven na cestu. Dlážděná cesta se leskne vlhkostí. Uvědomuji své ubohé postavení. Nesmím prohrát se smrtí, to je můj cíl. Celý život jsem vložil do ochrany svého nejkrásnějšího zážitku a skončil jsem tady. S večerem přibývá spěchajících lidí, nikdo z nich si ani nevšimne krásných červánků, jež se objevily na obzoru. Davy proudí a s nimi se pomalu i krátí den. Jejich ustarané tváře svědčí o tom, jaký je opravdový život, ale přeci toužím být jedním z nich. Hledím na ně s touhou, která nebude splněna. Kroky mi znějí v uších a nedokážu je vymazat z mysli. Slyším je celý den, stále znovu a znovu. Tady dole se ozývají, jako by můj malý svět mluvil s tím venku. Co naplat, už to budu slyšet až do konce svých dní. Prohlížím si nově příchozí, ale nikdo o mě ani nezavadí pohledem. Mezi nimi se náhle objeví starý vyzáblý muž. Vzpřímím se, abych ho lépe viděl. Je oblečen v potrhané pytlovině a obličej mu zakrývají mastné vlasy a prach z cest. On jako jediný se zastavil a zadíval se na obzor. Připadalo mi, jako by se usmál a šouravým krokem pokračoval dál ve své cestě. Byl také jediný, kdo se podíval do mé kobky. Nedíval se na mě, věděl jsem to, díval se jen na kamennou klenbu. V jeho očích byl cítit žal, ale přitom mi celou dobu připadalo, že je šťastný. Byl opravdu jediný, kdo si dnes užíval života? Brzy se mi ztratil z očí ve spleti ulic. Znovu jsem se sesunul na podlahu, musel jsem šetřit síly, přeci jen stále jsem i já měl život před sebou a nechtěl jsem o něj tak snadno přijít. Dubové dveře, jež se staly terčem mého zraku, byly klíčem ke svobodě. Záři slunce vystřídal matný svit měsíce a paprsek mi znovu odměřoval čas. Kdy konečně budu svobodný, je mi už jedno, jestli cestou odsud bude smrt. Vím, že mě opouštějí poslední zbytky síly. Cítím, jak mám vyschlý krk. Při každém nádechu a výdechu vnímám škrábání a bolest. Nutí mě to odvracet myšlenky od rozdrásaného zápěstí, které mi začíná hnisat.
Je ticho, venku už snad nikdo nechodí. Někde v dáli slyším kroky strážných, ale doléhají ke mně tlumeně. Záře měsíce přestává dopadat skrz mřížoví a temnota mě začíná ukolébávat. Před očima se mi zatmí a stíny mě pohltí. Připadá mi, jako bych už měl opustit tento svět. Přestávám cítit zranění i chlad země. Přichází naprostá temnota, konečně jsem vysvobozen. Jak dlouho mě však spánek bude chránit před skutečným světem? Je to jen laciná útěcha, ale přeci tak vítaná. Sny však nechtějí přijít, jsem asi moc vyčerpaný na to, abych dokázal snít.
Pocítím, jak mi po obličeji stékají první kapky, probralo mě to. Otevřu oči, ale záblesk blesku mě donutí je zase zavřít. Hrom, který ho následuje, ze mě shodí poslední zbytky únavy. Venku začalo pršet. Podlaha a zdi se orosily vodou. Začnu olizovat vodu tekoucí po stěně dolů, abych zahnal žízeň. Své popraskané rty si ještě více rozdrásávám o kamení, ale nevnímám to. Jak moc se toužím napít, najednou se mi udělá špatně a to, co jsem do teď vypil, vydávím. Kašlu krev, jak jsem dlouho neměl nic, co by svlažilo mé rty. Nevzdávám se a pustím se znova do olizování tekoucí vody. Brzy se mi ale podlomí kolena a usínám. Síla mi došla a vůle dál odolávat s ní.
Slyším kokrhání kohouta, snad se mi to jen zdá, nedokážu to rozeznat. Cítím chladnou zem a mokro, jako bych ležel ve vodě. Vše se zdá tak matné, nečitelné a síla vstát se mi vytratila. Ležím dál a stále mi před očima probíhají výjevy, na které bych rád zapomněl, kdybych jen mohl. Do tváře mi praží ranní slunce, tentokrát už nedokážu dál jen ležet. Otevřu oči, jako by to mělo být naposled a pokusím se vstát. Ležím v kaluži vody. Už nemám cit v rukou a nemohu s nimi ani hýbat, děsí mě to, musel jsem na nich ležet celou noc. Pokouším se pohnout prsty, ale marně. Hlasitě zakleju, ale nikdo mi neodpoví. Jak bych si přál někoho vidět, kolik dní jsem už nemohl s nikým mluvit. Zatmí se mi před očima a znova padám na zem tentokrát ale obličejem. Lehkými doušky začínám pít z kaluže, ve které ležím. Voda je smíšená s krví tekoucí mi z nosu. Pádem se mi musel zlomit, teď už ale bolest necítím. Můžu být rád, že zatím žiji. Slunce znovu přestává svítit dovnitř, muselo přijít poledne. Krysy si mě v noci nevšímaly, jako bych pro ně byl vzduch. Přišlo jim snad lepší si mě nechat na horší časy? Připadá mi, že jsem pro ně jen živá konzerva. Stále čekají v rozích kobky a trpělivě vyčkávají, je jich však méně než dříve. Nemůžu už ani moc přemýšlet, co se děje, zima a hlad mě nutí k co k největší úspoře energie. Zachumlal jsem se do té trochy oblečení, kterou mám na sobě, a pokouším se zastavit chlad, který mě prostupuje. Přestávám vnímat bolest. Vlhko a mokro si mě plně podmanilo. Tupě sleduju dveře, kterými mě sem přivedli. Jsou zavřené, vím to, ale je to místo, odkud očekávám záchranu. Cítím, jak se třesu, ale jak zabránit zimě? Zvuky splynou v jeden šepot. Zdá se mi, jako bych blouznil. Detaily se rozostřují a slévají dohromady. Obraz potemněl, ale trochu se mi vrátili síly. Přicházely tak pomalu, ani jsem si jich nevšiml. Zamrkal jsem, obraz se vyostřil a začal jsem zas smysluplně přemýšlet.
Nejspíše musel nastat večer, ani jsem si toho nevšiml. Chtěl jsem aspoň trochu protáhnout zdřevěnělé nohy a postavil jsem se. Udělal jsem několik malátných kroků k oknu a znovu se podíval ven. Venku však už nikdo není, jen měsíc dohlíží na spící město. Je to jen malinký srpek, ale jeho světlo mi stačí. Zahání mé pochyby a v duši se mi rozhostil klid. Chci tu stát, dokud se mi neodlomí kolena. Možná očekávám zázrak, ale chci aspoň vidět tu svobodu. Ten svět, který mě opustil, nebo jsem ho opustil já? Ty krysy mohou také pryč, ale přeci tu zůstávají. Je pro ně tenhle svět domovem, jako je pro mě ten venku? Jenomže oni si stále mohou vybrat, za mě vybrali jiní. Čím déle budu přemýšlet o svém hrobě, tím mně to víc znesnadní odchod. Nechci nenávidět svou celu, vždyť tady budu ležet jako mrtvý, dokud si mě nerozeberou krysy. Zaměřil jsem svůj pohled na vnější svět. Ulice byla zas zaprášená a suchá. Nepamatuje si už včerejší déšť, který mi nakrátko zachránil život. Okenice jsou zavřené a nedovolují mi sledovat vnitřek budov. Omezený výhled z kobky mi přestal dávat nové možnosti k sledování. Za sebou jsem uslyšel šelestění krys. Jako by se stahovaly ke mně. Otřásl jsem se, což je zahnalo, ale na jak dlouho? Mé síly se chýlí ke konci.
Uslyšel jsem tlumené kroky. Brzy na to se šouravým krokem začala přibližovat jakási postava. Okamžitě jsem ji poznal, je to ten stařec ze včerejška. Tentokrát však jde opravdu pomalu a váhavě. Zastaví se na opačné straně chodníku a rozhlíží se po ulici. Sleduji ho a ze všech sil se snažím udržet na nohou. Zamíří rovnou k oknu mé kobky. Tentokrát jde spěšně, jako by se něčeho bál. Mám spoustu času si ho prohlédnout. Jeho shrbená postava v sobě má dost mladého elánu, jenž si dost odporuje s jeho vzhledem. Je zahalen do dlouhého hnědého pláště, který toho má už hodně za sebou. Pytlovina, která prozrazovala jeho nouzi, je pečlivě schovaná pod starým pláštěm. Snad se bojí vypadat jako žebrák? To není moc obvyklé u chudiny. Určitě už musel už zažít život, který mu dopřál krásné šaty, a dnes se za to stydí? Co potom ale dělá tady? Přijde mi, jako by měl všechno promyšlené a byl plně odhodlán si se mnou promluvit. Jak se přiblížil, přestal jsem mu vidět do tváře a jediné, co mohu sledovat, jsou nohy. Prošlapané slaměné boty tlumící jeho kroky jej dělají takřka neslyšitelného. Ale přeci jsem ho slyšel, jak moc jsem napínal svůj sluch. To se tak bojím těch krysích zoubků? Přichází k mřížoví a zpod ohybu pláště vytahuje krajíc ztvrdlého chleba. Podává mi ho s úsměvem na tváři. "Na, jez. Jak se jmenuješ?" Bez přemýšlení jsem popadl krajíc chleba a vzal si ho z jeho rukou. Okamžitě jsem se do něj zakousl, ale má síla nestačila na ukousnutí, byl opravdu hodně tvrdý. "Namoč si ho ve vodě, to pomůže." Bez přemýšlení plním pokyn, jenž mi dodal trochu energie. S chutí se zakousnu do krajíce. Znovu pocítím, jak mi protestuje žaludek, a posadím se. Po chvíli ticha si vzpomenu na otázku, již mi neznámý položil. "Jmenuji se Dario." S každou hláskou ze mě vyprchává život. Poslední slovo jen zachraptím. "To jsem rád, že jsem tě mohl poznat, Dario, já jsem Egrin. Byl jsem obyvatelem této cely před tebou. Strávil jsem zde několik let a dost mě to poznamenalo. Už nechci, aby tohle místo znalo jméno své další oběti. Můžeš mi věřit, zítra přijdu zas a povíš mi něco o svém životě, snad se ti trochu uleví." Jeho hlas nezní moc přesvědčivě, ale pochyby rychle odešly. Vždyť už nemám co ztratit, to, o co bych ještě mohl přijít, už nemá žádnou cenu. Navíc, proč ho tu zavřeli přede mnou? Přišlo mi, že tu dříve nikdo nebyl. Krysy se sem začaly stahovat, až když jsem sem přišel já. Ale možná tu byl před dlouhou dobou.
Myšlenky se mi míhaly hlavou a mlčel jsem. Přesto neznámý muž vytrvale na něco čekal. To je zvláštní, i když jsem tu cizinec, věděl, jakou řečí mluvím. On mi ale nabízí pomoc, a tak nemůžu odmítnout. Jak bych si přál být zase venku na svobodě. Sledovat hvězdy a žít beze strachu, že příští hodina bude má poslední. Zvedám hlavu, ale jen sleduju, jak se stařec prudce otáčí a tichým krokem se vzdaluje do nitra města. Já jsem ale už znovu začal usínat a oči se mi samy zavřely. Chci přemýšlet o tom, co se to stalo, ale nejde to. Proč to nejde, proč vše kolem mě temní? Mé tělo už mi nepatří, už nejsem svým vlastním pánem.
Probudila mě bolest, když se mi do nohy zakousla jedna z krys. Vyskočil jsem a setřásl další dvě, které mi lezly po zádech. Pocítil jsem sílu, jež jsem si myslel, že už nikdy nezískám. Napil jsem se několika doušků kalné vody ze země a opřel se o zeď. Začalo se mi vybavovat, co se večer událo. Je to poprvé, co vzpomínám na něco, co se událo v posledních dnech. Vzpomínky však nejsou čitelné jako ty z dřívějších dob. Blouzním z hladu či žízně? Proč by někdo chodil za někým, kdo byl odsouzen k smrti. O živé mrtvoly se snad nemusí pečovat, musel to být jen sen. Mluvil mojí řečí, proč by zde někdo mluvil v mém mateřském jazyce. Proč mě má mysl tak trýzní, už jsem se snad pomátl? Ať se to zdá, jak chce nepravděpodobné, nemůžu přestat toužit. Chci tomu věřit, vždyť to může být vytoužená záchrana. Konečně mám možnost aspoň v něco věřit. Už mi nezbývá nic jiného, než jen další trpký den prožít v čekání.
Krysy vyhledávají chvilku nepozornosti a těší se, až si budou moci svlažit své zuby v mé krvi. Teď však vidí, že mám ještě moc síly se bránit, a ony vědí, že čas hraje na jejich straně. Vstát a postavit se jim, to nedokážu. Kdyby přišel, ten neznámý ze včerejška, co bude chtít za to, aby mi dal vodu, kterou nebudu mít věčně. Usmál jsem se nad svou naivitou, ale úsměv mi zmrzl na tváři. Stanu se loutkou, která bude z posledních sil balancovat na okraji propasti. Budu v jeho rukou tak dlouho, jak si jen bude přát. Možná chce mít někoho podrobeného a já nedokážu odolávat. Někoho zlomeného, kdo ho bude uznávat za svého pána a bude mu vzdávat úctu. Nevědomky jsem zavrhl myšlenku, že to byl sen. Musím také myslet na něco jiného, nechci se podrobit tak snadno své fantazii. Sedím stále v koutě a sleduji protější stěnu. Kameny jsou na sebe vrstveny chaoticky. Stékají po nich kapičky chladné vody, která se sráží na zdi. Sleduju je a snažím se odpočívat. Je tu takové vlhko. Strach z krys mi však nedovolí na dlouho zavřít oči. Nemohu si lehnout na záda, protože ruce mám stále svázané a rozdrásané. Radši s nimi nezkouším hýbat, bojím se, co bych zjistil.
Den ubíhá a s ním přicházejí další pochybnosti. Nikdo ze strážníků mě zatím nikdy nenavštívil. Neslyším jejich hlasy a dubové dveře se zatím ani jednou neotřásly. Nic za pokus nedám. Vstanu a jdu se na ně podívat. Přistoupím blíže k nim a nakloním svůj obličej ke štěrbině pod dveřmi. Vzduch zde vůbec neproudí, jako by za dveřmi stála zeď. Nemohu použít ruce, abych aspoň zkusil zabušit. Chtěl jsem jim dát najevo, že stále žiju. Kéž by mi přinesli jídlo, ale poslali mě na smrt, neposlali mě sem přežívat. Bezradně se sesunu vedle dveří na zem. Je vlhká a studená, ale vzduch se oteplil. Sleduji paprsky světla dopadající podél protější stěny. Pochodují tak pomalu, jako by se snad zpomalil čas. Nechávají mě si vychutnat každý okamžik smrti, proč ale ta smrt nepřichází? Proč mě nechce vysvobodit z mého zajetí? Co ze mě zbylo, i když mi neznámý dá najíst a napít, už nikdy nebudu moci hýbat rukama. Přeběhl mi mráz po zádech. Strach se stal pánem dnešního dne. Bojím se smrti i dál žít jako zrůda. Představil jsem si, jak místo rukou mám dva pahýly, kterými nemohu nic dělat. Už jsem to viděl tolikrát. V mase by lezli červi a stravovali by mě zaživa. Začal jsem se třást. Slunce už musí zapadat. Další den čekání odeznívá a brzy přijde druhý. Jak dlouho můžu žít takto? Tohle není život, ale přežívání, které je horší než smrt. Proč jsem tak slabý a nedokážu zemřít? Co dalšího mě čeká, chci bojovat nebo se litovat? Kousnul jsem se do rtu, takhle skepticky nesmím uvažovat. Zatnu svaly a kleknu si. Pokouším se znova hýbat v zápěstí, ale je to málo platné. Po chvíli ustavičného snažení se mi povede slabě sevřít pravou ruku. Uleví se mi. Dobrý, zatím mohu alespoň s jednou rukou hýbat. Pokud mohu s jednou, tak druhá bude také v pořádku. Určitě je jen zkřehlá chladem a tím, že jsem s ní dlouho nehýbal. Čím víc jsem si to snažil namluvit, tím méně jsem tomu věřil. Pokouším se podívat přes rameno, jako bych snad hledal, jestli tam tu ruku vůbec mám.
Ať se snažím jakkoliv, druhá ruka mi bezvládně visí a není schopna sebemenšího pohybu. Sednu si do kaluže uprostřed cely a máchám v ní své ruce. Provaz se mi zadřel hluboko do masa, ale i přes to ruce necítím. Možná jen pravou a to opravdu jen málo. Venku se mezitím stmívá. Do kobky začínají svítit první záblesky měsíčního svitu. Vstanu a jdu se podívat z okna. Nikde nikoho nevidím, snad se mi to včera jen zdálo. Slyším, jak ve vzdálených zahradách vyjí psi. Jsou stejně jako já zavřeni ve svých celách ohraničených ploty. Snad se jim také stýská po svobodě, někteří z nich ji ale ani nepoznali. Je mi jich líto, možná proto, že jim závidím. Hledám útočiště mezi zvířaty, beru se snad už za jednoho z nich. Je pravda, že si jako člověk nepřipadám. Kdybych neznal svobodu, kdybych nevěděl, jak vypadá opravdový život, byl bych teď šťastný a užíval si svit měsíce. Jenže já ji poznal, teď toužím po něčem, co mi bylo odebráno. Jediné, co slyším, je můj dech, nic víc. Venku nastal klid a stahuje mi hrdlo. Naprosté ticho přerušilo šustění kousek ode mě. Trhnul jsem sebou. Zase mě začaly obcházet. Chtějí mě zlomit, nebo mě jenom sežrat. Přepadá mě touha někoho vidět. Stačil by jen strážný s loučí, ale touto cestou neprocházejí. Potřebuju vyprostit z ticha, z prázdnoty, která mě obklopuje. Musel mě pohltit i sen, který se mi včera zdál. Stačilo jen tak málo a hned jsem začal doufat v zázrak.
Vyhlížím z okna, jak bych si přál, aby se ten sen stal skutečností! Nikdo však nepřichází, jako by už celé město spalo. Čas běží a ulice potemňuje. Touha spatřit neznámého slábne. Nejspíš to byl jen sen, možná se mi vše opravdu jen zdálo. Naděje uhasíná a začínají se mi třást kolena. Síla mě opouští a bezvládně se sesunu na zem. Snad to byl jen výplod mé fantazie. Konečně jsem si to dokázal přiznat. Bolest a hlad si vybírají svou daň. Přemáhá mě spánek a jen svítící oči všude okolo mě mi zpívají ukolébavku. Jejich lačné pohledy se stávají nočními můrami za bílého dne. Pomalu mi padá hlava na hruď. Cítím, jak se malá stvoření přibližují a čekají, až oči nadobro zavřu. Stíny se pomalu ale jistě přikrádají stále blíž a blíž. Světlo měsíce mi začne svítit do obličeje a zahání ty malé tvory pryč ode mě. Světlo se stalo mou ochranou, ale nic netrvá věčně. Opouští mě pomalu síla, nedokážu snad už déle vzdorovat! Z posledních sil zvednu hlavu a znovu se pokusím pohnout rukama. Stvoření jen mlčky přihlížejí mému usilovnému snažení. Nevím, na co myslí, ale dokážu si představit, jak se mi vysmívají. Sama moc dobře vědí, že už nemám sílu žít. Určitě už viděla více bezbranných lidí, kteří našli smrt na této zemi. Já se od nich ničím neodlišuji, tak proč by mě měl stihnout jiný osud? Stále bych si ale přál žít, proč ta touha je tak silná? Jejich malé hladové oči se ke mně přibližují. Vím, že jednou umřu, ale chci žít co nejdéle. Škubnu sebou a zaženu je zpět do tmy. Kleknu si a opřu se o zeď. Spotřebovávám poslední síly na něco tak beznadějného.
Najednou se přede mnou se o bjeví stín, který přeruší matnou zář měsíce. Zatemní obrys světla na podlaze přede mnou. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, čím to je. Otočím se a pohlédnu nahoru. Sedí tam stařec ze včerejška. Spím či bdím? Je to jen výplod mé fantazie? Nevím, jestli se mám bát, co se to se mnou děje. Rád bych se štípl, ale ruce mě už neposlouchají. "Tak jsem přišel, jak jsem ti slíbil. Tady máš nůž, přeřezej si pouta." Přede mě dopadl starý zrezivělý nůž. Přijdu blíž a sednu si vedle něj. Zkřehlými prsty ho zaklíním mezi kamení a pomalými tahy začnu řezat provaz. Musím být opatrný, provaz je zažraný v mase a ruce už necítím. Odpadá mi ze zápěstí a radostí vstanu. Otáčím se na starce v okně a vítězoslavně se usměji. Jestli je tohle jen sen, tak jsem rád, že mi dá aspoň krátkou možnost zapomenout na tohle místo. Pokouším se zvednout ruce a prohlídnout si je v matné záři měsíce. Pravá ruka mě poslouchá, levá však nikoliv. Zvednu ji a mohu si ji prohlédnout, nemohu ji však sevřít. Na levé ruce vidím bílé kosti. Provaz mi je odhalil. Jak dlouho jsem ho měl pevně utažený na rukou? Už je to týden, dva, možná už začátek třetího. Nepamatuju si to. Jestli ráno budu mít zase ruce svázané, tak si užiju aspoň tuhle chvíli. Podíval jsem se na neznámého a ušklíbl jsem se. Svým výrazem jsem ho ale neodradil. "Promiň, přišel jsem pozdě, teď už budeš jen rád, když ti zůstane. Na, tady máš trochu alkoholu, nalij si ho do rány, ale nesmíš křičet. "Mělo by ti to tu ránu vymýt." Třesoucí rukou si beru láhev a nalívám si obsah na ruku. Zatnu zuby a začnu syčet bolestí. Musím to vydržet za každou cenu, naliju si trochu i na pravou ruku a bolestně se opřu o zeď. Už nemám sílu vstát. Do klína mi spadnou dva krajíce chleba. "Musíš nabrat sílu, ještě tě toho hodně čeká." Vezmu chleba do rukou a namočím si ho ve vodě. Vše během chvilky spořádám a znova se opřu o zeď. Mé útroby už konečně přestaly protestovat proti malé dávce jídla či vody. Z úst se mi vyderou tichá slova: "Díky." Hlas, ztratil barvu už před nějakou dobou. Když se ohlédnu nad sebe, stařec už zde dávno není. Chci se postavit, ale nemám tolik sil, jako jsem jich měl ráno. Spíš mi přijde, že únava, kterou teď trpím, se mi dostala i do snu. Proč se to děje, proč tak blouzním? Začínají se mi klížit oči a hlava mi klesá na prsa.
Mlhavý obraz mizí a střídají ho chaotické barvy linoucí se ze stěn kobky. Svět je tak barevný, tak krásný a přeci děsivý. Vidím, jak mi na tvář dopadají rudé listy. Zdá se mi, že nade mnou jsou větve. Kříží se nade mnou a rozrážejí kamennou klenbu kobky. Přestávají být už jen matné a zdají se opravdové. Oblohu však nevidím. Větve rostou z jednoho rohu místnosti, ale kmen tu není. Můžu přemýšlet. Cítím, jak mě k tomu něco vybízí a čeká už jen na mou odpověď. Tentokrát už mám sílu, která mi tak chyběla. Zvednu se ze země a pozvednu ruce. Mám ohromnou radost, obě mě poslouchají. Sevřu ruce v pěst. Zalije mě teplo. Ten výjev okolo mě mi připadá ohromně důležitý. Znovu přejíždím zrakem korunu stromu a harmonii, kterou na sebe působí zdivo s přírodou. Vzpomínám si, tady jsem trávil tolik času, ležel jsem pod jedním rozlehlým stromem a pozoroval jeho listí. Ten strom rostl daleko za městem, vlastně to nebylo ani v téhle zemi. To jsem byl ještě svobodný a mladý. Nejradši jsem měl podzim, vždy foukal slabý vítr a na tvář mi dopadaly listy. Nevím proč, ale prostě jsem to měl rád. Tam jsem mohl jít, kam jsem chtěl. To jsem ještě nebyl v okovech smrti. Mám pocit, že vím, co vidím. Jsou to dva světy. Svět, ve kterém jsem žil dříve, svět svobody, a druhý svět, ten který je tady. Obrazy se prolínají, ale proč. Jsou jeden, ale ten kontrast, který bych měl vidět, nedokážu rozlišit. Najednou začne skrz okno proudit mlha a přestávám vidět. Zahalí místnost pod bílou roušku, která rychle houstne. Naposledy natáhnu ruce nad hlavou, jako bych se chtěl protáhnout. Tento okamžik ale nedokážu prodloužit a tiše usínám.
Probouzí mě paprsky světla, dopadající mi na tvář. Otevřu oči a rozhlížím se kolem sebe. Vidím krátký paprsek dopadající podél zdi. Musel jsem prospat skoro celý den. Cítím rozlitou kořalku, posadím se, a promnu si oči a najednou se zarazím. Mám obě ruce volné, ale levá ruka se nehýbá tak, jak bych chtěl. Zápěstí a prsty zůstávají stále nehybné. Začíná se mi vybavovat, co se večer stalo. Nebyl to sen, ale kdy přestal a začal jsem snít? Rozhlédnu se po stropní klenbě. Nikde ani známky po větvích. Pokusím se sevřít pevně aspoň pravou ruku, ale nemám v ní dostatek síly. Začal jsem snít, jakmile jsem toužil po sevření rukou, a povedlo se mi to. Prohlédnu si rány na rukou. Nehojí se, ale musím jim dát čas. No, neznámý mi dal kořalku na vymytí rány. Rozhlédnu se po flašce, ale spadla a roztekla se pode mnou. Rozlitá kořalka musela odpuzovat krysy a mohl jsem si odpočinout. Jen díky ní jsem si mohl odpočinout, ale už nemám nic, čím bych si mohl vymýt rány. Zkontroluji zranění na rukou.
Pravé zápěstí je sedřené do masa a na hřbetě ruky je hluboký krysí kousanec. Levá je na tom podstatně hůř. Vidím kost skrz mrtvolně bílé maso. Prsty bezvládně visí a neposlouchají, jak bych si přál. Nesmím na to myslet. Pustím bezvládně ruku podél těla a snažím se na ni nemyslet, ale myšlenky na mě dotírají a stále znovu si ji prohlížím. Nedokážu se smířit s tím, že bych o ni přišel. Snažím se myslet na něco jiného, na cokoliv, jen ne na budoucnost. Přede mnou leží krajíc chleba. Vzpomínám si, že mi ho včera hodil neznámý. Popadnu ho a namočím ve vodě. Dopřeji si několik soust, které žaludek přijal bez velkého odporu, a napiju se z kaluže. Naberu do dlaně trochu vody a napiju se. Jsem tak rád, že se mi vrátila trocha síly alespoň do jedné ruky. Opřu se o zeď a odpočívám.
Zaujme mě nůž, ležící v kaluži. Hodil mi ho sem přeci ten neznámý ze včerejška. Díky němu budu moci žít o něco déle. Sám si, ale nejsem jistý, jestli stále tak moc toužím dál bojovat.
Něco mě napadlo. Zvedám se a přicházím k němu. Beru ho do rukou a prohlížím si ho. Je starý a zrezlý, ale nedávno byl nabroušen. Rozhlížím se kolem a se zlomyslným úšklebkem si prohlížím tiše čekající krysy. Opláchnu si obličej ve vodě a znova se napiju. Sednu si a popadnu dech. Konečně se mi vrací síla a můžu se jim pomstít. Zbraň mi dodala odvahu vzdorovat jejich trpělivému čekání. Rozhlížím se po místnosti a snažím se je napočítat. Je jich tu víc než posledně, snad čekají, že bych se už konečně mohl přestat bránit. Vezmu si nůž do ruky a pokusím se ho co nejpevněji sevřít, ale nejde to. Snad čekaly, že už konečně usnu navždy a budou se do mě moci pustit, ale takovou radost jim nechci udělat. Mít sílu v ruce a moci se bránit. Znovu se pokusím sevřít nůž, ale propadne mi mezi prsty do klína. Zavřu oči a představím si, jak jednu z nich držím v ruce a zabodávám do ní nůž. Ostatní se rozprchávají do odlehlých koutů a hledají úkryt. Slídí podél zdí ve snaze najít skulinu, kterou by mohly utéci. V duchu držím v ruce jednu z nich a vychutnávám si ten pocit moci. Mohu vlastnit něčí život, mohu rozhodovat mezi životem, a smrtí a vybírám smrt. Otevřu oči. Uvědomuju si, že mi nepatří život ani jediné krysy z této kobky. Má snad můj život menší hodnotu, než život těchto zvířat?
Postavím se a napřímím. Trochu zalapám po dechu, ale vydržím stát na nohou. Přijdu ke dveřím a slabě na ně zaklepu. Žádná odezva. Zvuk se za dveřmi ani nerozléhá. Musí mě někdo slyšet. Pokusím se zabušit silněji, ale tělem mi projede bolest. Cítím, jako by se mi něco natrhlo v ruce a začne mi z rány téct krev. Schoulím se u dveří a odpočívám. Uvědomím si, že jsou teplejší než kamenná zeď, o kterou jsem se opíral doteď. V ráně se mi objeví nové strupy. Pokouším se s rukou nehýbat. Zavřu oči a odpočívám.
Uslyším vysoké zapískání. Otevřu oči a odeženu krysy. Uklidním se, znovu vstanu a vyrazím k oknu. Podívám se ven. Ruch ustal, už jen pár lidí s loučemi prochází kolem. Začíná se smrákat a na obloze vysvitly první hvězdy. Opatrně se přidržuji rukou mříže. Stojí se mi mnohem lépe, než když jsem měl svázané ruce za zády. Mohu vidět malá chlupatá stvoření poletující okolo. Snad to jsou netopýři. Dřív jsem si jich nevšiml, snad proto, že jsem vždy v tuhle dobu seděl opřen o zeď a přemáhal spánek. Vyhlížím, ze kterého směru přijde můj nový přítel. Rád bych mu splatil dluh, který u něj mám. Netuším však, jak bych to mohl udělat.
Ze tmy se vynoří známá postava oděná v hnědý háv. Pomalými, ale jistými kroky jde rovnou k oknu mé kobky. Poodstoupím od okna a opřu se o dveře naproti. "Buď zdráv, Dario! Vypadáš šťastně, to jsem moc rád." Tázavě se na něj zadívám, ale přikývnu. Pocítím, jak se mi chvějí kolena, což jsem dřív nevnímal, protože jsem byl opřený o stěnu. Opřu se o zeď, abych získal stabilitu. Zkřížím ruce na prsou a zamračím se: "Pověz mi pravý důvod, proč mě navštěvuješ. Proč jsem pro tebe tak důležitý, vždyť jenom ta myšlenka, kterou jsi mi pověděl prvního dne, nemůže být pravdivá." Stařec se jen usmál: "A co když pravdivá je, nemám důvod ti lhát. Ty jsi ale poslední člověk, který bude tuto kobku obývat. Toho dne, když tě sem přivlekli, za tebou zazdili dveře. Snad se báli, že bys mohl vyzradit nějaké důležité tajemství." Popojdu několik kroků k němu, tak že mu skoro dýchám do tváře, ale obličej nevidím, schovává ho stín kápě Neznám ho, to vím určitě, ale nejspíš vím pravý cíl, proč tu je. "Chceš vědět, proč jsem byl odsouzen k smrti. Mí přátelé už jsou dávno mrtví a nevidím důvod, proč bych nemohl prozradit tajemstvíí, za které mě tu vězní. Chci ale jednu protislužbu, dáš mi možnost se pomstít." Na tváři starce se mihl letmý úsměv. "Tak tedy víš, proč tu jsem, a s tou protislužbou souhlasím. Budu ti nosit jídlo a pití a ty mi zas na oplátku řekneš to tajemství, které tě sem dostalo." Pozvedám ruku na pokyn souhlasu a stařec mi ji pevně stiskne. Jakmile pouštím stisk, vloží mi do natažené dlaně čtvrtku chleba. Okamžitě beru, sednu si naproti a opřu se o zeď. Utrhávám si kousky chleba a prohlížím si postavu, která se mezitím uvelebila před mým oknem. Mezi sousty si odkašlu a pustím se do vyprávění.
Isidris