Za ním se ozval hlas, který ho vyděsil: "Takhle se o příbuzných nemluví a už vůbec ne o těch, které už nikdy neuvidíme!" Úplně zapomněl, že tu není sám. Otočil se a uviděl, jak jeho otec pokládá nějaké knihy do bedny. "Zkusíme je dát do antikvariátu, přijde mi škoda je všechny vyhodit."

S tím kluk souhlasil a přikývl. Vzal knihy, které před chvílí objevil, a odnesl je do bedny. Když je ale pokládal, tak se mu jich zželelo. "Proč je tu nenecháme? Stejně sem nikdo nechodí, nejsou tu žádná okna a je tu hrozné vlhko."

Otec mu věnoval přísný pohled. "Nechávat si věci po někom, kdo zemřel nepřirozenou smrtí, přináší smůlu." S těmi slovy hodil do bedny knihy trochu prudčeji, než chtěl, a odešel.

Ani si nevšiml, že se jedna z knih otevřela. Když ji chtěl kluk zavřít a srovnat mezi ostatní, zaujal jej její obsah. Nebyly v ní žádné noty, jen kresba neudržovaného rybníka s prastarou vrbou. Na druhé stránce bylo úhledným písmem napsáno pár slov.

... Vrba se sklonila a darovala mi jednu ze svých větví. Jakmile jsem se jí dotkl, utkvěla mi v ruce. Byla dutá a na svém povrchu měla několik dírek. Pak zafoukal vítr a šustící listí ke mně promluvilo. Jeho hlas byl hluboký jako rybník, u kterého jsem stál...

Kluk zvedl knihu a sedl si s ní do ztrouchnivělého křesla. Svíci postavil na stojan a začetl se.

... Když budeš hrát na tuhle píšťalu, tak splyne tvá fantazie se světem kolem. Nebude už nikdy rozdílů a vše bude jen v tvých rukou. Vzal jsem ji do úst a vypustil vzduch, jak mi bylo řečeno. Svět se roztančil, stromy se ke mně skláněly, na obloze se objevily nové hvězdy, silnější než ostatní, a ze dne se stala noc...

Od dveří se ozvaly kroky. "Jsi tu už dlouho, běž se proběhnout ven. Je tu pěkně chladno a navíc ta vlhkost není zdravá. Jak někdo mohl žít v takovémto domě!"

Kluk na nic nečekal a vyběhl ven z místnosti, knihu však svíral v ruce, a když probíhal kolem otce, tak ji rychle schoval pod tričko. Venku se zastavil pod verandou a opřel se o kamennou zídku. Opět otevřel knihu, tentokrát však na jiné stránce. Byla na ní nakreslená píšťala, celá pokrytá zdobnými rytinami. Barvou připomínala noční oblohu, ale v pozadí čněla zvláštní postava, která se zdála ještě důležitější a propracovanější než píšťala v popředí. Měla bílé roucho a zvláštní strnulý výraz ve tváři. Nevypadala nijak zle či nebezpečně, přesto se kluk nevydržel dlouho dívat na onen obraz. Přejel očima na stránku vedle, kde byl text. Zdál se však méně úhledný než ten, který četl dříve. Písmo bylo roztřesené a psané tužkou, jako by autor počítal s následnou opravou, ke které se však nikdy neodhodlal.

... Jednoho dne mě navštívil cizí muž. Mluvil o zázracích, které mi může dát. Sliboval mi vyřešení všech problémů. Stačilo jen dojít k blízkému rybníku a poklonit se prastaré vrbě. Cizinec mluvil vřele, ale v jeho hlase jsem cítil, jak mě až nutí, abych ho poslechl. Jeho slovům jsem neuvěřil ze dne na den, ale po čase jsem už prostě nedokázal dále snášet svůj rozpadající se život...

Zvedl oči od knihy a rozhlédl se, zdali ho někdo nepozoruje. Nikoho nespatřil, a tak s poklidem otočil stránku. Uviděl cestu k dávnému rybníku a neodolal pokušení vyrazit. Putoval po lesních stezkách do blízkého údolí. Když došel na místo, kam ho vedla kniha, našel jen rozbořenou hráz. Musela se protrhnout před více než dvaceti lety a rybník nyní připomínal spíše bažinu. Dlouho a marně hledal vrbu, až vysílením klesl na jakýsi starý pařez. Ten pařez byl tak velký, že si na něj kluk mohl celý lehnout. Pod hlavu si položil knihu a po chvíli usnul.

***

Nad hlavou spatřil korunu prastarého stromu. Zjistil, že se opírá o kmen mohutné vrby. Listí tiše zašumělo a znělo jako lidský hlas: "Přišel jsi mi vrátit, co mi právem patří, nebo jen něco hledáš?" Kluk se dlouho odhodlával k odpovědi, až nakonec neodpověděl vůbec. Byl si jist, že to, co vidí, je skutečné, ale přitom tak nepravděpodobné. Z lesa pomalým krokem vyšly dvě postavy. Jednu poznal hned. Byla úplně totožná s nákresem v knize. Přišla jako první a také jako první promluvila.

"Už přeci víš, co ti můžu dát. Vše, po čem tvůj strýc zatoužil, také dostal. Přeješ-li si, abys byl oblíbený mezi lidmi, mít více času či zas úplnou rodinu, tak stačí jen říct. Stačí se jen poklonit před touhle prastarou vrbou a otevřít jí své srdce. Nic víc, stačí tak málo, a všechny starosti a těžkosti odejdou."

Kluk se dlouho rozmýšlel. Stačilo tak málo, jen na zkoušku. Nic by za to přeci nemusel dát. Maximálně by se ten muž mohl vysmát jeho naivnosti.

Myšlenky mu přerušil hlas druhé postavy. Zdál se strhaný a bez barvy. "Sestoupíš-li na scestí, není cesty zpět. Ano, stačí tak málo a zaplatíš krutou cenu. Vezmi tu knihu, hoď ji do vody a nikdy se pro ni už nevracej."

Přerušil jej však hlas prvního z mužů, jako by svého společníka ani neslyšel: "Nad čím tak dlouho přemýšlíš? Je to tak snadné, stačí tak málo!" Při posledních slovech chtivě zvedl hlas, čímž kluka vyděsil a ten začal couvat. Narazil však na kmen vrby.

Cizincova tvář se objevila těsně před chlapcovou. Prohlížel si jej bezvýraznýma očima, až se chlapec roztřásl. "Proč vám na tom tak záleží?" vypravil ze sebe roztřeseným hlasem.

Na otázku mu odpověděla druhá osoba: "Může tě nutit, ale konečné rozhodnutí bude vždy na tobě."

Chlapec zavrávoral a dopadl na pařez, na kterém dříve usnul. Spatřil, jak svým pádem odstrčil knihu do hlíny. Chvíli se rozhlížel a děsily ho všechny lesní zvuky. Když se uklidnil, vzal knihu ze země a hodil ji do vody. Pak se rozběhl zpátky do domu svého mrtvého strýce.

Měsíce rychle běžely a brzy se sem s otcem nastěhovali. Čas šel tiše dál a samota, do které kluk propadal, se prohlubovala. Jeho otec nadmíru pil a dům se začal tvářit víc nepřátelsky, než bylo snesitelné. Kluk strádal a cítil, že mu něco chybí. Nikdy nezapomněl na onu knihu, ale také se mu stále znova vracely vzpomínky na ony tajemné postavy.

Jednou v noci se vydal do lesa k zarostlému rybníku. Našel tam již jen malý potok zarostlý mlázím. Dlouho se přehraboval v kypré lesní půdě, dokud nenašel, co hledal. Kniha byla celá ulepená od hlíny, a tak ji omyl pod tekoucí vodou. Rozpadala se mu pod rukama. Rozložil ji na už trouchnivějícím pařezu a pak jej přemohl spánek. Nad hlavou se mu opět tyčila košatá vrba. Nakláněla se k němu a šeptala tichá slova: "Stačí tak málo..."

Kluk neodolal a poklekl před ní. Cítil, jako by se jakási zeď, která bránila něčemu velmi špatnému, začala bortit. Vrba se rozplynula a chlapec se polekal známé postavy, která stála na místě kmene. V rukou svírala knihu a s úsměvem na rtech ji podávala klukovi. Ten ji váhavě přijal a v tom okamžiku se rozlomila vazba a vypadla z ní černá píšťala. Když ji sebral ze země, už byl u hráze sám. Položil knihu na pařez a ledabyle foukl do píšťaly. Ta se rozezvučela množstvím libozvučných tónů. Melodie byla tak chytlavá, že se chlapci ani nechtělo přestat. Hrál dlouho do rána a myslel na lepší život.

S východem slunce se vrátil domů, ale dům byl tišší než obvykle. Jeho otec ležel na stole s převrženou sklenkou u ruky. Kluk chvíli čekal, až se probudí, jeho otec však stále nevstával. Přišel k němu a zjistil, že nedýchá. Padl na kolena a rozplakal se. Pak se rozběhl zpět k místu, kde nechal ležet knihu. Stránky se přeházely a jeho zrak dopadl na text, ke kterému se dříve nedostal.

... Jsem vězněm své fantazie, na cokoliv pomyslím, to se stane, ale jiným způsobem, než zamýšlím. Když toužím mít více času, tak je mi zapovězeno spát, když toužím někoho vidět, tak se mi zjeví jen jeho duch. Když si přeji, aby slunce vyšlo rychleji, tak se před ním nemohu skrýt ani uvnitř svého domu. Všechna okna jsem zazdil, abych se uchránil před světem, vlastně hlavně před tím cizincem. Už vím, kdo to je, ale je mi to k ničemu. Omlouvám se všem za to, že jsem vás opustil, ale jiné východisko nevidím.

Kluk se zhroutil vedle knihy a proklínal své rozhodnutí. Pak se vrátil do starého domu a naposledy vzal do rukou píšťalu. Zapískal na ni, ale tóny byly jiné než prve, hrály tiše a ponuře. Myslel přitom na smrt a ta si jej našla. Svět kolem něj ožil a pozřel ho. Poslední, co viděl, byl cizinec, který mu vzal píšťalu a opět ji vložil do oné staré knihy.