Koně ve stájích nervózně řehtají a poplašeně se vzpínají. Nepříjemný rykot motoru se nese prosluněným dvorem, odráží se od kamenných zdí a nabývá na intenzitě.

Otevře se okno a objeví se v něm starší žena. Opře se o okenní rám a vyhlédne do dvora. Její oči vyhledají muže ležícího pod traktorem. "Přece to čerpadlo nenecháš jít takhle naprázdno!" zahaleká na něj.

Muž se pracně vysouká zpod traktoru a vyrazí klidným krokem ke stájím. Ženy v okně si nevšímá, místo toho zmateně kouká na studnu a nevěřícně kroutí hlavou. Bylo to tento týden již potřetí, co v ní došla voda, a měl obavy jak o čerpadlo, tak i o nově vysazené hrušně v blízkém sadu. Co si pamatoval, voda ve studni nikdy nedošla. Vypne čerpadlo, pohlédne na svou ženu a stroze pokrčí rameny. V odpověď se mu dostane jen bouchnutí zavíraného okna. Už se blíží večer, ale vzduch je stále nesmírně suchý a těžký. Moc se mu nechce vracet zpět k rozpálenému traktoru. Nějaká větev mu během jízdy pohnula s nápravou, ale vše tam bylo tak zarezlé, že s tím stejně nic nesvedl. Protáhne si stářím svěšená ramena a sedne si na okraj studny. Je u ní příjemně. Vybaví se mu, jak se jednou vsadil se starším bratrem, jak je hluboká. Nejspíš sázku prohrál, ale jeho bratr mu své vítězství nikdy nedokázal. Byla hlubší než jakýkoliv provaz zatížený kamenem, který do ní spustili. S tou vzpomínkou pohlédne směrem ke kostelu, kde byl jeho bratr pochovaný.

Slunce se opírá do rozpálených stěn dvora a začíná je barvit do ruda. Je načase, aby už zašel do domu. Jeho žena na něj již jistě musí čekat. Opět se zahledí do studny. Mohl by koupit delší hadici, ale pak by nejspíš potřeboval i nové čerpadlo. Povzdechne si. Nechce se mu kupovat nové, když to staré ještě běží. Sám je starý a má pocit, že tím odsuzuje i sám sebe. Zvedne se, ale jeho kroky ještě do stavení nevedou. Vyjde před dům a vyrazí se podívat do letos vysazeného hrušňového sadu.

Chvíli stojí mezi mladými stromky. Unaveně prohrábne vadnoucí listí a uvědomí si, že mu několik listů zůstalo ležet na dlani. Slunce s přicházejícím večerem slábne, přesto je pořád ještě pěkný pařák. Muž si dřepne a přejede vrásčitými prsty po zemi. Hlína je tvrdá a popraskaná. "No jo," posteskne si, "a já bych vás chtěl zahubit kvůli té své pochybné hrdosti. Zítra zajedu to čerpadlo koupit." Otře si zpocené čelo a vrátí se na dvůr.

***

Vstoupí do domu a ztěžka za sebou zavře dubové dveře. Někdy mívá pocit, že bydlí na hradě, a ne v selském statku. Projde neomítnutou chodbou a vejde do rodinného sálu. Je to takový malý obývák, ale má neskutečně tlusté zdi a malá okna, takže vypadá jako nějaký hradní salónek. Navíc ať už je venku tuhá zima, nebo sebesušší léto, uvnitř stále panuje příjemný chládek. Svou ženu nalezne v křesle, jak plete. Políbí ji na pozdrav, umyje si ruce a zajde si do kuchyně pro pivo. Poté usedne do koženého křesla v obýváku a lahev si otevře. Zahledí se na obraz visící vedle kamen. Vzpomene si, jakou práci mu dalo jej získat. Ale rozhodně to za tu námahu stálo. Na obraze je vykreslena ruina staré pevnosti, která dříve stávala na místě jejich statku. Zbyly z ní už jen stěny jejich obýváku. V místnosti se šeří a barvy blednou. Stařec si uvědomí, že cinkot pletení ustal. Pohlédne na ženu a uvědomí si, že jej pozoruje.

"Volal Tadeáš, rád by nás přijel navštívit," promluví po chvíli. "Je milé, že si na nás vzpomněl." Odmlčí se a opět se vrátí k pletení. "Jen by mě zajímalo, jak se daří Irence, ta už tu nebyla přes dva roky," dodá zatrpkle.

Muž upije trochu piva a zahledí se na obraz. Vždy jej fascinovalo, jak dobře je obrys oné stavby viditelný, přestože už místnost zalila tma. "Vždyť víš, Liduško, žije daleko," promluví po chvíli smířlivě. Není kam spěchat. V ložnici je jistě mnohem tepleji než v sále, a ani jednomu se ještě nechce jít spát. "A kdy přijede?" zeptá se po chvíli mlčení.

"Zítra na oběd, už jsem dala marinovat maso," odloží žena pletení opět stranou a taktéž se zahledí na obrys staré pevnosti vystupující z plátna obrazu.

Sedí mlčky, dokud jim obraz naprosto neutone ve tmě. Muž dopije pivo a ztěžka se zvedne k odchodu. Žena se k němu přidá a společně vyrazí do ložnice. Den skončil.

***

Muž vstane ještě před svítáním. Opláchne se a vyrazí napojit koně. Měl na nich rád jejich vděčnost. Už když uslyší jeho kroky, radostně řehtají a spokojeně hrabou kopyty. Dá jim čerstvou vodu a pustí se do kartáčování srsti. Pomyslí si, zda je Tadeáš navštěvuje kvůli nim, nebo zda rád vidí i své rodiče. Opře se o hřbet černé klisny a zahledí se do prvních slunečních paprsků. Dokud tu budou mít koně, ani nepotřebuje znát odpověď. Klisna vycítí, že myslí na ni, a natočí k němu hlavu. Muž se usměje a pohladí ji. "Strachuju se zbytečně. Vždyť ty nás ještě všechny přežiješ, viď, Lucko," promluví ke zvířeti. Klisna zařehtá a zdá se, že s ním souhlasí. "No jo, vzácná paní, už se zas pustím do práce," poplácá ji po krku. Druhý z ustájených koní se jmenuje Vraník, nikdo mu ale posledních pár let neřekl jinak než Dědeček. Starý muž ho má velmi rád. Dědeček po celou dobu stojí poklidně stranou a sem tam nedočkavě zařehtá. Je to asi nejklidnější kůň, kterého muž kdy viděl. Když je s Lucií hotov, přijde i k němu a pročísne mu hřívu. Nikdy nepochopil, proč jeho děti tolik toužily žít ve městě a opustily rodný statek. Unaveně svěsí ramena a pustí se do práce. Když je hotov i s druhým koněm, otevře branku a vypustí zvířata na pastvu. Lucie vyběhne ven jako první, následovaná pomalu jdoucím Dědečkem, který jako by tušil další horký den. Muž se za nimi chvíli tiše dívá, dokud slunce nevystoupá nad obzor. Aspoň že tu mají pár stromů, kam se mohou během poledne schovat, poznamená v duchu soucitně. Pak si vzpomene na schnoucí hrušně v sadu a vyrazí pustit čerpadlo.

Už ani neodchází od spínače. Čerpadlo běží jen velmi krátkou chvíli, než začne opět nasávat vzduch. Vypne jej tedy a odebere se dovnitř nasnídat. Manželku spatří v kuchyni, jak připravuje slavnostní oběd. Sedne si v sále ke stolu, ukrojí si dva krajíce chleba, namaže je sádlem a posype solí.

Jeho žena Lída mu přinese šálek čaje a podá cukřenku. "Ta voda mi dělá starosti. Co jsem tu s tebou, tak nikdy nechyběla. Nechceš říct Tadeášovi, jestli by si s tím nevěděl rady?" navrhne ustaraně.

Muž se na ni pobaveně usměje a usrkne trochu horkého čaje. Nic však neřekne.

"Že já se ti snažím vůbec nějak radit!" poznamená žena vyčítavě a odkráčí do kuchyně.

Muž spokojeně žvýká chleba a přemítá, co v tom vedru budou moci s Tadeášem vůbec podniknout. Jistě bude chtít na projížďku, ale tu budou moci zrealizovat až k večeru. Pak si vzpomene na hrušně a čerpadlo. Mohli by jej spolu zajet koupit. Tadeáš se v tom vyzná jistě lépe než on. Možná že má Lída přeci jen pravdu. Dopije čaj a vyrazí ven na dvůr. Potřebuje zjistit, jak hluboká studna ve skutečnosti je, aby věděl, jak dlouhou hadici budou potřebovat.

Vezme kámen a hodí jej do jejích útrob. Po chvíli se ozve náraz a následné šplouchnutí. Vždycky jej udivovalo, jak dlouho kámen padá. Dnes má ale pocit, že to bylo mnohem déle než kdykoli dříve. Vezme tedy provaz a přiváže na jeho konec těžký kámen. Když jej však začne spouštět do studny, dolehne k němu zvuk motoru. Mají tu hosta. Zatíží tedy cívku vedle studny a jde se přivítat se synem.

"Teda vy tu máte vedro! Jak tu vůbec můžete fungovat!" poznamená Tadeáš, jakmile spatří otce, a zabouchne dveře od auta.

"Nefungujeme!" ozve se z domovních dveří, ve kterých stojí Lída. "V tomhle vedru bych nevyhnala ven ani svého muže. Ale mám štěstí, že chodí sám." Políbí syna na přivítanou a vroucně jej obejme. "Moc ráda tě vidím, ale ještě nemám navařeno, čekali jsme tě později," pokračuje žena srdečně.

"Taky jsem čekal, že přijedu později…" dá se do vysvětlování Tadeáš, ale jeho matka jej okamžitě přeruší.

"Povíš mi to u jídla, musím do kuchyně, ať se mi to nepřipálí. To by mi tak ještě scházelo! Oběd bude do půl hodiny, snad se tu nějak spolu zabavíte." S těmi slovy zmizí v budově.

Na dvoře už zůstanou jen otec se synem. Koně je pozorují z blízké ohrady a spokojeně poskakují. "Pozná tě po hlase," poznamená starší z mužů. "Vždycky ví, že přijedeš. Už od rána byla neposedná."

Tadeáš se usměje a vykročí směrem k ohradě. "No tak se přivítám i s ní. A jak se vám tu vlastně daří? Mně to tu připadá pořád stejné."

Starší muž jde synovi znaveně v patách. Slunce mu pálí do bělostných vlasů, které mu pot přilepil k čelu. Jde bez zastávky až k ohradě, kde teprve opětovně chytne dech. "Ani nevíš, Tade, jakou to dá práci, aby to tu vypadalo pořád stejně," začne poté, co se trochu vydýchá. "Navíc se mi poškodila náprava na traktoru, budu ho muset zavést opravit k Novotným. Tady se pořád něco děje!" Dá si hrdě ruce v bok, ale moc dobře ví, že jeho syn to vidí jinak. Vždy to viděl jinak, ale po těch letech se o tom už nehádají. Utrhne ze země velký list šťovíku a dá jej Dědečkovi, který k němu natahuje krk. Lucie si jej nevšímá. Nemůže z Tadeáše spustit oči a spokojeně pokyvuje hlavou.

"Co si vyjet už teď?" navrhne najednou Tadeáš, "Můžeme vzít koně k řece, je tam stín a jistě by jim to udělalo radost."

Stařec se trpce zasměje a zastíní si tvář proti slunci. "Lída nás nepustí, je zavřená v kuchyni už od svítání a dost se na tebe těšila. Navíc si nejsem jistý, jestli by tady Dědeček přes poledne tu cestu k řece zvládl."

"Tedy, nevěděl jsem, že můj otec zestárl tak, aby vinu házel na koně! To už ti došly síly?" zkusil Tadeáš trochu svého otce vyhecovat. Měl tenhle jejich humor rád, dělali to tak už od dětství a oba na to již byli zvyklí.

"No síly by byly, ale to víš, Lída…" poznamená starý muž unaveně. Nerad vypadá jako slaboch, navíc před svým synem. Slunce žhne, jako by je chtělo zaživa vysušit, a nezdá se, že by tomu mělo být přes poledne jinak, pomyslí si.

"S tou to zařídím, zatím je osedlej, hned budu zpátky!" rozhodne autoritativně Tadeáš a něco láskyplně zašeptá Lucii. Pak odběhne do stavení za mámou.

Stařec jej tiše sleduje, dokud mu nezmizí z očí. "Možná, že už jsem na tyhle vyjížďky vážně až moc starý," povzdechne si a pohladí soucitně Dědečka po hřbetě. Pak se otočí a odevzdaně vyrazí do stájí.

***