Ošlehaný stařec

V zapadlé vesnici jsou zvláštní zvyklosti. Proč se tu drží a je možné rozkrýt jejich původ?

Ukázka z knihy:

Muž rozhrne bělostné záclony a pohlédne z okna. Ztichlé městečko ze tří stran obklopují strmé svahy porostlé hustými neprostupnými hvozdy. Jednotlivé kamenné domy, ze kterých čas strhal většinu omítky, jsou na sebe pevně nalepené a budí až dojem, jako by zde jeden bez druhého ani nemohly existovat. Hlavní cesta, kterou z obou stran lemují, směřuje kamsi do hor, kde kdysi bývaly lomy na železnou rudu. Sláva tohoto městečka však už je dávno ta tam a jedinou stavbou, která stále ještě upomíná na zašlou minulost, je monumentální kostel čnící v centru obce. Nyní však je již zčásti vestavěn do okolních domů, čímž na své velkoleposti dosti pozbyl. Inu tvrdý horský kraj se propsal nejen do lidí zde žijících, ale i do celkového ducha tohoto místa.

Bezmyšlenkovitě promne tuhé záclony mezi prsty a prohlédne si květinové vzory, které do nich jsou vetkané. Pokoj, který si pronajal, by mohl klidně sloužit jako muzeum. Světnice má jen jedno malé okno a vyjma pozlaceného dřevěného kříže visícího nad postelí jsou stěny holé a bílé. Vlastně je zde opravdu čisto až prázdno. Bělostné stěny umocňují horský chlad, kterým je dům přímo nasáklý. Muži je zima i přesto, že paní domácí během včerejšího dne před jeho příchodem pilně topila.

Posadí se ke starému rustikálnímu stolku, umístěnému hned pod oknem, a opět shlédne do ospalého městečka. Malebné to místo ke krátké návštěvě a oddechu, ale žít tu celý život si muž nedokáže představit. Co tu vlastně místní vyjma jízdy na kravách mají za zábavu? Během svého příjezdu zde neviděl jediného mladého člověka. Snad jako by se všichni přestěhovali do města a zůstali zde jen staří, kteří neměli to srdce a sílu opustit svou rodnou hroudu. Jaká to ironie. Žijí ve svých domech obtíženi prací, na kterou už nestačí, a mladí, pro které se lopotí, se sem již nevrátí.

Je tu ale ticho a klid. Muž pohlédne na lejstra úhledně roztříděná a poskládaná do komínků na desce stolu a naposledy je zkontroluje. Jedná se o několik výkresů a úřednických formulářů. Na stavebním úřadě v blízkém městě pracuje již několik let, přesto do tohoto kraje zavítal vůbec poprvé. Nikdo tu moc nestavěl, a tak nebylo zapotřebí zde cokoli schvalovat. Nejspíš udělal dobře, když se se starostou domluvil, že se sejdou v sobotu a ne, jak bylo běžně zvykem, v pracovní den. Již dlouho nebyl na dovolené a zdejší bohem zapomenutý kraj má jistě co nabídnout. Navíc si zde konečně trochu odpočine. Vlastně už si ani nepamatuje, kdy naposledy vyspával tak dlouho.

Zhodnotí, že má vše připravené. Vloží všechny potřebné formuláře a výkresy do desek, pečlivě je zaváže na mašli a vyrazí za starostou na pracovní schůzku, které má předcházet oběd. Zavře za sebou dveře a chvíli rozpačitě hledí na kliku, u které chybí zámek. Pak jen mávne rukou a sejde po schodech do přízemí, kde se málem srazí s paní domu. Je to již stará žena a nebýt tlustých brýlí, byla by nejspíš slepá jak krtek.

"Promiňte, pane Stavovský, už jsem myslela, že jste odešel a napadlo mě, že bych vám došla přiložit do kamen, aby vám večer nebyla zima," začne se omlouvat stařenka. "Ale když už vás tu mám: budete se chtít stavit na oběd, nebo už máte něco domluvené?"

"Dobrý den, paní Nováková, děkuji za vaši ochotu, ale budu na oběd u pana starosty," usměje se muž na stařenku a pomyslí si, zda se mu nebude přehrabovat ve věcech. Pak se nad svou podezřívavostí v duchu zastydí. Stará dáma se zdá být v jeho přítomnosti dost nervózní. Od chvíle, co sem přijel, má pocit, že je pro ni ztělesněním učence, jako byl třeba Leonardo nebo tak někdo. V její přítomnosti se též cítí nesvůj, ale do jisté míry mu to imponuje. "Kdybych od vás cokoliv potřeboval, dám vám vědět s předstihem, nebojte," odvětí řádně nahlas, aby jej slyšela, rozloučí se a opustí dům.

Zdejší městečko je opravdu malé. Vlastně se jedná o ves, která status města získala díky své historické významnosti, a ne na základě počtu obyvatel, jako tomu bylo jinde. Nestojí tu jediná škola, obchod či třeba hostinec, a tak mu starosta domluvil ubytování u jedné staré vdovy. Muž si ale nemá nač stěžovat, je o něj postaráno více než královsky.

Pokračuje po štěrkem vysypané cestě vedoucí až na náměstí. Zdejší domy jsou vysoké a mírně se naklánějí nad cestu. Muž má jisté pochybnosti, zdali nemají narušenou statiku, a tak se rozhodne jít raději prostředkem ulice. Stejně tu za celý svůj pobyt spatřil jen jedno jediné auto a to bylo to jeho.

Hned naproti kostelu stojí budova nápadně vyčnívající z okolní zástavby. Okna zdobí očividně nově vyspravené římsy a nad dveřmi visí česká vlajka. Budova je omítnuta zářivě bílou barvou, ze které až bolí oči. Za oknem v prvním patře se mihne ženská postava a za okamžik se otevřou hlavní dveře, ve kterých stojí obtloustlý starosta a mává na nově příchozího.

"Tak vás tu vítáme, pane inženýre," zahaleká zvesela a nastaví pravici.

Muž ji stiskne a usměje se, aby zamaskoval údiv nad silou, kterou byla jeho ruka sevřena. "Též vás zdravím, pane starosto. Máte to tu moc krásné!" zkusí svému hostiteli trochu zalichotit.

"No, dělám, co se dá," podotkne starosta s úsměvem a ustoupí zde dveří. "Ale to víte, mladí jdou za lepším a staří už nemají tolik sil na spravování svých statků. Jó, za mých mladých let to tu všechno vypadalo jinak…"

Muž si sundá klobouk a pomyslí si, že podle toho, jak velký břich starosta má, se nejspíše ještě živil mamuty a musel tedy zažít opravdu dávnou minulost. Ta představa se mu zdá docela trefná, ale když pohlédne do důvěřivých očí svého hostitele, opět se zastydí – toho dne již podruhé. Jsou jejich světy tolik rozdílné, nebo jen on sám už je tak zkažený? Starosta jej odvede ke schodišti a představuje jednotlivé obrazy, které lemují okolní stěny. Společně vystoupají do patra.

"A tohle je zasedací sál. Ale jak vidíte, slouží i jako jídelna, když máme vážené návštěvníky našeho města." Otevře dveře a nechá svého hosta vstoupit prvního. "Maruško, pán je již tady!" zvolá a převezme si od nově příchozího sako a klobouk, aby je osobně pověsil na věšák v rohu místnosti.

"Tak to je má choť, Marie," představí starosta svou ženu, která mezitím vstoupí do místnosti, obtěžkaná porcelánovým hrncem s polévkou, zdobeným květinovým vzorem.

Místnost zaplaví vůně hovězího vývaru a muži se začnou sbíhat sliny. Nebyl zvyklý snídat a mnohdy dostával chuť na jídlo až dlouho po poledni. Vůně vařeného masa je však tak intenzivní, že téměř ihned podlehne. Paní domu opět odběhne a vrátí se s nadrobno nakrájenými a osmahnutými kousky pečiva, které položí hned vedle koření, nudlí a vývaru.

Knižní ilustrace: