Právě by se mělo rozednívat, respektive už by mělo být světlo, které by si již jen mělo probojovávat cestu skrze listí stromů. Ale paprsky světla se ani nedaly tušit a světla jen postupně ubývalo a ubývalo, až nakonec zůstala jen ohnivá uhrančivá červeň.

Zašmátral jsem pro další dřevo, aby mé blahodárné světlo neuhynulo a zjistil jsem, že již žádné nemám. Úkosem jsem se přitom podíval pod sebe, jen abych zjistil, že všude několik čísel okolo ohně dál je inkoustová neprůhledná tma, ve které mi mizela ruka od předloktí. Najednou jsem se začal strašně bát, přisunul jsem se blíž k ohni a jako by mi byla zima jsem nastavil dlaně k ohni.

Ani ne po pěti minutách mi bylo jasné, že pokud ten oheň něčím nenakrmím tak definitivně zhasne a inkoust okolo mne mě dočista a úplně pohltí. Nevěděl jsem co dělat, snažil jsem se všemožně našmátrat naslepo něco, ale nějakou záhadou jsem se ocitnul na naprosto hladkém a ničím pokrytém kameni, i když jsem si jasně vzpomínal, že bych měl být uprostřed lesa.

Začal jsem panikařit a měl jsem pocit, jako bych se dusil a přitom jsem věděl, že když udržím oheň při životě tak budu žít i já.

Pokusil jsem se posledním dechem oheň udržet na životě kyslíkem, ale když není, co by hořelo, oheň prostě nehoří. A tak jsem začal rukama shrnovat všechny uhlíky, které zbyly na hromádku a foukat ze zbytků hltanců vzduchu, které jsem byl schopný vdechnout. Ukrutně mě pálily ruce a stupňovalo se to, až najednou chytli zářivým plamenem. Pozvedl jsem je před sebe a ony ozářily celý prostor okolo mne. Byla to jakási mramorová místnost se spálenou podlahou uprostřed, po okrajích stěn byly vyrovnané figuríny lidských postav, které se okamžitě začaly hrnout ke mně, za světlem. Byly celé černé, často zkroucené a pohublé až jako spálené.

Proxy

Více od tohoto autora zde: https://short-stories73.webnode.cz/blog/

» Zpět