Mozaika šera

Co kluci objeví ve sklepení starého domu? Dokáží se postavit temnotě a rozkrýt její původ?

Ukázka z knihy:

"Pospěšte, běžel tudy!" zavolá Franta na kamarády a sám se vydá směrem, kterým před okamžikem mávnul.

Smyčka se začíná utahovat a Prokop už nemá, kam by se schoval, ledaže by se pokusil prosmýknout mezi starými domy a schoval se v některé ze zahrad. To zakázané nebylo, nejspíš proto, že to ještě nikoho nenapadlo. Takže bude první! Usměje se a jako lasička opatrně opustí svou provizorní skrýš. Za zády slyší dusot chlapeckých bot. Není času nazbyt! Přeběhne ulici a vrhne se do úzké mezery mezi dvěma starými domy. Dál se musí prodírat už opatrně, protože okolní stěny nejsou omítnuté a ze zdí sem tam vyčnívají ostré kameny. Hlasy kamarádů jsou již slyšet přímo za rohem. Prokop se tedy rozhodne, že to riskne a rozběhne se. Najednou se však pod ním proboří zem a on spadne kamsi do prázdnoty. Hrůzou vyjekne, čímž prozradí svou pozici.

"Máme ho, támhle je!" zavolá Franta a ukáže na mezeru mezi starými domy. Když se však kluci seběhnou k onomu otvoru, svého kamaráda nespatří. "Hej, Prokope," začne Franta. "Víme, že tam jsi. Vrať se, tam se už nehraje!"

"Kluci, pomozte mi odtud!" ozve se místo toho ze šera mezery mezi domy.

"Prokope, co se stalo?" zeptá se starostlivě Pepa, který je ze všech kluků nejstarší a cítí za kamaráda odpovědnost.

"Nic mi není, jen jsem spadl do nějaké díry. Pojďte mi někdo podat ruku!" Zavolá zpátky na kamarády.

"No já tam nejdu," začne Franta. "Akorát se tam také někde propadnu. Pojďme pro rodiče!"

"Na to zapomeň, Franto! Ještě by nám zakázali si tu hrát," zhrozí se Pepa. "Já pro něj dojdu!" S těmi slovy se protáhne úzkou mezerou a zmizí v šeru. Ostatní kluci jej s napětím sledují, dokud se neztratí za mírným ohybem zdi. Pepa si dřepne a podá ruku kamarádovy vyčkávajícímu na dně výkopu. "Tak co, necháš se chytit?" A s těmi slovy se usměje od ucha k uchu.

Prokop se chvíli zdráhá, ale když to vypadá, že se Pepa zvedne a odejde, tak mu přeci jen ruku podá.

Když ostatní kluci vidí, jak se z šera vynoří dvě postavy, propuknou ve vítězný ryk. Policajti opět vyhráli!

"Co tě to prosím tě napadlo?" zeptá se Franta kamaráda, jakmile se vrátí na ulici. V ten moment se však otevře okno jednoho ze starých domů a ozve se naštvaný stařecký hlas. "Chuligáni, táhněte pryč!"

Kluci na nic nečekají a okamžitě se dají na útěk. Zastaví se teprve až u vězení, kde si vymění úlohy. Zloději se stanou policajty, policajti zas zloději a hra začne nanovo – jen je od této chvíle zakázáno si hrát v ulici s rozlíceným důchodcem.

***

"Prej jsi spadnul do nějaké ďury v zemi," prohodí druhého dne o velké přestávce se zájmem Kamil, Prokopův nejlepší kamarád.

"Kdes to slyšel?" ohradí se dotčeně Prokop.

"Ále, to máš fuk… a našel jsi tam něco zajímavého?" pokračuje ve vyzvídání Kamil.

Prokop protočí panenky, ale pak ztiší hlas a významně pronese: "A víš, že vlastně jo? Byly tam takové dveře. Ale vypadaly úplně ztrouchnivěle."

"Blbost, co by tam dělaly dveře? Prý to byla jen pěkně hluboká díra…" poznamená nedůvěřivě Kamil.

"Tak byl jsem tam já, nebo ty?" odsekne naštvaně Prokop.

"Jo, jasně, já ti věřím…" Pak se na chvíli odmlčí a spiklenecky na kamaráda mrkne. "Půjdeme se tam dnes po škole podívat?"

Prokop zaváhá. Ani za mák se mu tam nechce jít znovu, ale na druhou stranu ho trochu naštvalo, že mu kamarád nevěří. "Tak platí," rozhodne se nakonec.

Ozve se zvonek a začne další hodina. Ne, že by byla nějak extrémně nezáživná, ale kluci už jsou myšlenkami jinde.

***

Po obědě si domů hodí aktovky a vyběhnou ven. Setkají se jako obvykle u blízkého borovicového hájku a do staré zástavby již vyrazí společně. Jdou mlčky plni očekávání, teprve až u oné mezery mezi domy se zastaví. Prohlédnou si staré omšelé fasády. Jedna dokonce nese letopočet 1712.

"Jdi první, Prokope. Ty to tam už znáš," navrhne Kamil.

"Houbelec. Běž první ty, jsi obratnější," nenechá se Prokop jen tak snadno vyhecovat a ustoupí z průchodu.

Ještě chvilku se strkají, dokud se Kamil nepoddá: "Dobře, dobře, už jdu. To mám za to, že jsem ti nevěřil." Udělají několik opatrných kroků dovnitř, ale v ten moment se zvedne vítr a v krovu nad nimi se ozve meluzína. Kluci se polekají a dají se na útěk.

Venku se vydýchají a Prokop se dá do smíchu. Když však Kamil dosti jednoznačným gestem naznačí, že už první nejde, jeho kamarád se smát ihned přestane.

"Hele, já ti fakt věřím," prohodí odevzdaně Kamil. "Nemusím to vidět."

Prokop se zatváří podezřívavě, ale nemá chuť se hádat. "Tak pojďme na hřiště, tam bude víc zábavy."

Ani jednomu se tu cestu mezi domy nechce podniknout znovu, a tak se moc dlouho nerozhodují a vyrazí zpět k borovému hájku, v jehož těsné blízkosti se hřiště nalézá. Nedojdou však daleko. Ještě než stihnou opustit první ulici, zapíská na ně Franta a s pobaveným výrazem spustí. "Vy jste mi ale sralbotkové! Že vy se bojíte tmy!?"

"Co to meleš?" chce se do něj hned pustit Kamil, ale Prokop jej zadrží.

"Klídek, klídek. Viděl jsem vás, jak jdete k té škvíře, a napadlo mě, že se tam budete chtít znovu podívat," začne smířlivě Franta. "Pak jsem vás slyšel, jak odtamtud s hrůzou utíkáte. To bylo přímo k popukání!"

"Já ti dám!" zařve Kamil a vrhne se na kamaráda. Franta je však o hlavu vyšší, a tak je souboj dosti nevyrovnaný. "No tak mi pomoz, Prokope!" zavolá Kamil na kamaráda. "Jinak všem vyslepičí, že jsi tam našel ty dveře!"

"Jaké dveře?" zarazí se Franta a rozzáří se, jako by se dozvěděl nějaký nejnovější drb. "Kluci, vemte mě tam! Přísahám, že vám nebudu nedávat do sralbotků!" otočí náhle.

"Tys tomu dal, Kamile. Teď o těch dveřích budou vědět všichni!" rozhořčeně se oboří na kamaráda Prokop. Ještě chvíli se před Frantou kočkují, jako by na něj zapomněli, pak se ale zničehonic zklidní a vyrazí ulicí nazpátek.

"Ale půjdeš první!" dodá rychle Kamil k novopečenému členovi jejich party.

U mezery mezi domy se zastaví a Kamil s Prokopem popostrčí svého kamaráda dopředu. Ten se chvíli zdráhá, ale když jej začnou provokovat nejrůznějšími urážkami, rozhoupe se a vyrazí do šera. Úzkým prostorem postupují opatrně, dokud nezahnou za mírný záhyb budov a ztratí výhled na ulici. Před nimi se odhalí místo s chybějícími dlažebními kameny, kam o včerejším odpoledni Prokop spadl.

"Tak jsme tady," pronese hrdě Franta. "Kde žes viděl ty dveře, Prokope?" obrátí se na kamaráda stojícího za ním.

"Jsou hned pod námi. Musíš spadnout do té díry," odpoví zlomyslně Prokop.

Franta se otočí a podezřívavě pohlédne kamarádovi do očí. Pak jej ale přemůže zvědavost a opatrně se spustí do díry před nimi. Prokop si dřepne a ukáže do tmy pod dlaždicemi. "Támhle jsou. Vidíš je, Franto?"

Franta chvíli mžourá do tmy a pak spokojeně hvízdne. "Vážně tam jsou dveře a vypadají fakt staře. Jdu se k nim podívat!" Vytáhne mobil a rozsvítí si na něm lampičku.

"Já jdu s tebou," ozve se poslední člen průvodu. "Dělej, Prokope, nebo to všechno proslídí bez nás!" pokračuje v horečném přemlouvání Kamil.

Kluci tedy slezou dolů a pokračují úzkou chodbou do tmy. V ostré záři zapnutého blesku vidí Frantu, jak se zapře o protější stěnu a zatlačí na dveře. Ozve se táhlý skřípavý zvuk a dveře se zhroutí do místnosti. Ovane je těžký zatuchlý vzduch a kluci na okamžik zůstanou stát jako přimražení. První se rozhoupe Kamil, který jde jako poslední, a začne před sebou tlačit Prokopa. Franta se oklepe až ve chvíli, když jsou kluci u něj. V mlhavé záři roztřeseného světla z blesku na mobilu spatří klenutý kamenný strop a dvojřad sloupů, ke kterým se klenba sbíhá. Strop je nízký, ale zato velmi působivý. Jen vzduch je nesmírně těžký.

"Tyvado, tak to je něco!" pronese s úžasem Kamil. "A já ti, Prokope, nevěřil!"

"Jó, to budou spolužáci koukat, až jim o tom řekneme," dodá Franta a vstoupí do sklepení.

"Hele a co si to nechat pro sebe? Můžeme si tu udělat svou vlastní klubovnu, nebo tak něco…" začne Prokop.

"Navíc to tu první objevil Prokop," podpoří Kamil kamaráda. "A jestli se to dozví starší kluci, tak nám to tu seberou!" doplní odhodlaně.

Franta se zamyslí. "No to je fakt. Pokud se to dozví starší kluci, tak se sem už nepodíváme."

"Tak ruku na to, že to bude naše tajemství. Pokud sem budeme někoho chtít vzít, tak jen se svolením nás všech." S těmi slovy Prokop nastaví ruku a kamarádi se k němu bez váhání přidají.

"Zítra to tu pořádně prošmejdíme," navrhne Kamil. "Počkejme, až se to tu trochu vyvětrá. Z toho vzduchu se mi dělá blbě." Nikdo neodporuje a brzy nato jsou zase venku ve ventilačním kanálku, který předtím měli za díru. Kamil udělá stoličku a pomůže kamarádům ven, Franta mu následně podá ruku a společně opustí šero mezery mezi domy. Zastaví se až u borovicového hájku, kde si sednou a přemýšlejí o tom, komu o svém objevu řeknou.

***

Knižní ilustrace: