Likvidátor zlodějů

Bohatý člověk se pozná podle toho, že má něco, co chtějí vlastnit jiní. Já tak trochu takovým člověkem jsem, a to přesto, že žiji v ruině. Však i ta má jistě velikánskou cenu. Nebo tedy si to aspoň myslím.

No jo, ale jak takový dům ochránit před zloději? Jsou to tvorové nevyzpytatelní. Nikdy nevíte, kdy a kudy vás navštíví. Proto preventivně sypu střepy do záchodu, aby se ke mně nedostali kanalizací. V krbu mám narafičenou halapartnu a po domě se pohybuji výhradně s nabitou kuší.

Šéf v práci mi sdělil, že za týden mě čeká služební cesta do ciziny. Pokud platí pořekadlo, že lupič přijde vždy ve chvíli, kdy ho nejméně čekáte, pak se nemám čeho obávat. Jsem si naprosto jist, že mě navštíví, až tu nebudu. Je to ale škoda, že na pořekadla nedám. Všechen nábytek jsem přitáhl k oknům a do krbu přiložil k halapartně ještě dvě sudlice. Jenže dny běžely poměrně rychle a má práce pomalu. Nakonec jsem to už skoro chtěl vzdát a smířit s tím, že mě vykradou, když jsem si uvědomil, že bych si mohl pořídit nějakého krvelačného psa. Zavolal jsem do útulku a popsal jim, že potřebuju psa s velkými zuby, ostrými drápy, vznětlivou povahou a touhou chladnokrevně zabíjet. Zdálo se, že můj dotaz nechápou, a tak jsem jej několikrát pomalu zopakoval. Nakonec jsem si uvědomil, že mi to položili. Zkusil jsem ještě pár útulků, ale nikde jsem nepořídil. V jednom prý takového psa měli, ale byla to čivava. Nakonec mi poradili, že mám oslovit cirkusáky, a tak jsem i udělal. Hned v prvním cirkuse měli trochu staršího lva, co prý sežral krotitele, tři klauny a dva lidi v obecenstvu. Toho jsem musel mít! Zaplatil jsem, přestože po mně chtěli opravdu vysokou sumu, a nechal si jej poslat.

Přivezli mi jej ještě toho večera a v pěkné masivní kleci mi jej umístili doprostřed obýváku. Tehdy jsem se poprvé po dlouhých letech cítil v bezpečí. Dal jsem lvovi flákotu masa a ten se s chutí pustil do jídla. Byl sice trochu pohublý, ale to se změní, až si dá pár zlodějů k večeři. Spokojeně jsem se uvelebil na gauči a, objímaje svou oblíbenou kuši, usnul. Již zítra mě čekala služební cesta a věděl jsem, že dům je v bezpečí.

Probudil mě řev. Vyskočil jsem a vystřelil šipku z kuše do stropu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mám doma nového nocležníka. Rozsvítil jsem a prohlédl si lva, který zrovna prováděl důkladnou ranní koupel. Došel jsem do lednice a už už jsem sahal po další flákotě masa. Pak mě ale napadlo, že lev musí být trochu vyhládlý, jinak by mu třeba zloději nemuseli chutnat. Vzal jsem si trochu müsli a přemýšlel, jak lva vypustím, aniž by mě sežral. Nakonec jsem se přikradl s klíčem na provázku ke kleci. Zasunul jsem jej do zámku a rychle odskočil. Lev vypadal docela pobaveně. Jistě čekal, že si mě dá k snídani. Ale to se přepočítal. Vyrazil jsem ke dveřím a táhl za sebou opatrně provaz. Pak jsem se zastavil ve vstupních dveřích a točil jím, dokud se provaz nenamotal a neotočil klíčem v zámku. Dveře od klece se otevřely a já rychle zabouchl ty vchodové. Nasedl jsem do auta a vyrazil na cestu.

Po cestě jsem si představoval, jak lev prohání po domě celé mraky lupičů a jednoho za druhým spolyká. Byla to krásná představa. Tak krásná, že jsem musel zastavit na krajnici a znovu a znovu si ji vychutnávat. Nakonec jsem si nemohl pomoct. Zavolal jsem do práce, že dávám výpověď, a vrátil jsem se zpět. Zaparkoval jsem kus od svého domu a čekal, až přijde první lupič. Jenže nikde nikdo. Přikradl se večer, noc a přišlo ráno a lupiči nikde. Už mi padala hlava, když jsem si uvědomil, že vlastně nikdo neví, že jsem pryč. Prohrabal jsem kufr a našel reflexní vestu. Napsal jsem na ni NIKDO NENÍ DOMA a upevnil ji na vchodové dveře. Jenže ulicí nikdo neprocházel, a tak byla má reklama bezcenná. Musel jsem na to jinak. Já, velký markeťák s nulovými zkušenostmi, ale zato velkým zápalem, jsem se rozhodl oslovit masy zlodějů na sociálních sítích. Založil jsem si na nich co nejvíce účtů a napsal, že jsem na dovolené a doma není nikdo, kdo by chránil můj pirátský poklad. Pak jsem napsal adresu, kde bydlím, a připojil pár fotek domu a mapu, jak se tam dá dopravit z nejbližší zastávky autobusu. Pak jsem si stáhl z internetu pár obrázků pirátských pokladů z nejrůznějších filmů a vložil je pod článek. Jenže nikdo mě nechtěl sledovat. Druhou noc jsem strávil odesíláním přátelství všem lidem, kteří vypadali podle profilových fotek aspoň trochu jako podivíni. Nikdy mě nenapadlo, že je na světě tolik pochybných individuí.

Před ránem jsem na chvíli usnul, ale už odpoledne jsem opět bedlivě sledoval svůj dům. Jenže nikde nikdo nebyl. Začínal jsem mít starost o lva. To by tak hrálo, aby mi chcípl hlady a pak mi jej ještě zloději ukradli. Zametl jsem v ulici prach a ohodil jím okna, aby bylo všem zlodějům jasno, že doma nejsem. Opět se schoval do auta a vyčkával. Znovu mě přemohl spánek.

Probudil jsem se až v noci. Strašně mě bolely nohy, ale odolal jsem a z auta nevylezl. To bych jistě všechny zloděje vyplašil. Poslouchal jsem, zdali uslyším známky po souboji a vítězný řev lva, ale bylo ticho. Doufal jsem, že mi lev nestihl pojít hlady, a začalo mi jej být líto.

S rozbřeskem jsem vylezl z auta, protáhl se a vyrazil zkontrolovat, zdali mě nevykradli v době, kdy jsem spal. Všechna okna byla zasklená a závěsy v nich visely bez hnutí. Dveře držely na svém místě a komín se zdál nepoškozen. To by bylo všechno fajn, kdyby mi doma neumíral hlady lev. Jenže jak jej nakrmit, aniž bych se stal kořistí?

Vrátil jsem se do auta a zavolal na policii. Vysvětlil jim svou nelehkou situaci a poprosil je o nějakého postradatelného zloděje, kterého by mi mohli poslat vykrást dům. Vysvětlili mi, že postradatelné zloděje sice mají, ale ti patří pod zámek, ne k otevírání zámků. Marně jsem vysvětloval, že jednu klec přeci jen doma mám a až by daný zloděj lva nakrmil, jak bych jej společně se lvem do té klece zavřel. Policie mi hovor položila a vše zůstalo jen na mně.

Došel jsem do obchodu a opatřil si několik kilo masa. Pak jsem se vrátil a chvíli sbíral síly. Vůbec se mi nechtělo být sežrán lvem. Jistě to není nikterak zábavný zážitek. V předvečer jsem sebral odvahu a přišel k domu. Nejprve jsem klidně zaklepal a vysvětlil lvovi, že to jsem já a že mu nesu něco na zub. Uvnitř bylo ticho. Nejspíše tiše vyčkává připraven ke skoku rovnou za dveřmi, napadlo mě. Opatrně jsem otevřel dveře, zavřel oči a vhodil dovnitř trochu masa. Ozvalo se zamručení, ale po masu se nikdo nevrhnul. Jen z obýváku se nesly podivné zvuky. Vstoupil jsem dovnitř. Bylo tu najednou nějak zima. Podlaha mi nepřirozeně skřípala pod nohama a ve vzduchu byla cítit nějaká divoká šelma. Vyschlo mi v krku a ruce se mi třásly. Chvíli trvalo, než jsem nahmatal vypínač a rozsvítil. Spatřil jsem lva, jak sedí na gauči a spokojeně vylizuje igelitový pytlík, ve kterém jsem měl schované párky. Chvíli jsem jej pozoroval a on pozoroval mě. Pomalu jsem se k němu přiblížil a podal mu maso. Lev jej spokojeně přijal a já se zhroutil do pohovky vedle něj. Sledoval jsem otevřenou a zcela vybrakovanou ledničku a po tvářích mi tekly slzy. Ty mi po chvíli lev slízal a přitulil se ke mně. Brzy nato jsem usnul.

Od toho dne se už zlodějů nebojím. Vím, že to je vážně těžká práce plná nejrůznějších nástrah a nemilých překvapení. Navíc jsem si uvědomil, že přestože jsem oslovil tolik potenciálních zlodějů, žádný o můj majetek nevykázal zájem, a tedy se nemám důvod bát. Nejspíše nejsem bohatým člověkem.