Lampa

Bylo napsáno na základě skutečných faktů. Pro zachování diskrétnosti jsou všechna jména, místa a události pozměněny tak, aby nebyl dotyčný nijak ohrožen odhalením.

Nejlepší na odreagování, uklidnění, zchlazení, popřemýšlení a ujasnění je být sám a nemít co dělat, to donutí to člověka přemýšlet.

Já nejradši vyrazím putovat. Každé putování je různě dlouhé, podle toho jak dlouho potřebuju přemýšlet a jak se mi zalíbí místo, na které se náhodou dostanu.

Nedávno jsem slyšel o tomto kraji mluvit kamaráda, jak si to tu užili s rodinou na kolech. Tak to tam jedu taky zkusit, bez kola a rodiny. Koupil jsem si lístek až na konečnou a průvodčímu jsem pak řekl, že vystoupím dřív.

"Tak proč jste si kupoval tak drahý lístek?" Kouknul se na mě letmo průvodčí, když štípal můj lístek, byla to zjevně jen řečnická otázka, ale já chtěl odpovědět.

"Vystoupím tam, kde se mi to bude líbit."

"Jo tak to vystupte na příští stanici."

"Děkuji."

Vystoupil jsem na příští stanici a nevěděl, zda se mně ten průvodčí chtěl zbavit nebo jen rozuměl mé situaci. Místo, které mi vybral, bylo kouzelné. Byla to velice stará stanice uprostřed ničeho s malým domkem, který se hroutil do sebe. Ale nejvíc mě zaujala krajina, byla volná a živá, nebylo to nic divokého a asi to ani nebylo nijak převratně velké území. Vlak odjel a já se ponořil do lesa obtěžkaný myšlenkou, jak dlouho budu muset bloumat touto malou krajinou, abych našel to, co jsem sem přišel hledat.

Prodíral jsem se lesem až do večera, ale jediné co jsem ten den nalezl, byla myšlenka, že jsem se nikam neposunul. Sedl jsem si až pozdě toho večera s nepořízenou, což zavinilo mou nervozitu a ještě horší rozpoložení, než v němž jsem přijel. Proto, když jsem se večer zastavil, abych si konečně odpočal, netušil jsem, kde jsem a jak to vypadá kolem mě. Zády jsem se opřel o nějaký mladý stromek, který byl úplně hladký a přemítal, zda se mám pokusit rozdělat oheň a najíst se.

Najednou se nade mnou rozsvítilo světlo, až jsem se z toho polil vodou z láhve, ze které jsem v tu chvíli pil. To o co jsem se opíral a myslel si, že je mladý stromek, byla stará lampa. Byla celá odlitá a složená z kusů betonu a světlo bylo tak přežloutlé, až se zdálo jako žloutek vajíčka. Nějak mě to světlo přitahovalo, uklidňovalo a pomáhalo mi vyčistit si hlavu. Na nic jsem při tom nemyslel, ale rozhodl jsem se, že o něčem mohu přemýšlet i jindy. Sledoval jsem jenom světlo a to mi do očí vypalovalo svůj stín, až vymazalo i koruny stromů s oblohou. Zbylo jen světlo.

Když se ráno rozednilo, lampa zhasla a já mohl konečně rozumně uvažovat, jsem chtěl vyrazit dál. Začal jsem se zvedat, ale pak jsem si všiml, že všude kolem po zemi jsou u lampy samá lidská těla v různém stádiu rozkladu. Byly tu jen kosti, s kusy masa a dokonce jeden, který vypadal jak oživlá mrtvola, jen nebyl schopen ničeho jiného než hýbat očima.

Vystřelil jsem pryč jako raketa. Letěl jsem lesem jedním směrem a pak druhým až jsem nakonec zastavil u nějakého potoka. Sedl jsem si na kámen, chvíli se vydýchával, pak jsem si opláchl obličej, napil se a vydal se zpátky k lampě pro svoje věci. Vůbec jsem ji nemohl najít, ať jsem se rozvzpomínával, jak jsem chtěl, nemohl jsem najít správnou cestu zpět. Chodil jsem v kruzích, po lajnách i řadách, prošel jsem ten kus lesa, jak se říká křížem krážem. Ale lampu jsem našel až na večer, kdy se už smrákalo. Už klidněji jsem se posadil vedla mrtvol, možná díky šeru, které z nich udělalo zase jen klacky, a čekal, až se lampa rozsvítí.

Proxy

Více od tohoto autora zde: https://short-stories73.webnode.cz/blog/

» Zpět