Lačný pramen

Příběh vypráví o malém chlapci, který rozkrývá záhadnou minulost hradu, do kterého se nedávno s rodiči nastěhoval. Ve starých zdech se zdá, že vzlíná voda a přináší s sebou probouzející se prokletí. Povede se mu jej odhalit a zlomit jeho tajemnou moc?

Ukázka z knihy:

Otec dočte pohádku, políbí synka na čelo a opustí dětský pokoj. Malý kluk jej chce poprosit ještě o jednu, ale je už ospalý a než se o ni stihne přihlásit, je v pokoji sám. Zachumlá se do pokrývek. Jsou těžké, ale drží teplo. Spí pod nimi od chvíle, co se sem nastěhovali. Je tu pořád zima a vlhkost se nedá vyvětrat, ať se jeho rodiče snaží sebevíc. Nemá to tu rád a nejhorší je, když zde zůstane sám. Tehdy si nejvíc uvědomuje, jak je hrad, ve kterém bydlí, rozlehlý a on v něm tak nesmírně malý. Přetáhne si peřinu přes hlavu a brzy jej přemůže spánek.

Meluzína hučí ve starém krbu a snaží se prodrat až do chlapeckých snů. Její dlouhé prsty si pohrávají s pestrými závěsy a vzdouvají je. Jak se noc prohlubuje, trámoví tence praská a ozývá se chroupání všudypřítomných červotočů. Z kamenem dlážděné chodby sem doléhá tichounké škrábání a cupitání malých myších nožek. Dvěma malými jižními okny usazenými v tlusté stěně sem přes den proudí jen minimum světla. Měsíčního svitu sem dopadá ještě méně. Kluk se neklidně převalí a přitom se dotkne vlhké stěny.

Hrad, ve kterém bydlí, má dvě nevelká křídla a nalézá se na konci skalního ostrohu, aby poskytoval co nejlepší výhled do okolí. Důsledkem tohoto rozhodnutí se hrad nalézá níže, než blízká ves. Východní křídlo, ve kterém má kluk svůj pokojíček, má nejužší stěny, ale i tak se zdají nesmírně tlusté. Je to vážně skvost, který bylo možné spatřit již zdaleka.

***

Probudí jej až nepřirozené ticho. Myši vycítí, že už není jejich hodina, a poslušně se vytratí do svých pelechů. Meluzína přestane v komíně skučet a rozlétne se s ranním vánkem po kraji. Jen stále praskající trámoví si žije svůj poklidný, ničím nerušený život. Kluk ještě chvíli leží ve vyhřáté posteli a nechce se mu opustit teplo peřin. Je však neděle a tu by nerad prospal.

Vyleze z postele tak, aby nevyvětral nashromážděné teplo. Má v plánu se tam ještě vrátit. Nazuje si papuče, otevře těžké dubové dveře a vyjde na chodbu. Rozhlédne se, ale nikoho nespatří. Dveře za sebou neslyšně zavře a přeběhne ke schodišti.

Jeho otec koupil tento starý hrad před víc jak půl rokem. Přestože od té doby neustávaly stavební práce, stále ještě nebyl celý objekt ani zdaleka obyvatelný. Žijí si tu jak aristokrati, nebo to tak aspoň říkává otec. Malému klukovi to tak ale nepřijde. Kamarádi, se kterými se vídával dříve, za ním jezdí už jen málokdy, takže se tu cítí osaměle. Ve vsi pod hradem moc dětí nežije a těch pár je o hodně starších než on a hrát si s ním moc nechtějí. Jeho maminka říkává, že samota je úděl šlechticů a že ji zdědili po předchozích majitelích. Možná, že má pravdu, ale ani tak se mu takové dědictví nelíbí.

Sejde po schodech dolů do kuchyně a hned za dveřmi narazí na krabici s míčem. Vzpomene si, jak včera vyrazil hrát na hřiště fotbal a potkal tam pár kluků, kteří si vyprávěli příběhy o zdejším panství. Sedl si s nimi a zaposlouchal se. Vypravěč je prý slyšel od svého dědy, což jim přidávalo na váze. Všichni totiž věděli, že jeho děda dělal na zdejším hradě kastelána.

Příběh hovořil o původu hradu, ve kterém bydlel s rodiči, a o třech pramenech. Kluk vyprávěl, že tudy kdysi putovala vojska do války. Byla však u blízkého města poražena a rytíři se rozprchli a skryli v okolních lesích. V těch dobách na místě dnešního hradu stávala chatrč starého poustevníka. Prý to byl svatý muž a pro radu za ním chodili lidé ze široka daleka. Jenže tihle potulní zběhové jej bezostyšně zamordovali a postavili si na místě staré poustevny pevnost. Plenili okolní vesnice, kradli a vraždili, dokud si na ně nedošlápl král. Vyrazil sem se svým vojskem a povstání potlačil. Říkalo se, že pevnost se zdála nedobytná a trvalo velmi dlouho, než padla. Podle záznamů z té doby ji však bránilo jen pár mužů, kteří navíc trpěli morem. Poté pevnost získal lénem mladý nemajetný šlechtic. Přestože ji nechal vypálit do základů a nový hrad, který si tu vystavěl, zbavil všeho poskvrněného předešlými majiteli, ani on nemoci neunikl. Stejný osud očekával i jeho ženu a dvě dcery. Jediný, kdo přežil, byl jeho nejmladší syn.

Jednou mladý pán uslyšel zvěsti o zázracích, dějících se v blízkých skalách. Vyvěral tam zázračný pramen a kdokoliv se z něj prý napil, uzdravil se z jakékoliv nemoci. Bylo mu známo, že si pověrčivý lid šeptal, že ve vodě pramenící pod hradem je skryto zlo, které sužuje jejich mladého pána. Právě jeho vinou prý umřeli další členové šlechtické rodiny. Jedni mluvili o samotném ďáblu, jiní o mrtvole starého poustevníka, která prý pramen tráví. Mladý šlechtic byl od smrti svých rodičů často nemocný a pověstem v kraji horečně naslouchal. Jednoho dne nevybíravá smrt ukázala svým kostnatým prstem i na něj. Když pán ulehl na smrtelné lože, zůstali s ním v pevnosti jen jeho nejvěrnější. Ostatní podlehli povídačkám o další vlně nákazy a ze strachu o holý život utekli. Šlechtic prosil, aby jej odnesli k onomu léčivému prameni a dali mu z něj napít. Učinili, jak žádal, a on se do večera zázračně uzdravil. Z vděčnosti pramen zasvětil Panně Marii a nechal zde postavit malebnou kapličku. Od toho dne se již vody z pramene vyvěrajícího ve sklepeních pod pevností nikdy nedotkl.

Čas plynul jako voda, ale šlechtic nikdy nezapomněl na zázrak ze svého mládí. Často chodil pít z Mariina pramene, ale vody v něm nebylo dostatek pro všechny jeho sloužící. V pevnosti nadále přetrvával problém s chybějící vodou a šlechtici se jeho nemoc na stáří vrátila. Nechal tedy odklonit potok, který protékal vesnicí, a přivedl jej k pevnosti, kde jím naplnil hradní příkop. Pramen v podzemí však na radu svých blízkých nezasypal, i když onou záhadnou nemocí začala trpět i jeho žena. Přišlo velmi suché léto a Mariin pramen vyschl nadobro. V těch časech byla zem vyprahlá a obyvatelé pevnosti chodili pro vodu do odkloněného potoka. Jenže jednoho dne se přihnala velká bouře a potok se rozvodnil. Začal zatékat pod pevnost a zaplavil její rozsáhlé sklepení. Té noci si pro starého šlechtice a jeho choť přišla smrt. Když sloužící zjišťovali škody, které voda napáchala ve sklepeních, zůstali ohromeně stát. Všechna voda mizela v místě, kde dříve býval onen prokletý pramen. Nikdo nikdy nezjistil, kudy ta voda zase vytékala. Mnozí tvrdili, že stéká do podsvětí, jiní zase, že ji onen lačný pramen pozřel. Nikdy po této události si však už žádný z majitelů zdejšího panství nedovolil potok vrátit do jeho původního koryta. Pramen se stal součástí tohoto místa a zdejší rod se s ním sžil natolik, že si jej dal i do erbovního znamení. Ona strašlivá bouřka, která rozvodnila potok, s sebou navždy odnesla také mor. Nikdo z rodiny již na mor nikdy neumřel a všichni se po celé generace těšili výtečnému zdraví.

Malého kluka ten příběh nesmírně zaujal. Rád by věděl, zda se pod hradem opravdu ztrácí potok, který viděl téct ve zpustlých zahradách. Rozhlédne se po kuchyni, zdali tu rodiče stále nejsou, a zamíří zpět ke schodišti. Do sklepa má zakázáno chodit, takže si musí být jist, že jej u dalšího průzkumu nenačapají. Stále má v živé paměti, jak se na něj včerejšího odpoledne stočily dychtivé pohledy starších kluků ze vsi, kteří chtěli vědět, zda je příběh pravdivý. Cítil se trapně, když přiznal, že neví. Odhodlaně zatne pěsti a zkusí otevřít dveře vedoucí do sklepení. Jsou zarezlé a musí do nich zatlačit ze všech sil, aby se aspoň trochu pohnuly. Vznikne škvíra, kterou se protáhne a nahlédne dovnitř. V temnotě však dokáže rozpoznat jen množství dřevěných podpěr, které drží klenby před zhroucením.

Vrátí se na chodbu a odběhne do vstupní síně, kde má jeho otec pověšenou péřovou bundu. Oblékne si ji a v jedné z kapes nahmatá malou baterku. Představí si sebe sama jako nějakého rytíře táhnoucího do bitvy a zasměje se tomu. Nadzdvihne si bundu jako nějaká šlechtična sukni, aby se mu lépe šlo, a vrátí se zpět ke vstupu do sklepení. Opět zatlačí na dveře, protože nyní je o něco objemnější a jen stěží by se protáhl. Dveře nepříjemně zavrzají a kluk strne na místě. Chvíli čeká, dokud si není jistý, že rodiče neprobudil. Pak vstoupí dovnitř, rozsvítí baterku a začne opatrně scházet po strmých schodech do temnoty.

Cítí, jak se mu třesou ruce strachem, ale touha po pozornosti kluků ze vsi je silnější. Kdykoliv se zastaví, slyší jen tekoucí vodu, což mu dodává odvahu. Je na správné stopě! Chce to však vidět na vlastní oči, a tak nebojácně pokračuje dál. Sestoupí na úroveň hliněné podlahy a rozhlédne se. Sklepení není rozsáhlé, jak si jej představoval. Stropy tu jsou tak nízké, že se místy musí sklonit, aby mohl projít dál. Představí si, jak zde otec leze po čtyřech, a hned jej přejde všechen strach. Jde za zvukem, který jej dovede k pořádné díře ve zdi. Voda si tu vymlela pěkný otvor a mizí v tajemné jámě pod ní. Kluk se chce naklonit přes okraj a zjistit, jak je hluboká. Jenže hlína okolo jámy je mokrá a kluzká, a tak toho raději nechá. Napadne jej, jak se asi budou tvářit jeho kamarádi, až jim poví, co viděl.

Najednou se z nitra průrvy ozve dutý zvuk. Kluk se poleká, div neupustí baterku do proudu vody, a dá se na útěk. Bunda se mu připlete pod nohy a on spadne do bahna. Vyděšeně chvíli leze po čtyřech, hledajíc nejkratší cestu k východu. Když ji najde, nemotorně se zvedne a utíká dál, dokud nenarazí na schodiště. Vyběhne po něm a protáhne se okolo přivřených dveří na chodbu. Chvíli trvá, než se vzpamatuje. Pak ještě jednou nahlédne do pootevřených dveří, aby si byl jist, že jej nic nesledovalo, a zavře je za sebou. Rozepne si bundu a doběhne ji vrátit na věšák. Baterku schová na původní místo, přičemž z ní neopomene setřít bahno. Poté zaběhne do kuchyně, kde si umyje ruce a tiše se odplíží do svého pokoje. Spojeně si zaleze zpátky do postele a přetáhne si peřinu přes hlavu. Už se nemůže dočkat, až se svým objevem pochlubí kamarádům. Ještě chvíli se převaluje, dokud jej teplo postele neukolébá a nepřivede do říše snů.

***

Knižní ilustrace: