Katedrála

Mé kroky dorážely na mramorovou dlažbu a nesly se rozlehlým prostorem jako hlas kostelních zvonů. V dálce žhnul knot svíce. Jeho matná záře nedosvítila ani k nejbližší stěně, natož ke stropu. Stačila však na to, abych za ní mohl jít. Světlo zatančilo v nepatrném vánku a strnulo na místě. Došel jsem k němu a mohl si všimnout pozlaceného svícnu, který plamen vyzdvihl až do výšky mých očí. Svícen se zdál dosti starý a místy jeho zlatavá záře přecházela v šedivý lesk.

Na okamžik se mé oči zahleděly do okolní temnoty a hledaly toho, kdo sem svícen přinesl. Bylo to však jen kouzlem těchto rozlehlých síní, že jsem stále znovu a znovu hledal někoho jiného, než jsem byl já sám. Věděl jsem, že tu někdo musí být, ale nikdy jsem tu nikoho nespatřil na vlastní oči. Kdo by sem ale jinak každý večer dával novou svíci? A kdo by odsud na den onen svícen odnášel? Nikdy se mi nepovedlo tu být tak dlouho, abych jej spatřil, a přesto jsem věřil v jeho existenci. Temnota kolem mě se zavlnila a mihla se v ní pochmurná tvář. Zůstala bezpečně skryta před světlem, ale její pohled skryt nezůstal.

"Vzpomínáš si na mě?" Slova se nesla k mému uchu tiše a zdráhavě. Nechtělo se mi odpovídat, ale znal jsem ho. Jeho tvář byla pokřivena strastmi a těžkostmi těžšími, než byla schopna unést.

"Tak pamatuješ si mě? Copak jsme toho spolu tolik nezažili? V těch katakombách, na těch ponurých smetištích nebo v té staré továrně?"

Vše mi utkvělo v mysli víc, než bych si přál, byly to neskutečně strašlivé scény. Ticho trvalo dlouho, dost dlouho na to, abych pocítil strach. Strach tak velký, že se mi začalo třást celé tělo a jen stěží jsem se udržel na nohou.

"Kam mě vezmeš tentokrát?" Má slova se tiše nesla prostorem a měl jsem pocit, že je nikdo nemohl slyšet. Odpovědi se mi však přesto dostalo, ne však od oné pochmurné tváře. Hlas, který zazněl z temnoty za mnou, byl silný a hrdý. Přesto jsem v něm slyšel známky únavy. Každé slovo doprovázely těžké kroky a dávaly jim ráznost.

"Dnes tě nikdo z nás nikam nepovede." Otočil jsem se a spatřil jsem přicházející postavu. Její oděv se blýskal a cinkal. Ani on se však dostatečně nepřiblížil k plamenu a sledoval mě zpovzdálí. Znal jsem jej až moc dobře, moc dobře na to, abych poznal, že je něco jinak.

"Copak se bojíš ohně?" oslovil jsem nově příchozího zdráhavě. Chtěl jsem mu aspoň na chvíli vidět do tváře, v jeho přítomnosti jsem se cítil bezpečněji.

On však zůstal v temnotě. "Copak mě neznáš? Já se přeci nikdy nebál, to ses bál ty! Jen vzpomeň na to prastaré opuštěné město, nebo na to kamenné bludiště, jak tě pronásledoval ten pes. Byls to jen ty, kdo jej nesčetněkrát zabil a pak před ním ve strachu utíkal. To tvůj strach jej stále znovu probouzel k životu. Čím víc se budeš bát, tím budou stíny temnější." Cítil jsem se jako v pasti, oba měli hlas stejně mrazivý.

Z opačné strany se ozvala první z postav, která navázala na rozhovor. "Noc je temná, synu. Ale není v temnotě krása? Řekni, že se ti nakonec na té opuštěné horské chatě nelíbilo. Ten krb, ve kterém tak krásně plápolal studený plamen. Nebo ti cizinci, co tě přišli navštívit, copak jsi už zapomněl?"

Stál jsem jako přimražený a nedokázal jsem pochopit, co se kolem mě děje. Ano, všechno jsem si to živě pamatoval. V tu dobu jsem se nesmírně bál, vzpomínám si, jak obloha potemněla, jak havrani krákali na střeše, když přišli oni cizinci. Jak se mi dlouho dařilo utíkat a konec konců bylo velké dobrodružství i to, jak mě zavřeli v té studené kryptě, kde jsem mohl sledovat jen přízračně bílý měsíc. Oči mi těkaly mezi dvěma stíny a hledaly nějaké známky toho, že o mě cizinci ještě ví. Brzy jsem si uvědomil, že oba hledí někam do dálky. Přemýšlel jsem, kdo další by mohl přijít. Napadaly mě různé postavy, z temnoty však nikdo nevykročil. Mé myšlenky přerušil onen studený hlas prvního z mužů.

"Co hledáš v tom světě venku? Vždyť tohle je tvůj domov. Zde jsi pánem nad svým životem, vždyť nepotřebuješ žít v tak nestálém a nepochopitelném světě, jako je ten, který je za těmito zdmi."

V rozhovoru pokračoval druhý z mužů, jako by byli jeden. "Víš, kolik je tu míst, která můžeš jít prozkoumat? Kolik údolí, kolik rozpadlých staveb, kolik tajuplných katakomb, kolik dobrodružství! Kolik hrdinských činů, které můžeš vykonat! Vezmi tu svíci a následuj nás. Je to jen kousek a uvidíš svět, o kterém se ti ani nesnilo."

V ten moment se místností ozvalo zadunění, jako by někdo zabouchl obrovské okované dveře. Plamen na svíci poskočil, ale přitom se zdál být větší než dřív. Do mysli se mi vkradla myšlenka jít s nimi. Po dobrodružství jsem toužil, a stačilo tak málo. Nějak jsem věděl, že vše, co řekli, byla pravda, přesto však ne úplná.

Přišel jsem ke svícnu a zvedl jej. Světlo mě oslňovalo a obě postavy se zdály být přátelštější než dřív. Sotva jsem udělal pár kroků, uslyšel jsem tiché, ale rychlé kroky. Zastavil jsem se a spatřil jsem malého kluka. Byl zadýchaný a zastavil se tak blízko světla, že jsem si jej mohl prohlédnout.

"Kam to odnášíš; copak tu chceš zůstat nadobro?" vypadlo z něj, když se mu povedlo popadnout dech. Muž v kovové zbroji ho okřikl: "Táhni, odkud jsi přišel! Nás čeká netknutý svět. Ten svět potřebuje nás a my zase potřebujeme jej."

Kluk si jej však vůbec nevšímal, jako by tu ani nestál, a hleděl mi upřeně do očí. V těch jeho očích bylo něco zvláštního, něco, co jej dělalo přátelským, a jeho slova se zdála být pravdivější než to, co říkali první dva příchozí.

"S kým potom budeš tenhle svět sdílet? Sám se sebou? Copak jsi zapomněl, proč ti byl dán klíč od bran, které sem vedou?" Nastavil ruce, jako by očekával, že mu svícen předám.

Za mými zády se ozval studený hlas, který mě donutil sevřít svícen ještě pevněji. "Jsme přeci tři a v tom světě, do kterého jdeme, nejsou lidé němí a hluší. Nebo snad chceš tvrdit opak?"

Kluk odpověděl, aniž by se mi přestal dívat do tváře: "Ten svět jsou jen tvé myšlenky; tihle lidé jsou jen tvé představy, které sis vymyslel, když jsi byl mladší. Tak přeci otevři oči, tady své zážitky sdílíš jen sám se sebou a to tě dřív, nebo později zničí. Polož tu svíci a můžeš se sem opět vrátit. Vezmi ji a odejdi, a už nikdy nenajdeš místo, kam patřila."

Dva stíny mezitím kroužily kolem a sledovaly nás. Stále dokola něco šeptaly, ale když mluvil kluk, jejich hlasy sem nedolehly.

Jejich slova ke mně opět pronikla až nyní: "Ty mu věříš? Nejsme jen tvé přeludy. Jsme z masa a kostí, jako ty. Podívej!" A přistoupili do záře svíce. Ve světle se objevila jejich bílá kůže, jako by nikdy neviděli světlo. Jejich rozšířené oči, po dlouhá léta zvyklé na tmu, si mě zdráhavě prohlížely.

Upustil jsem hrůzou svícen na zem, ale neslyšel jsem jeho dopad. Začalo se kolem mě rozlévat světlo a konečně jsem mohl otevřít oči. Do okna mi začaly dopadat první sluneční paprsky a já už nechtěl dál spát a snít, ale žít.

Audionahrávka