Mezi stromy se mihla postava oblečená celá v černém. Nedržela se zpevněných cest, a přesto se zdálo, že lesní stezka vyšlapaná zvěří je jí známá. Zastavila se u mohutného vykotlaného dubu a hleděla do jeho útrob. Uvnitř stromu bylo prázdno. Sluneční paprsky sem dopadaly jen zřídka, přesto tu po sněhu nebylo ani stopy. Dřevo bylo vlhké a zčernalé. Postava se váhavě vydala dál. Dutině věnovala ještě jeden letmý pohled a přidala do kroku.

Ráz krajiny se začal měnit. Koruny stromů byly husté a tvořily nízkou klenbu. Kdyby bylo léto, bylo by zde jistě přítmí. Mezi sněhem se objevovaly šedobílé kameny. Měly ostré hrany a jejich četnost byla stále větší.

Postava se zastavila podruhé, sedla si na jeden z kamenů a zaposlouchala se do hučící vody. Voda zde byla hlasitější než dříve, jako by tudy tekl celý potok. Přesto jej příkrov sněhu neukázal a zachoval jeho tajemnost. Člověk se znovu zvedl a již klidným krokem se vydal dál.

Brzy se před ním rozprostřela zarostlá mýtina. Byly zde mohutné pařezy, ze kterých rašilo mnoho mladých výhonků. Rostly zde také mladé břízy, které se ztrácely ve sněhu. Prostranství dominovala stará, napůl rozpadlá budova. Byla obehnaná již nezřetelným valem, který dříve býval plotem. Podezdívku měla budova vystavěnou z šedivých kvádrů, které byly povětšinou skryty pod sněhem. Zdi tvořily již drolící se cihly a ve spárách se usadil mech.

Muž nezpomaloval krok a prošel místem, kde dříve bývala brána do zahrady. Popaměti vyhledal zbytky práchnivějících schodů vedoucích ke štítu budovy. Nebylo to vysoko, ale stejně byl odtud skvělý výhled. Zde se zastavil potřetí a zahleděl se do krajiny.

Nikde nebylo vidět ani náznak lidské přítomnosti. Vlastně tu nikdy nikoho nepotkal, vždy tu byl sám a měl to tu rád. V okolních korunách se bezstarostně proháněly veverky a z dálky se nesl hlas prvních zpěvných ptáků, ohlašujících příchod jara. Voda tekla skryta pod sněhem a tlumeně bublala.

Muž se zaujetím sledoval nyní odhalenou mýtinu. Znal ji velmi dobře, ale většinou byla zarostlá bujnou vegetací. Nikdy předtím si nevšiml, že se celá mýtina nepatrně svažuje. Hledal místo, kde by se voda držela, ale zdálo se mu, že právě budova byla vystavěna v oné prohlubni. Už se mu nechtělo scházet po starých schodech, a tak skočil dolů do sněhu.

Udělal to již nesčetněkrát, ale nyní to bylo jiné. Sníh mu zapraskal pod nohama a povolil. Teprve až někde hluboko ve tmě si uvědomil, že to, co slyšel, nebyl praskot sněhu, ale drolící se klenby jeskynního komplexu. Slyšel, jak sem dopadá voda z potoků, o kterých si myslel, že tekly pod sněhem.

Trvalo celou věčnost, než popadl dech. Začal volat o pomoc a pokoušel se vstát. Nohy ho však neposlouchaly, a když to zkoušel, projížděla jím trýznivá bolest. Otvorem ve stropě sem dopadalo jen velmi málo světla. Instinktivně se doplazil ke světlu a přitom nepřestával volat o pomoc. Stále křičel, přestože věděl, že jej zde nikdo neuslyší. Hlas mu začal chraptět a posouvající se kotouč světla mu měřil čas do příchodu noci. Voda prosakovala stropem, sdružovala se do jednoho toku a mizela kdesi v temnotě. Stěny byly kluzké a voda se na nich leskla. Se západem slunce přišel i chlad, který jej roztřásl. Bolest, která mu vystřelovala z nohou, se zmírnila. Jen tiše seděl a pozoroval stíny před sebou. Dopadl na nohy a tím utekl smrti jen proto, aby zde v temnotě zmrzl.

Stíny začal prosvětlovat jiný druh světla. Byl stříbrný a měl mnohem menší intenzitu než za dne. Voda už kapala ze stropu pomaleji, ale proud vody neustával. Z díry ve stropu stoupala pára, která zakrývala výhled na mrtvolně bílý měsíc.

Mráz se mu prohlodával až do morku kostí a umrtvoval bolest. Byla to však jen chatrná útěcha. Moc dobře věděl, že v přicházejícím klidu je smrt. Smrt, které už nejspíš nelze uniknout. Přesto se však vzepřel na roztřesených rukou a snad již posté se pokusil vstát. Ucítil bolest, která mu vystřelila z kolen. Nenašel odvahu si vyhrnout krví nasáklé kalhoty, aby se podíval, co se mu stalo. Věděl, že na to nemá dost síly. Pohlédl ke stropu. Někde nad ním stála ona budova. Vzpomněl si, jak ji objevil jako malý, když se ztratil v lese. Schoval se uvnitř, rozdělal si oheň v krbu a vyčkal do rána. Při vzpomínce na teplo před sebe podvědomě natáhl ruce. Nikdy nezjistil, komu budova patří, ani proč tu již nikdo nebydlí. Sám by sem cestu znovu nikdy nenašel, nebýt onoho vykotlaného dubu, který mu ji vždy neomylně ukázal. Rád by se zas vrátil domů jako dřív. Vrátil se mu onen dětský strach, že již nenajde cestu zpátky.

Doplazil se k jezírku, které bylo přímo pod otvorem ve stropu. Opláchl si obličej, jako by chtěl zahnat spánek. Odepřel si pohled na své nohy, už tak na ně hleděl předtím dost dlouho, a svůj pohled věnoval čemusi v temnotě. Jeskyní se nesl zvuk drkotajících zubů smíšený se zrychleným sípavým dechem. Odrážel se od stěn a vracel se ozvěnou zpět ke svému zdroji. Znělo to, jako by zde nebyl sám, ale jako by ho zde doprovázelo množství zatracených duší. Trvalo dlouho, než se odhodlal k další cestě. Začal se plazit proti proudu potoka kamsi do temnoty. Byl to zoufalý čin a pomalu mizící měsíční světlo mu kradlo poslední kousky odhodlání.

Kameny byly ostré a drásaly muži tělo. Ten však již bolest necítil. Nohy táhl bezmocně za sebou a rukama stále zjišťoval, zda se nevzdaluje od potoka. Sil měl však stále méně a méně. Ruce už nedokázaly nést váhu jeho těla a temnota přinášela beznaděj. On už nemohl zastavit, nesměl prohrát. Věděl, že když se zastaví, temnota jej pohltí navždy. Hlas svého vlastního dechu slyšel za zátylkem a měl pocit, že mu cizí zuby drkotají za zády. Chtěl křičet strachy, ale hlas se mu vytratil.

V dáli spatřil tenký pramen světla. Byl tak slabý, že chvíli musel mhouřit oči, aby se ujistil, zda ho nešálí mysl. Dodalo mu to sil a s novým odhodláním se plazil dál a dál. Byl tak blízko, a přitom se zdál nedosažitelný. Pomalu se přibližoval k muži a ukazoval mu cestu.

Voda s novou silou začala stékat ze stropu a naplňovat koryto potoka. Muže opouštěly síly a rostoucí hladina vody jej nutila zvedat krk. Světlo se zastavilo před ním a on po něm začal natahovat ruce. Bylo však nedosažitelně vysoko.

Slunce dopadalo skrz spleť kořenů. Byly tak tlusté a dlouhé, takže musely patřit opravdu starému stromu. Voda kořeny unášela a omotávala je muži kolem nohou. Ten se z posledních sil natáhl za sluncem, ale kořeny mu nedovolily se napřímit. Cítil, jak hladina vody pomalu stoupá.

Naposledy pohlédl vzhůru. Slunce právě osvětlovalo dutinu stromu, který jej dřív tak uchvátil.