Hlídka

Čas, kdy máte tábor jako na dlani a jeho bezpečí je jen ve vašich rukou, se nedá s ničím srovnat. Ovšem s každým táborem, kde dlouho hlídáte, roste pravděpodobnost, že vás přepadnou, zatáhnou do blízkého lesíka a nevíte, co bude následovat pak. Moje paranoidní myšlenky a odvěký strach ze všech stínů ze mě dělaly dokonalého hlídače. Zásadně jsem nenavštěvoval žádná nebezpečná místa. V centru mých obhlídek byla převážně kuchyň, kde hořel teplý oheň, a zásobák. Ten jsem hlídal z čistě pragmatických důvodů. Ne, že bych se bál, že jej přepadající nenápadně vykradou. Byl tu mnohem větší nepřítel, a to samotní hladoví táborníci. Před nimi se člověk musel mít na pozoru víc než před prakticky neškodnými vetřelci. Ovšem já byl profesionál. Tedy aspoň oproti ostatním táborníkům. To víte, nejlépe se krade, když je člověk zároveň zlodějem i hlídačem.

Často jsem slýchával zvěsti o jiných hlídačích, kteří tuto zodpovědnou činnost brali trochu víc vážně. Třeba jeden můj kamarád hlídal tak, že sebou nosil arzenál sekyr. Většinou jich měl na začátku hlídky okolo deseti, a když se mu nelíbil nějaký stín v lese, tak po něm vždy jednu hodil. Na konci hlídky mu většinou zůstala pouze jedna, kterou si nechal na sebeobranu. S ní se schoval na latrínu, protože si myslel, že tam přepadající nic krást nebudou, a cítil se tam jaksepatří v bezpečí. Navíc aspoň ráno neměl naděláno do gatí jako jiní. Mě to přišlo krajně neprofesionální, ovšem svou práci dělal pečlivě a měl jsem u něj jistotu, že zásobák nevykrade. Ten byl v jeho očích magnet pro všechny vetřelce, a proto se od něj držel co nejdále to šlo.

Někdy jsem se přikradl během jeho hlídky do kuchyně a bezostyšně jsem se pustil do hodování na jeho účet. Musel jsem si však pamatovat kdy mu hlídka začala. Nebylo by radno opouštět stan na počátku jeho obchůzek, kdy měl ještě seker dostatek.

Když rádi trávíte čas nočním hodováním, neujde vám, že ne každý den je stejná pravděpodobnost přepadu. Jednoho večera uprostřed tábora plál olympijský oheň. Tvořil ho petrolej a stará ponožka, kterou do něj vedoucí dali místo knotu. Což nutně lákalo přepadající s celého širého okolí. No a hádejte, na koho připadla hlídka v čase jako stvořeném pro přepad?

Já se samozřejmě nevzdal! Hned jak jsem se to dozvěděl, pustil jsem se do příprav. V první řadě jsem donutil spolunocležníka, aby hlídal se mnou. To bylo snadné, pohrozil jsem mu, že mu do spacáku strčím myš. Ne, že bych nějakou měl, ale on mi už po půlce tábora věřil, že bych toho byl schopen. Za druhé jsem před několika svědky zazálohoval onen slavný oheň do petrolejky, kdyby čirou náhodou v noci přišel k úhoně.

Když přišla má hodina, vzbudil jsem i svého spolunocležníka. Chvíli něco rozespale drmolil, dokud jsem mu nevrazil loktem do žaludku a neshodil jej i se spacákem na podlážku. Pak jsem ale musel rychle stan vyklidit, jelikož se zdál mírně rozezlen.

V okolích hvozdech byla tma jako v pytli a skryla všechny přepadající plantážníky. Mohutný oheň plápolající uprostřed tábořiště mě oslepoval. Pomyslel jsem si, že dnes je vážně úžasný čas na přepad. Nyní bylo naprosto jasné, kde se nachází bezbranná hlídka, kterou jsem byl tak trochu já. Nezůstal jsem tedy v dosahu ohně už ani okamžik a rychle jsem spěchal do kuchyně. Sedl jsem si před kamna, přiložil a čekal. Můj spolunocležník však nepřicházel. Říkal jsem si, zda bych jej nedošel nahlásit vedoucím, že jistě spolupracuje s přepadajícími, ale nechtělo se mi opustit vyhřáté místečko u kamen.

Rozhlédl jsem se po okolí, zdali neuvidím plížící se postavy, ale bylo naprosté ticho. Můj zrak ponenáhlu spočinul na velké krabici tatranek ležící v otevřeném zásobáku. Tu bych poznal i v naprosté tmě. Spustily se mi sliny a začal jsem přemýšlet, jak bych se takové velké krabice zmocnil, aniž bych se stal viníkem. To víte, když se ztratí pár tatranek, tak si toho nikdo nevšimne, ale celá bedna? Zvedl jsem se a šel ji prozkoumat. Vytáhl jsem ji ven a položil si ji do světla linoucího se z děravých kamen. Myšlenky na kořist mi přerušilo podezřelé šplouchání v blízkém potoce. Neslo se to odněkud zpoza marodky. Začal jsem se plížit kuchyní směrem, odkud se přicházel onen zvuk. Pak se ozvala nadávka a mocné šplouchnutí, načež jsem měl jasno. No jo, ale co teď? projelo mi myslí.

Snažil jsem se vypátrat onu postavu, ale přestože byla poměrně blízko, tak mé oči zvyklé na záři linoucí se z ohně, ji nedovedly vypátrat. Znenadání mi zakručelo v břiše a dotyčný si mě všiml první. Chtěl jsem mu vysvětlit, že se s ním klidně o polovinu lupu podělím, ale vyschlo mi v krku. Vyskočil z potočního koryta a rozeběhl se ke mně. Z jeho urputného funění moc přátelství nevyzařovalo, natož touha dělit se o kořist. Poté se vše seběhlo ráz na ráz. Přepadající zakopl o provaz držící střechu jídelny, a když padal do hromady navršeného dřeva, zbořil krokve marodky. Simulanti ležící uvnitř se rozkřičeli a snažili se dostat z pod plachy, která je uvěznila. Nyní se už noční návštěvníci nemuseli skrývat, a tak se odkudsi z blízkého křoví rozezvučel roh a do tábora vběhla banda černě oděných výtečníků. Chvíli jsem přemýšlel, zda nepůjdu dorazit přepadajícího, který skučel a snažil se dostat zpod dříví, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Někdo musel jít hlídat krabici tatranek a kdo jiný než já by se k tomuto úkolu hodil víc?

Sedl jsem si na krabici a pustil se do pojídání zásob, aby jich zbylo méně pro přepadající, kteří mezitím získali nad rozespalými táborníky převahu. Spatřil jsem, jak nám připevňují staré spoďáry na stožár a vytahují je místo vlajky nahoru. Pak jsem se ale musel schovat. Nade mnou se mihly něčí chlupaté ruce a sebraly hrnec plný šťávy a tradičně i mrtvých vos. Zprvu jsem si myslel, že mají naši noční návštěvníci velkou žízeň a těšil se, až ochutnají žihadlovou lázeň. Pak jsem si náhle vzpomněl na olympijský oheň planoucí uprostřed tábora. Vzhlédl jsem a sledoval se zatajeným dechem, co se bude dít. Netrvalo dlouho a přepadající vší silou chrstl obsah hrnce do našeho olympijského ohně. Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. Hořící petrolej onoho nezbedníka poměrně zdařile potřísnil. Po náměstíčku nám tedy začala běhat pohyblivá olympijská pochodeň, která hledala nejbližší potok, kde by se mohla schladit. Tehdy jsem dostal nezastavitelný záchvat smíchu, ale nikdo si mě nevšímal, protože se rovnováha sil vychýlila ve prospěch táborníků. Když jsem si konečně otřel slzy z očí, spatřil jsem, jak kolem prchá jeden přepadající a táborový pes mu trhá kaťata na cáry. O kus dál pelášil druhý pronásledován hejnem dětí vyzbrojeným klacky a kopřivami. Napadlo mě, že bych ztrátu tatranek mohl hodit na prohrávající stranu. Vzal jsem tedy onu bednu a začal ji táhnout do svého stanu. Byla vážně těžká, ale nikdo si mě v tu chvíli nevšímal. Proč taky, vždyť beztrestné mlácení nočních návštěvníků tábora je mnohem lákavější, než sledování dítěte, které táhne nějakou nezajímavou krabici napříč táborem. Brzy jsem byl ve stanu a schoval svůj poklad do spacáku. Spolubydlící měl hlavu schovanou ve spacáku a třásl se strachy. Tak jsem mu zařval do ucha, že přepadající vyhrávají a že je s námi jistojistě amen. Popadl jsem petrolejku a vyrazil ven, abych se přidal k nočním radovánkám. Běhal jsem po táboře a hlásal, že se mi povedlo olympijský oheň uchovat. Znělo to poněkud komicky, protože pravý olympijský oheň se mezitím přesunul na zem a pomalu se šířil ke stožáru. Pochopil jsem, že smyslem onoho ohně bylo, aby přilákal nějaké ty přepadající pravděpodobně již několikátý den bloudící po okolních lesích, a připojil se k hasící četě.

Pak jsme se sešli u stožáru, na kterém visely špinavé spodky motivem Hello Kitty, ke kterým se pochopitelně nikdo nehlásil. Ale podle velikosti bych tipnul, že musely patřit někomu z vedoucích. Proběhlo vyslýchání nočních návštěvníků, proč tábor přepadli a kam ukryli bednu s tatrankami. Nejkrutější byl náš hlavní vedoucí, kterého osobně podezřívám ze ztráty oblíbeného spodního prádla. Výslech nikam nevedl, a tak byl i přes mručení a odpor táborníků ukončen. Vedoucí nám představili přestárlé táborníky, kteří nás v noci navštívili, a důsledně nám vysvětlili, že až dospějeme do jejich věku, tak vážně není dobrý nápad tábor přepadat. S tím jsme ochotně souhlasili a tábor se zas vrátil do starých kolejí. Brzy mí kamarádi začali hubnout, až připomínali chodící kostlivce. Jen já jsem vypadal stále stejně vypaseně, přestože se zásoby v táboře tenčily. A tak jsem všem musel vysvětlovat, že je to tím, že mám vážně dobré geny.