Dědečkův odkaz

Objevte skryté dědictví, které starý muž připraví pro své děti. Ocení jej?

Ukázka z knihy:

"Lucko, dojdi otevřít!" zavolá Renata na svou dceru, aniž by odtrhla zrak od tácu, na který skládá zlacené hrníčky na kávu.

"Ach jo, proč zas já, to tam nemůže dojít brácha?" zabručí Lucka a dál si píše s kamarádkami na mobilu.

"Neodmlouvej a upaluj," zvýší hlas Renata. "To bude otec Dominik. Je to už starý pán, tak ať nemusí dlouho čekat na slunci!"

Lucka obrátí oči v sloup a poznamená: "No jo, to je furt udělej tohle, přines tamto…" pak se odevzdaně zvedne a odšourá se na chodbu.

Renata položí tác s hrnky na stůl před svého manžela Karla, který si zrovna čte noviny. "Proč jí něco neřekneš? Vždyť nám úplně zvlčí."

Karel klidně otočí další list novin a nevzrušeně poznamená: "Puberta, co bys chtěla?" Pak noviny odloží na komodu a dá manželce pusu. "Půjdu přivítat otce Dominika." Avšak než to stihne doříct, spatří jej vcházet do dveří kuchyně. "Vítejte, otče! Jakou jste měl cestu?" osloví nově příchozího a vyrazí mu naproti.

"Zdravím vás, Renato a Karle!" Kněz si sejme klobouk a kapesníkem si utře pot z čela. "Už jsem asi moc starý na cestování v tomhle pařáku. Ale to víte, sedmdesát pět je požehnaný věk, takže si nemám nač stěžovat." Pak ale posmutní. "Ne každý se dožije tolika let ve zdraví…" povzdechne si.

"Otče, vy vypadáte pořád jako mladík," usměje se na něj paní domu. "Dáte si kávu, čaj nebo džus?"

"Postačí studená voda," odvětí unaveně otec Dominik a pověsí klobouk na věšák vedle dveří. "Přijde mi, že léta jsou stále sušší a sušší, ale možná je to jen tím stářím."

"To je fakt," podotkne Renata. "Na zahradě mi usychají už i pěnišníky. Od té doby, co si sousedi nechali navrtat hlubší studnu, máme vody poskrovnu. Budeme si muset pořídit větší sud na dešťovku, jinak budeme žít v poušti."

"V poušti byl Boží hlas slyšet nejsilněji. Proto tam proroci chodili prosit o rady," podotkne otec Dominik skromně.

"Vždycky mě udivovalo, že na vše nahlížíte tak pozitivně," poznamená Karel a strojeně se na otce Dominika usměje. "Proč jste vlastně pozval sestřinu rodinu k nám domů? Vždyť víte, že se spolu normálně moc nestýkáme. Navíc, co to bylo za nápad, aby Jana vzala manžela a obě své děti?"

"Ale no tak, Karle," přeruší manžela Renata a podá starému knězi sklenici vody. "Otce Dominika o to požádal tvůj táta a jistě k tomu tajnůstkářství má své důvody."

"Děkuji vám, Renato," usměje se otec Dominik na paní domu. "Mohl bych na vás mít jednu prosbu?"

"No samozřejmě," odvětí okamžitě Renata a nevšímá si manželova vyčítavého pohledu.

"Váš otec mě požádal, abych vás všechny svolal u něj v bytě dole v přízemí. Omlouvám se, že jsem vám to neřekl dříve, ale měl jsem k tomu své důvody. Bylo by to možné?" vysvětlí starý muž.

"No a-ano, ale samozřejmě," odvětí váhavě Renata. "Jen nevím, jestli je tam uklizeno. Víte, tam dole je jeho svět a my tam moc nechodíme," poznamená neochotně.

Najednou je vyruší z rozhovoru bzukot domovního zvonku.

"Lucko?" zavolá Renata na dceru, ale nikdo jí neodpoví. "Zas utekla nahoru za bratrem, když šla otevřít. Je to s nimi ale kříž," postěžuje si.

"Děti jsou požehnání, buďte za ně vděční," podotkne přátelsky otec Dominik.

"No cizí možná," zašklebí se Karel a obratně se vyhne manželčině rozhněvanému pohledu. "Jo, už tam jdu." S těmi slovy vyjde na chodbu, kde zavolá do patra: "Viktore, Lucko, pojďte dolů, už tu jsou všichni!" A vyrazí otevřít. Na setkání se sestrou se vůbec netěší. Ke dveřím se loudá, ale nyní už nemůže ustoupit. Když otevře, ovane jej horký letní vzduch. Trochu přimhouří oči a v ostrém slunci spatří svou sestru Janu s rodinou. Jana se snaží domluvit staršímu ze synů, aby si nasadil čepici, tomu se to ale zdá jaksi zbytečné, a tak se s ní hádá. Zestárlas, sestřičko, poznamená si v duchu a na své příbuzné se usměje. Je to již pět let, co se viděli naposledy, navíc to nebylo radostné setkání. "Vítejte u nás, Jano a Petře. Tedy, vám ale synové rostou jako z vody!" zavolá na ně a zamává na kluky.

Petr jde v čele své rodiny, podá Karlovi ruku a silně ji stiskne. "Jsme rádi, že jsme mohli přijet. Jak se daří panu Michaelovi?"

Karel hodí krátký pohled na svou starší sestru, ale ta si jej nevšímá. Pak se zahledí švagrovi do očí, ale nespatří v nich ani trochu nevraživosti, a tak odpoví. "Nejspíše zas někde cestuje, to je celý on. A nyní nám nejspíš chce po otci Dominikovi poslat nějaký dopis, či co," poznamená se sarkasmem v hlase a opět pohledem sklouzne k sestře.

"Je úžasné, že v tak pozdním věku je ještě plný sil," uznale zhodnotí Petr. "Můžeme dál?"

"Ale jistě," odpoví okamžitě Karel a ustoupí ze dveří.

"Zdravím, vás Petře, Jano, i vás, kluci, Tome a Radku," pozdraví nově příchozí otec Dominik s radostí v hlase. "Tedy vy jste vyrostli!"

"Ani se nezouvejte, půjdeme dolů," skočí otci Dominikovi do řeči Karel a ukáže na schodiště vedoucí do přízemí.

Renata využije chvíle, kdy její manžel vítá návštěvu, seběhne po schodech do přízemí a zkontroluje, jak to tam vypadá. V místnosti je těžký suchý vzduch vonící po starém dřevě – je znát, že tu dlouho nikdo nevětral. Otevře tedy okna a dveře do zahrady. Překvapí ji, jak tu je uklizeno. Tedy až na všudypřítomný prach pokrývající jak nábytek, tak i podlahu. Jako by tu už dlouho nikdo nepobýval. Namočí si tedy ve dřezu hadr a z dubového stolu, který místnosti vévodí, v rychlosti setře prach.

Zaskřípají schody a do místnosti vejde pán domu následován zbylými návštěvníky. Karel se podezřívavě porozhlédne po místnosti, trpce se usměje na manželku a pokyne ke stolu. "Dáte si někdo čaj, kávu či džus?" otáže se. Byla to hloupá otázka. Všichni v tomhle horkém dni samozřejmě chtějí džus. Tedy až na otce Dominika, který je spokojený s vodou, kterou již dostal dříve. Renata se tedy vypraví po schodech nahoru, aby jej přinesla a doběhla pro děti, kterým se patrně dolů vůbec nechtělo. Karel si přisedne ke stolu a nervózně se usměje na sestru, která mu ale úsměv neopětuje. Nastane trapné ticho.

"Tak se nám ty prázdniny chýlí ke konci, že, Tome?" zkusí Karel přerušit ticho a usměje se na mladšího synovce, který se posadil vedle něj.

Tomáš nejprve pohlédne na tatínka a až pak nedůvěřivě přikývne. Je na něm vidět, že je v cizím prostředí nervózní.

"Ještě mají poslední týden prázdnin." odpoví za něj táta. "Ale už se těší do školy, viďte, kluci."

Kluci na sebe pohlédnou a ztrápeně protočí panenky. To jim tak scházelo, aby se mluvilo o začátku školy. Přesto se zdá, že se aspoň na chvíli napjatá nálada v místnosti trochu uvolnila. Brzy nato se ozve dusot nohou scházejících schodiště a do místnosti vstoupí Renata s dětmi. Společně zamíří ke stolu, položí před hosty tác se sklenkami a Lucka všem rozlije vychlazený džus. Když se všichni usadí, Karel vybídne otce Dominika, aby se dal do řeči.

"Děkuji," začne starý muž. "Jsem moc rád, že jste všichni přišli, i když to bylo domlouváno takhle narychlo. Vím, Jano a Petře, že to máte z ruky, a moc si cením, že jste mé pozvání neodmítli. Michael by z toho měl radost!" Pak ale smutně sklopí zrak a odmlčí se. "Jak jistě víte, tak s Michaelem jsem se znal již od mládí a byli jsme dobří přátelé. Michael, váš otec, dědeček, tchán a můj přítel, byl vždy pozoruhodným a obdivuhodným mužem. Byl skvělým malířem a sochařem…"

"Otče Dominiku," přeruší jej Jana, "mluvíte jako na pohřbu. To není vtipné."

"Máte pravdu, Jano, omlouvám se." Opět se na chvíli odmlčí. "Michael mě před půl rokem navštívil a předal mi jeden dopis. Měl jsem vám jej předat, pokud mi déle jak měsíc nezavolá. Dnes je to měsíc a půl, co se neozval. Proto jsem se rozhodl, že už dále čekat nebudu."

Na moment nastane úplné ticho a pak začne mluvit jeden přes druhého. Všechny ovšem přehluší Karel: "Cože, takže vy tvrdíte, že je táta mrtvý?!"

Starý kněz vytáhne z kapsy u košile malou obálku a pomalu ji položí na stůl. "Jen plním to, oč mě Michael požádal." Zvedne se a pomalou chůzí vyrazí ke dveřím do zahrady.

"Počkejte!" zavolá za ním Renata. "Vás nezajímá, co v tom dopise stojí?"

Otec Dominik se usměje a nasadí si klobouk. "To Michael připravil pro vás, svou rodinu, ne pro mě. Tak na viděnou!" S těmi slovy opustí místnost a vyjde do horkého dne.

Opět nastane ticho, během něhož všichni se zaujetím sledují obálku ležící na stole. Přestože jsou všechna okna i dveře dokořán, zdá se, že vzduch v místnosti najednou opět ztěžkl. V místnosti je takové ticho, že jsou slyšet vzdalující se kroky otce Dominika, procházejícího zahradou k brance.

Viktor, který až doteď seděl mlčky naproti svému otci, se dychtivě natáhne po psaní. Otec jej ale pohotově plácne přes prsty a sám si obálku vezme. Vyndá z ní úhledně složený dopis a pustí se nahlas do čtení.

Knižní ilustrace: