5. Kapitola

Mezi přivřenými očními víčky mi začínají prosvítat sluneční paprsky. Rudé světlo hřeje, jako by vycházelo z rozžhaveného krbu. Připadá mi, že mě prohřívá odněkud zevnitř, z míst kde dlouho bylo jen šero. Vůně slámy, která mi tak připomíná domov, mě omamuje. Slyším otáčející se kola jedoucí po prašné cestě a dusot kopit. Pamatuji si, kdo mě veze i kam má namířeno, ale oči stejně neotevírám. Vůz poskakuje a víří prach na cestě, ale i přes to se mi zdá, že je tu nádherný vzduch. Kašel jako by zůstal daleko za městskými hradbami. Cítím tu volnost, kterou mi život opět nabídl. Zhluboka se nadechnu a zasním se. Jsem tak rád pryč z toho všeho. Je to jako vysvobození, které jsem nazýval smrtí a čekal na něj.
Přes obličej se mi přežene stín. Otevřu oči a spatřím koruny stromů, které lemují cestu. Větve zasahují až do poloviny stezky a slunce, které sestupuje z oblohy, na mě nechalo spočinout stín. Listí tiše šustí v mírném vánku a místy nechává procházet sluneční paprsky. Konec konců, i já jsem takhle proklouzl mezi prsty smrti. Nechávám si dopadat pálivé světlo do očí se zvláštní úctou. Nezavírám oči, i když mě pálí snad v domnění, že mě časem ochrání před chladem noci. Kotouč světla pomalu mizí z oblohy doprovázen tetelícím se vzduchem. Sleduji ho, a když se ztrácí za obzorem, děkuji, že jsem ho mohl opět spatřit. Snad to nebude naposledy, ale přitom se mi zdá, že jsem se s tím už smířil. Už nikdy nezapomenu na smrt, která mi byla tak blízko. Na její chladné prsty, které mě v nocích hladily po hrdle. Její mrazivý dotyk na levé ruce, když si brala, co jí patřilo. Dny když jsem cítil její blízkost tak, že jsem se třásl po celém těle.
Začínám si uvědomovat, že už nebudu tím, kým jsem byl. V mysli stále hledám něco, co mi bylo odepřeno. Hledám na obloze světlo a pod stromy stín, jako bych si je už vůbec nepamatoval. Slyšel jsem příběhy o těch, kteří ztratili za války všechno, a tak se oddali službě jiným. Proč to já ale nechci? Jsem snad sobec? Možná je to pravda, ale co je mi po tom. Připadám si spíše otupělý, jako bych stále ještě blouznil v kryptě mezi mrtvými. Nejspíš už není ani jeden člověk, který by si pamatoval, kým jsem byl. Za ty poslední dny jsem zestárl snad o dvacet let a změnil se k nepoznání. Vlasy mi zšedivěly a prořídly. Na tváři mi vyvstaly hluboké vrásky, které cítím, když si rukou přejedu po obličeji. Jenže pro mě to už nic neznamená. Jsem smířen s tím, jak vypadám i jak se cítím. To, že jsem se s tím dokázal smířit, mi přijde jako ohromný dar. Je mi víc líto toho, že postrádám naději. Žiju už jen proto, abych si mohl prohlédnout něco, co stejně jednou opustím. Možná zítra, nebo někdy později. Slunce mizí a nechává za sebou jen matné světlo tetelící se v žáru rozpálené krajiny. Začínám kašlat, jako by to čekalo na tuhle chvíli.
Muž vedoucí koně si až teď všiml, že jsem se probudil. Okamžitě zastavil a přiběhl ke mně. Pomůže mi posadit se a podá mi čutoru s vodou. Počkám, až kašel ustane a s vděčností se napiju. "Prospal jsi celý den, už je ti aspoň líp?" Lépe se necítím, ale přeci jen mám víc sil než ráno. Usměju se, jako bych byl zdravý. "Je mi dobře, mnohem líp než včera. Myslím, že zítra bych už mohl jít vedle vozu." Sám tomu nevěřím, ale zní to celkem přesvědčivě. "No uvidíme, jak na tom zítra budeš, stejně by bylo lepší, kdybys ještě pár dní ležel. Dnes večer navštívíme jeden hostinec, ve kterém jsem už párkrát nocoval a i v téhle nepříznivé době nemá přehnaně vysoké ceny. Aspoň mě nebudeš moc stát!" Zasměji se, i když mi do smíchu není. Zavřu oči a snažím se na sobě nedat nic znát. Bylo toho hodně, co jsem už prožil a některé vzpomínky se vrací častěji než jiné. Ano je to ta cesta, která mi rozdělila život vedví. V mysli mi vyvstane obraz hostince, který mi nejspíš zlomil ducha. Vzpomínám, jak jsem tam ležel v bahně někde v ohradě, a kopali do mě. Tudy mě vláčeli do města, kde na mě měl čekat soud. Tenkrát jsem byl hladový a zbitý, ale stále jsem měl sílu žít. Tu sílu jsem nejspíš někde ztratil a už ani nevím kde.
"Škoda, že jsi přitom nebyl, Dario." Vyprskl smíchy, až mi zaplašil myšlenky. "Celý jsi to prospal, ale kdybys nespal tak tvrdým spánkem, tak by se to nestalo. Když jsem se blížil k bráně, uvažoval jsem, jak tě odtud dostanu. Stráže v téhle době z města nepouštějí každého, a tak jsem se bál, co by se stalo, kdyby mě nenechali projít. Jenže když mě zastavili, nemusel jsem říct ani slovo. Jeden z nich mě považoval za hrobaře a druhý s ním okamžitě souhlasil. Když se mě ptali, kam, že tě vezu, zakašlal jsi. Jenže to bylo nepatrné zakašlání a všimnul si ho jen jeden ze stráží. Snad byl pověrčivý, ale začal strašně vyšilovat, že ta mrtvola ožila. Ten druhý se do něj pustil a mě nechali jít, aniž bych cokoliv řekl. Po pravdě jsem přemáhal smích a přitom jsem se třásl. Kdyby mě zastavili a chtěli podrobnější vysvětlení, nevím, co bych ze sebe vyblekotal." Zasmál jsem se. Tentokrát to už nebyl vynucený smích a měl jsem pocit, jako by mi z hrudi spadla neviditelná zátěž. Muž pobídl koně a pokračovali jsme dál po silnici. "Pověz mi něco o svém rodném kraji. Rád poslouchám příběhy z dalekých končin, jenom mě někdy štve, že se tam nemohu podívat." Trochu jsem posmutněl. "To já taky..." Už jsem mu toho o sobě řekl tolik, ale stále mu to nestačilo. "Jednou mě budeš znát lépe než já sám!" "Toho se neboj, nikdo nemůže úplně pochopit někoho jiného, snad je to taková lidská vlastnost. Ale musím říct, že jsi zažil zajímavý život, a když jej vyprávíš tak se do něj často promítnou i mé vlastní vzpomínky." Je pravdou, že rád vzpomínám na svůj domov a navíc mi dává zapomenout na krajinu, se kterou mám spojené jen utrpení. "Můžu ti povědět něco o tom, jak jsme kradli vejce staršímu z kurníku." Trochu jsem se zarazil, nebyla to vzpomínka, kterou by mohl chtít slyšet. Nic zvláštního ani cizokrajného na tom nebylo. On však zpomalil krok, jako by nad něčím přemýšlel. "Tam jsi chodil se svým nejmladším bratrem?" Zarazím se, je to pravda. Že bych mu to už povídal? "Jak to víš?" On se jen klidně otočí a usměje. "Tipoval jsem, měl jsem taky staršího bratra a dělali jsme něco obdobného. Museli jsme si dát pozor, aby na nás nepřišli naši. Rodičů jsem se bál víc než kohokoliv jiného. Ještě teď si vzpomínám na otcovu hůl!" "Tak to jsem měl opačně, otec uznával staršího, ale nesnášel stereotypní jídlo a tak nás v tom někdy podporoval. Tedy, dokud jsem nevyrostl, pak už se bál, že by to mohlo urazit čest naší rodiny. To víš, horská vesnice, tam se jen tak něco neututlá!" Oba se dáme do hlasitého smíchu. Je mi s ním fajn, tak jako už mi dlouho s nikým nebylo. Povídáme si spolu jako malí kluci a připadá mi, jako bychom i jimi byli.
Před námi se ukáže rozlehlá vesnice. Nerad na ni vzpomínám. Připomíná mi tu vysilující pouť, kterou jsem musel ujít, než jsem se dostal do onoho zrádného města. Snad ve stejném místě, na kterém teď jsem, jsem se ohlídl zpět. Byl jsem tak rád, že už ji nebudu muset znovu navštívit. Tady jsem ztratil důvěru ve své přátele. Jak lehce se nechali obalamutit! Když jsem se ohlídl a sledoval v ranních paprscích roztroušené stavení po kopcích, sledoval jsem malou černou tečku vzdalující se někam do dáli. Jen jsem si odplivnul a už se neohlížel. Vřela ve mně ohromná zloba a nenávist. Ne, už o tom nechci přemýšlet. Sleduji první stavení, ale nepoznávám je. Připadá mi, jako by to bylo někde jinde. Nejspíš je to práce šera a stínů, jež utváří matné světlo linoucí se z oken. Oddechnu si, jsem tak rád, že to tu nepoznávám.
Je chladný večer. Míhají nás domky, jež jsou roztříštěné po blízkých kopcích. Některé z nich lemují cestu, po které putujeme. V oknech jsou zavěšeny látky, skrz které ojediněle prochází trocha světla. Večerní hodina však zdejší lid uspala a jediný hluk přichází z hostince. Mám pocit, jako by tohle místo nebylo poznamenané válkou. Jdeme stále dál po prašné cestě do centra vesnice. Připadá mi, jako by obloha ještě víc potemněla, ale možná je to tím, že mě oslňuje světlo vycházející z hostince.
"Hej, kdo jste?" Ty slova prolomila noční ticho, jako blesk osvětlí oblohu. Vůz zastaví a posadím se. "Jsme poutníci z města Morfou a rádi bychom tu přespali v hostinci." Muž si nás chvíli podezřívavě prohlíží, ale nakonec se mu na tváři objeví ležérní výraz. "Já jen, že jsem vás neznám. No, v hostinci je plno, jsou tam nějací vojáci, ale zkuste to, možná budete mít štěstí." Otočí se a zmizí v blízkém stavení. "Tak snad tam budou mít místo pro někoho, koho válka nezajímá a byl by radši, kdyby vůbec nebyla." Taky v to doufám. Když si vzpomenu na dvorek, na kterém jsem strávil noc, aniž bych zamhouřil oči. To místo bych nerad viděl ještě jednou. Lehnu si do vozu a přikryju se dekou. Začíná mi být trochu zima. Rád bych nějak povzbudil přítele, ale nenacházím slova. Bojím se mu říct, co jsem tu prožil a tak jen mlčím. Snad je to lepší, než kdybych něco říkal. O něčem se prostě mluvit nedá.
Dorazíme k hostinci. Je to nejvyšší budova ze všech tady a spíš mi připomíná ty, které jsou ve městě. Má dvě patra a vedle se nachází dvůr. "Tady je místa, myslím, že se není čeho bát!" Chci tomu věřit, ale čí víc se na to upínám, tím se víc bojím. Bojím se strachu, jak hluboko jsem to klesl. Asi ode mě očekává, že něco řeknu, ale nemám nic, co bych mohl říct. Asi se divil, proč jsem umlkl, jakmile jsem spatřil vesnici, ale stejně bych mu neuměl odpovědět. "No hned budu zpátky, zatím pohlídej vůz, já ten nocleh zařídím." Mlčky přikývnu. Za okamžik mi zmizí z očí a zůstanu venku sám. Vzhlížím k obloze a sleduji měsíc. Je stále stejně bílý, jako tehdy... Ne, už na to nechci myslet. Dnes mi neodměřuje čas, jako dřív. Rozkašlu se. Strhnu oči z oblohy a ty mi spočinou na bráně do dvora. Jako by mi tam něco přitahovalo zrak i přes moji vůli. Vidím, jak tam vcházím s těmi, které jsem už potom ve městě nikdy neviděl. Toho dne jsme byli přátelé, kteří si navzájem dodávali síly. Jenže ještě téhož večera jednomu z nás nabídli, že ho pustí, když nás zmlátí. Samozřejmě, že na to přikývl a tak jsme zažili snad nejhorší noc na celém putování. Vidím ty místa, kde seděli vojáci a smáli se. Nikdy by mě nenapadlo, že by k nám v srdci choval takovou zášť a nenávist, nebo ho snad pomátla touha být zase svobodný. Ráno ho opravdu propustili. Nikdo z nás se na něj nepodíval, a když okolo nás procházel, plivnul jsem mu na boty, které dostal od strážných.
Z vesnice neodešli všichni vojáci, ale ani jsem si toho nevšiml. K večeru nás dohonili a zamířili si to rovnou za svým vůdcem. Měl jsem to štěstí, či smůlu, že jsem slyšel, co mu říkali. Nechali mu malou naději na záchranu, ale pak ho dohnali a umlčeli. Nevěděl jsem, co si mám myslet, moje první myšlenka byla, že si to zasloužil, ale do teď sám nevím, jestli bych nepodlehl taky. Druhého dne už na podobné nabídky nikdo nepřistoupil.
Zavřu oči, jenže ani to mě před vzpomínkami neochrání. Promnu si je rukou, až mi začnou slzet. To mi konečně vyčistí mysl. Otevřou se dveře do hostince. Okamžitě se posadím a sleduji přicházejícího přítele, který kroutí hlavou. Po zádech mi proběhne chlad a úsměv vystřídá grimasa, čehosi, co se ve mně naskládalo za poslední týdny. Snad jsem se i roztřásl, jako bych měl znovu umřít. Vidím, jak se zastavil ve dveřích a ztuhnul. Asi na mě není krásný pohled, ale to už si lehám a zavírám oči. Musím se s tím smířit. Slyším, jak opět bouchly dveře, ale už je nechci slyšet. Snažím se vyrovnat s přívalem strachu, že se mi vybaví všechny ty chvíle tady strávené. Měl jsem mu to říct, mohli jsme přespat někde mimo vesnici. Vtom sebou trhnu. Z hostince se začal ozývat ruch. "Tak ty si myslíš, že mě podplatíš těmahle drobákama? To si strč někam! Mě vůbec nezajímá, jak je na tom tvůj přítel! Buď rád, že můžeš nocovat tady na dvoře. Zmiz mi už z očí lůzo!" Jeho slova začal doprovázet posměšný smích vojáků. Posadím se a vyhlížím svého přítele. Nemusím dlouho čekat, vyřítí se ze dveří a na ním prolítne hliněný půllitr piva, který mu dopadne na záda. V hostinci vypukl smích naplno, jako by zrovna fandili v souboji na život a na smrt. Upřeně sleduji, jak se ke mně belhá shrbená postava. "Bastardi prohnilí, mohlo mě napadnout, že není nejlepší chvíle na úplatky." Narovná se a vezme koně za uzdu. Vidím, že přemáhá bolest zad a snaží se jí maskovat, jak dokáže. "Vypadáš hrozně, tak snad ti na slamníku bude líp než v tom voze." Neodpovídám a jen jako ve snu hledím před sebe. Projíždím bránou na dvůr. Vidím velké prostranství a malou zastřešenou stáj. Je tam trocha sena a přivázaný kůň. Je to tu stejné jako tenkrát. Vůz se zastavil a slyším vzdalující se řehtání. Před vzpomínkami se neschovám ani za zavřenýma očima. Stále znova vidím minulost, která se mi tvrdě vryla do mysli. Jak rád bych se zvednul a utekl, ale síly mi nestačí.
Musím se vzchopit! Už toho pro mě vytrpěl dost, nemám právo mu dělat život ještě složitějším! Zatnu zuby a podívám se z vozu ven. Jako by mě něco píchalo ve hrudi, snad to je smutek, ale sám to nedokážu popsat. Vidím, jak je ve stájích jsou už přivázání dva koně a někdo jim do napajedla nalévá vodu. Znám ho, ale jako by sem nepatřil. Topím se ve svých vlastních vzpomínkách, ale on jediný mi ukazuje, že to je jen minulost. Je to tak těžké pochopit, už je to všechno za mnou a já se stále znova vracím zpět. Přichází ke mně a mne si bolavá záda, ale nic neříká. Nechápu, proč kvůli mně podstoupil tolik trápení. Podívám se mu do tváře, ale do očí to není, ty už mi zůstanou navždy skryty. Pokusím se o úsměv, ale sám vím, že je dost křečovitý. To je všechno, co mu můžu na oplátku dát a ani nevím, jestli o něj stojí. "No vidíš, tak přeci jen se tu pro nás našlo nějaké místo. Vlastně si nemáme ani na co stěžovat, je tu teplo a docela dost sena, na kterém se dá krásně vyspat. Podle mě je to tu pohodlnější než v těch pokojích, tam je spousta breberek a v noci se ani nevyspíš, jak tě furt koušou." Chtěl pokračovat, ale jakmile se mi podíval do tváře, ztichnul. "Chceš jít někam jinam?" Ta slova mě zaskočila, ale vím, co musím odpovědět. Ztěžka polknu a zasípám: "Zůstaneme tu, pomůžeš mi z vozu?" Mám pocit, jako by mi vyschlo v hrdle a začínám chraptět. Snad je to tím chladným suchým vzduchem. Beze slov mi pomůže stoupnout si na nohy a opřu se o něj. Vzpomenu si na slova, která jsem říkal ještě dnes. Přál jsem si, abych mohl jít pěšky a sám bych tomu i uvěřil, ale teď se rozplynuly mé iluze nadobro. Vejdeme do stájí a spíš mě položí, než že si sám lehnu do slámy. Podloží mi hlavu a přikryje mě opět dekami. Vytáhne čutoru a dá mi znova napít. V mysli mi vyvstávají pochyby, už k sobě nemám úctu, ale on ji ke mně stále má. Zachraptím tiché díky, ale nejsem si úplně jist, jestli to slyšel. On sám si zatím lehne kousek ode mě a přikryje se poslední dekou. "Tak dobrou a ráno můžeš spát, jak se ti zachce, snad nebudou problémy s těmi vojáky." Poslední slova však řekl tiše, jako by je říkal jen sám sobě.
Zavřu oči a pokouším se usnout, ale nejde to. Vidím všechno moc živě, jako by se to mělo vše odehrát znovu. Když otevřu oči, vidím, jak na zem přede mnou dopadá skrze dveře měsíční světlo. Jsem už sám, kdo tu stále bdí. Dokonce i koně poklidně odfrkávají. Připadám si jako v žaláři, ale tam mě bránily v útěku mříže. Teď to je něco jiného, je to uvnitř mě a spaluje mě to zevnitř. Nutí mě to ležet a stále jen tiše zírat do svého nitra. Vidím ven do dvora a nemohu své oči odtrhnout. Stále zírám jen před sebe a ani nemrkám. Začínají na mě jít mrákoty, jak jsou pro mě vítané. Venku se začínají zhmotňovat stíny a nabývat lidských rozměrů. Vidím vojáky, jak se smějí a povzbuzují. Vytvořili kolem nás kruh, který měl sloužit jako taková aréna. Nevím, proč jsem se nebránil. Ležel jsem na zemi a tiše snášel rány. Bylo jich bezpočet a nakonec jsem přestal bavit velitele strážných a tak mi na hlavu dopadla jeho bota. Od té chvíle jsem už o sobě nevěděl, ale ty chvíle předtím byly jedny z prvních hřebíků, jež mi byly zatlučeny do rakve. Před očima se mi míhají stíny a dorážejí na malou postavu ležící obličejem v blátě. Už nemá sílu vstát a přitom jí k tomu všichni horečně vybízejí. Oči nejdou zavřít, ale stejně vím, že by to pokračovalo i v mých snech. Přál bych si, aby si teď se mnou někdo povídal, je mi úplně jedno, kdo by to byl, ale snad bych díky tomu dokázal zapomenout. Setřesu ze sebe deky a pokusím se sednout. Je to neuvěřitelně vysilující, ale tohle není síla mého těla, ale síla ducha, která mě k tomu vybízí. Zatmí se mi před očima a tak si kleknu a rukou se opřu o zeď. Chvilku zhluboka dýchám a pak se pomalu postavím. Sleduji spícího přítele, ale ztrácím potřebu ho vzbudit. Celý den šel vedle vozu a vedl koně. Musí být hodně unavený. Navíc leží na boku, nejspíš aby nezatěžoval zraněná záda. Nemohu ho zbudit, na to nemám srdce. Opírám se o stěnu a pomalu se belhám ven.
Zakloním hlavu a sleduji měsíc. Už mi v tom pohledu nebrání žádné mříže, žádné dveře a užívám si svou volnost. Zády se opřu o stěnu stájí a pozoruji oblohu. Jaké by bylo vidět celý svět odněkud seshora? Být někde jinde a tohle jenom vidět. Začínám si uvědomovat, že jsem se vždycky nahoře cítil bezpečněji. Ať už to bylo na kostelní věži, či v mých domovských horách. Snad jsem byl blíž k nebi, nebo jen mé oči rády hleděly do dálky. Spočinou mi na střeše stájí. Je slaměná a mírně zkosená, ale vypadá pevně. Je vypodložená trámy, které jsou položeny hustě vedle sebe. V mysli mi vyvstane myšlenka, že jen jediné místo mě může uchránit před strachem z minulosti. Jenže je to tak vysoko. Shrbí se mi záda a chytím se stěny stájí. Ohlédnu se na dvůr a znovu spatřím, jak se stíny sklánějí nad ležící postavou. Teď už přesně vím, kdo je ten, který tu přede mnou leží. Věděl jsem to už dřív, ale nechtěl jsem si to přiznat. Jsem to já! Přepadne mě strach, jaký jsem zažíval už tolikrát, ale nikdy si na něj nezvykl. Vrhám se k vozu a tlačím ho blíž ke stěně. Lezu na něj, aniž bych se ohlédl a následně se vyšplhám na střechu. Padnu hlavou do slámy a tvrdě oddechuji. Nevím, kde se ve mě vzala všechna ta síla. Znovu se rozkašlu a vzápětí usínám. Podaří se mi jen natočit hlavu, abych viděl na dvůr. Je tam prázdno. Uleví se mi a usínám s klidným svědomím.
Ticho, to vytoužené ticho. Kolem mě se rozprostřela prázdnota, která na mě nedoléhá, nevzbuzuje ve mně nic než jen klid. Jak jsem po ní lačnil! Je tak podobná smrti, ale přitom vím, že jednou odejde. Jednou se budu muset vrátit zpět. Cítím, jak mě zaplavuje klid. Zpomalil se mi dech a bušící srdce se zas vrátilo na své místo.
"Tebe hlídat je ale kříž!" Probouzí mě káravá slova. Otevírám oči, do kterých mi začnou dopadat první sluneční paprsky. "Proč jsi sem vlastně lezl, vždyť sám víš, že se nesmíš moc namáhat." Pomalu se posadím a udiveně pozoruju přítele, jež si v noci ustlal vedle mě. Vypadá unaveně, ale na tváři mu září radostný úsměv. "Ale vybral sis pěkné místo, škoda, že ses neprobudil o něco dřív, mohl bys vidět východ slunce jako t..." Jako by měla ta věta pokračovat, ale nejspíš ji odnesl vítr. Protřu si oči a předstírám, že nevím, jak jsem se sem dostal. Nechce se mi vyprávět o tom, co jsem v noci spatřil, ani na co jsem potom myslel. Můj zrak se skloní do dvora. Ne, už tu nejsou! Zhluboka si oddychnu. "Kde vyšlo slunce?" Odpověď už předem znám, ale chci mluvit o něčem jiném. "No bylo to před malou chvílí a ani se ještě nevyšplhalo na oblohu. Když se podíváš támhle mezi těmi horami, tak v tom průsmyku začalo svítat. Vážně škoda že jsi to neviděl, ty bílé skály se přitom krásně leskly..." Ani ho neposlouchám a jen bezcílně hledím do dály. "...No, a abych nezapomněl, byl jsem v hostinci a podařilo se mi koupit bochník chleba. Na, vem si." Vůně čerstvého pečiva mě probudí. Okamžitě si kus utrhnu a začnu ho žvýkat. Je tak sladký, jako by se mi na jazyku měnil v med. Jaký jsem to měl hlad!
Smím několik soust a připadám si plný. Snad jsem ztratil chuť jíst, ale neudivuje mě to, za poslední dny jsem si zvykl na ledasco. Svět se okolo mě změnil, ztratil o mě zájem, jako bych už neměl žít. Snad jen jediný člověk ho neztratil, ale jeho důvod neznám a připadá mi stejně bláznivý, jako je mé přežívání. Napiju se z čutory, jež tu vedle mě leží, a zahledím se do dáli. Už nesleduji hory, které mi ukázal za svítání, ale cestu vinoucí se na vyprahlé zemi. Až sem ji lemovaly stromy, ale teď už bude naprosto pustá, plná kamení a písku. Nevím, proč se na ní dívám, vždyť jí znám. Znám ji jako nic jiného na světě.
"Je nejvyšší čas vyrazit, slezeš dolů sám, nebo chceš pomoc?" Zmateně se na něj podívám. Směje se od ucha k uchu, jako by mě něčím dostal. "Dobře pomůžu ti, ale rád bych tě viděl, když jsi sem lezl." Těžce si kleknu a popolezu blíž k místu, kde je vůz. On mezitím slezl dolů. Vezme mě jako malé dítě a sundá mě jako pírko ze střechy. Sleduji, jak seskočí z vozu a zmizí ve stáji. Připadám si jako bych nic nevážil, jen cosi tvrdého obalené suchým listím. Udeřím pěstí do vozu, abych si alespoň trochu ulevil, jenže v úderu není žádná síla. Tiše si lehnu a zavřu oči. Zavřu je, abych neviděl sebe, abych už neviděl svět, který přede mnou zavřel dveře.
Slyším dusot kopyt a cítím, jak se vůz dal do pohybu, ale i přesto se utápím v šeru, jež mi poskytují zavřená víčka. Připadám si v bezpečí, v bezpečí před světlem, který mi dlouho skrýval mou vlastní totožnost. Brzy mě monotónní zvuk ukolébá a usínám. Sny nepřicházejí a jen cítím, jak mi hlavu svlažuje mokrý hadr. Připadám si, jako bych byl v polospánku, ale přitom se z něj nemůžu probudit. Žár, který mi i přes zavřená víčka vysává vlhkost z očí je stále silnější. Putuje po obloze, ale já to vidím, jako všudypřítomnou záři, jež nemůže nic zastavit. Nemá ani tvar kruhu a vypaluje mi svými paprsky do tváře hluboké rýhy. Opět mi něco schladí čelo, ale brzy se to stane horké jako vzduch, jež dýchám. Ztrácím se v hlubinách mého nitra.
Je těžké se vrátit tam, kde už jednou člověk byl a násilím byl donucen jej opustit. To místo však nikdy neopustí ve svém nitru a navždy v něm zůstane alespoň tichá vzpomínka. Když se člověk zas vrací zpět, začíná ta vzpomínka volat a někdy je to volání přímo nesnesitelné. Snad proto, že ji nechceme slyšet, stále sílí. Přichází stále znovu a znovu a úpěnlivě prosí abychom si ji všimnuli. Jenže my nechceme a jen hledíme dál a snažíme se zapomenout a začít znovu, ale ona nás stále znova stahuje zpět do chaosu minulosti.
Rád bych utekl a schoval se někde daleko, jako se mi to už několikrát povedlo. Utekl jsem před očima mých mrtvých rodičů, které mě doprovázely v rodné vesnici. Utekl jsem před cizincem, který mi otevřel oči a zastínil strasti světa tak, že jsem pozbyl naivní názor na okolní svět. Jenže, co lze čekat od dítěte. Ono samo je tak prosté a nevinné! Ale stejně, udělal jsem chybu a pozval ho dál. Nejen k nám domů, ale také do sebe samého, kde si našel trvalé místo a nikdy jej neopustil. Snad ani teď a stále mě žene dál, někam, kde bych mohl hledat to, co se zakořenilo někde v mé srdci a nikdy se mi to nepovedlo najít. Možná tiché místo plné klidu a míru, kde bych mohl spočinout. Je mi jedno jsem-li na pokraji smrti, či mám dostatek sil, ale stále znova ve mně mi dodává odvahy jít dál.
Už je to několik dní, co jsme nocovali v hostinci. Toho dne se mě zmocnila horečka a zakalila mi mysl. Zmítal jsem se ve voze a chvílemi mě o sílu obírala zima a chvílemi zase nesnesitelné vedro. Na obloze stoupal a klesal rozmlžený obrys slunce, či měsíce, jež mě stále doprovázeli a nenechali mě spočinout. Nesnažil jsem se spočítat, kolikrát vyšli, či zapadli, ale ono to ani nešlo. Nevnímal jsem, jak mi stále znovu dával vodu k pití, či obklady, jež mi zchlazovaly rozpálené čelo. Čas ale běžel rychle dál. Spánek mě přemáhal stále častěji, jako by mě už unášel do jiného světa. Do světa, který má moc mě chytit a už nepustit.
Nesčetněkrát ke mně přicházela slova, jež jsem nerozuměl. Byla zastřená a připomínala mi hudbu domova. Blouznil jsem a někdy jsem se křečovitě snažil dostat z vozu ven, ale vždy mě něco uklidnilo. Snad to byl jeho hlas, či jen vítr, jež se přehupoval přes vyprahlé pustiny, skrz které vedla naše cesta.
Začal jsem cítit vůni tlejícího listí a stíny větví mi začali stínit pohled na slunce. Můj vytrvalý společník se ztratil a já jsem hluboce usnul. Mysl se mi pročistila a zaplavil mě hřejivý pocit. Horečka ustoupila a s ní zmizel i kašel. Svět se utišil a nechal mě spočinout v hlubinách, kde vládnou jen sny.

Isidris

6. kapitola