4. kapitola

Zůstat sám i mezi stovkami lidí není těžké, někdy i ti, kterých si společnost váží, si připadají, jako by je všichni opustili.

Jediné co jsem slyšel, byly kroky mé a mého přítele. Už dlouhou dobu nepromluvil, vytušil jsem, že očekává příchod něčeho opravdu zlého. Cestou mu přibývaly starosti a pochybnosti, ale nedělil se o ně se mnou. Snad začínal věřit slovům neznámého, které si zprvu nechtěl připustit. Nechtěl jsem se s ním o tom bavit, přišlo mi, že zde umřela část jeho duše. Okolo nás se hromadili mrtví válečníci a Stařec mezi nimi těkal očima. Připadalo mi, jako by se změnil. Jeho veselý výraz, kterým mě doprovázel, zmizel a vystřídala ho křečovitě sevřený a smutný. V dáli jsem uviděl citadelu. Rozprostírala se uprostřed protáhlé jeskyně jako by byla vytesána ze skály. Chtěl jsem zrychlit tempo, ale stařec šel pomaleji a vypadalo to, že se něčeho bojí.Jediné co jsem slyšel, byly kroky mé a mého přítele. Už dlouhou dobu nepromluvil, vytušil jsem, že očekává příchod něčeho opravdu zlého. Cestou mu přibývaly starosti a pochybnosti, ale nedělil se o ně se mnou. Snad začínal věřit slovům neznámého, které si zprvu nechtěl připustit. Nechtěl jsem se s ním o tom bavit, přišlo mi, že zde umřela část jeho duše. Okolo nás se hromadili mrtví válečníci a Stařec mezi nimi těkal očima. Připadalo mi, jako by se změnil. Jeho veselý výraz, kterým mě doprovázel, zmizel a vystřídala ho křečovitě sevřený a smutný. V dáli jsem uviděl citadelu. Rozprostírala se uprostřed protáhlé jeskyně jako by byla vytesána ze skály. Chtěl jsem zrychlit tempo, ale stařec šel pomaleji a vypadalo to, že se něčeho bojí.Citadela se zdála opuštěná a tichá. Brána byla vyražená a pohozená několik stop před svým původním místem. Nebylo pochyb, město bylo dobyto. Kameny byly popraskané a rozvalené. Stařec těkal očima po různých místech a vypadal, jako by se mu vraceli vzpomínky na chvíle, které zde strávil. Zastavil se a poklekl na zem. Chvíli se díval do země, najednou zbystřil a zašeptal. "Něco je špatně." Nevěděl jsem co se děje, ale tichým krokem jsem vklouzl do polorozbořeného domku vedle. Stoupl jsem si blízko okna a díval se ven. Stařec si stoupl kousek ode mě. Nic se nedělo. Už jsem se chtěl zeptat co se to děje ale najednou jsem to uviděl. K bráně pomalým krokem přicházela obrovská zrůda a s každým krokem jsem cítil slabší záchvěvy země. Vypadala podobně jako ta, se kterou jsem bojoval těsně před svou smrtí, ale tahle byla asi tak třikrát větší. Zastavila se kousek od nás a začala se rozhlížet. Její bílá kůže byla potrhána a ukazovala čerstvé maso, jenž měla zakrývat. Zakroutila hlavou a odfrkla si. Připadalo mi to jako věčnost, i když jsem věděl, že to byl jen okamžik. Po chvíli se otočila se a začala se vzdalovat do spleti ulic.Když už jsme neslyšeli žádné zvuky tak se Stařec zhluboka nadechl. Podíval se na mě a zašeptal. "Tak to bylo o vlásek, vzpomněl jsem si na vyraženou bránu a odhozenou před městem. Pak jsem si všiml několika stop v prachu a napadlo mě to. Měli jsme štěstí." Znovu se podíval oknem ven, zdalipak někdo není poblíž a pokračoval. "Zkusíme se dostat do centra a na nejvyšším bodě ve městě by měl být chrám života. Doufám, že se tam dostaneme nepozorovaně. Tuhle obludu zabít by se nám asi nepovedlo. Pokud by si nás všimla tak utíkej a doufej, že jí utečeš. Mefisis měl pravdu. Doufám, že se přátelům podařilo utéci, a že se s nimi jednou setkám." Znovu se opatrně rozhlédl z okna a vyšel ven. Tentokrát se držel při zdech šedivých domů. Následoval jsem ho a plížili jsme se rozlehlým městem. Budovy zde byly vysoké a členité. Připadalo mi jako by tu Stařec znal každou cestu a každý kout. Někdy se zastavil a zahleděl na některou z budov. Před námi se otevíraly nové ulice a náměstí. Čas je pustošil, ale pořád jsem měl pocit, že je to přátelské místo. Stařec se najednou zastavil u jednoho starého rohového domu. Byl rozpraskaný a dveře byly rozraženy. Starci začali poprvé po tvářích téct slzy a spěšnou chůzí vyrazil k domu. Nedbal toho, že by ho mohl někdo vidět a připadalo mi, jako by mi před očima znovu zestárl. Vešel jsem za ním do domu a spatřil ho, jak klečí u kamenného stolu a čte jakési psaní, které zde nalezl. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem stál a pozoroval starého a smutného přítele bez jediného slova. Po chvíli jsem si uvědomil, že už není smutný, vypadalo to, jako by ho přemohla zlost a nenávist. To co si teď přečetl, ho muselo velmi rozhněvat. Výraz, který jsem mu vyčetl z tváře, jsem u něj nikdy neviděl. Nečetl jsem dopis, ale jeho obsah jsem si domyslel. Stařec zašel za roh, do vedlejší místnosti a vrátil se s podivnou černou látkou. Rozbalil ji na stole a vytáhl z ní dva meče. Tyhle zbraně jsem viděl poprvé, čepele měli tenké jako papír a přitom se zdáli ohromně pevné. Stařec jeden zval a podal mi ho. Byly lehké jako pírko a přitom čepel byla dlouhá jako má ruka. Potom znovu vzal plášť a podal mi ho. "Na, Liasi přepásej se, brzy budeš člověkem. Stačí se jen dostat do toho chrámu nahoře." Pocítil jsem úlevu a rychle se zabalil do látky. Stařec se naposledy podíval po pokoji a vyrazili jsme dál.Netrvalo to dlouho a uviděl jsem chrám čnící se nad ostatní budovy. Čas a válka se na něm poznamenaly. Některé sloupy byly vyvráceny, a střecha se sesula mezi okolní domy. Stačilo projít už jen velké náměstí, které nás od něj oddělovalo a vyjít schody vedoucí na patro kde se rozkládal. Nad náměstím se tyčil velký akvadukt, který byl milníkem mezi patrem chrámu a města. Budovy zde byly nízké a s plochými střechami. Musela to být nejbohatší část města, to dokazovala i architektura, jež byla vkusnější a bohatší než ve spodních částech města. Kamenné dlaždice byly popraskané a drolily se. Bylo zde mnoho pozůstatků posledního odporu obránců. Nikde jsme nikoho neviděli a strážce města, kterého jsme spatřili u vchodu do města, se ztratil ve spleti ulic. Stařec se na mě podíval s podivným výrazem ve tváři. Tentokrát jsem nechápal na co myslí, i když jsem ho na cestě trochu poznal. Byla to obdoba výrazu, který měl v rohovém domě. Vypadalo to jako by se mu měl splnit sen. Trochu jsem se toho výrazu děsil a vybavovala se mi slova Mefisise. "Ať máš jakoukoliv minulost, vždy tě dostihne nepřipraveného a to ať se proti tomu snažíš bránit sebevíc." Možná se tak už stalo a Starce jeho vlastní minulost pohltila, ale nezbylo mi nic jiného než důvěřovat. S náruživým nadšením mi vysvětloval plán, který nás měl dostat ke chrámu. "Liasi tady se rozdělíme a ty vyrazíš bočními ulicemi k akvaduktu. Tam nalezneš schody vedoucí na něj a potom se dostaneš ke chrámu. Já zatím vyrazím jinou cestou a sejdeme se na vrcholu." Nečekal ani na mojí odpověď a ztratil se mi z očí. Tušil jsem a cítil z mého přítele, že má přijít něco velkého. On v to doufal a tak se to stalo i mým snem. Chápal jsem jeho nadšení, protože jsem měl ještě v živé paměti, co se stalo v rohovém domě. Někdo, koho miloval, navždy zmizel a už ho nikdy neuvidí.Vyrazil jsem, jak stařec řekl, postranními ulicemi k akvaduktu. Byly temné a hodně se svažovali směrem od hory, ve které bylo město postaveno. Úzké a přitom vysoké ulice na mě působily dojmem sevření. Přidal jsem do kroku a za chvíli jsem uviděl malé zapadlé schody obtáčející jeden z podpůrných pilířů akvaduktu. Všímal jsem si precizní práce, která toto dílo vytvořila. Malé ornamenty pokrývaly drolící se kámen kamkoli jsem se podíval. Vše se zde zdálo bezpečné a jako by se zde už před dlouhou dobou zastavil čas. Šílená zrůda, kterou jsem viděl u bran města, se sem ani nemohla dostat, kvůli své objemnosti. Nechápal jsem, proč jsme oba nevyrazili touto cestou, kam ještě chtěl Stařec jít?Zná tu různá zákrutí a stará zapomenutá místa, třeba jen někde vzpomíná na staré časy, blýsklo mi hlavou. Přišlo mi to tak prosté a bylo mi až hloupě, že jsem na to hned nepřišel. Rychle jsem na to zapomněl a dál jsem se tím už nezabýval. Vyšel jsem po točitých schodech a suchou nohou jsem vkročil do vyschlého koryta. Jeho konce se mi ztráceli v nekonečnu temnoty, kterou poskytovala tahle říše podsvětí. Jen mlhavé světlo ozařující město namodralou září, bylo jediné, co zde vyzařovalo známky světla. Ostatní místa, která jsem zatím navštívil, byla temná a nehostinná. Napadlo mě, že bych mohl zjistit, kde je trhlina, kterou voda ze stavby uniká. Položil jsem ruku na zem a snažil se zjistit, kterým směrem je spád. Nemohl jsem na to přijít, ale mé oči zaujal oválný oblázek. Vzal jsem ho a položil do středu koryta. Po chvíli se začal kutálet a vyrazil jsem tedy opačným směrem. Šel jsem spěšně a nedočkavě. Pořád jsem vymýšlel různé výmluvy, proč jsem přišel pozdě na sraz, který jsme si dali.Ušel jsem značnou cestu a v tom jsem ucítil malý záchvěv země. Přiskočil jsem rychle ke stěně akvaduktu a snažil jsem se zůstat v klidu, přestože jsem cítil každý těžký krok. Kroky se přiblížili a uslyšel jsem hluboké výdechy a nádechy nestvůry. Znenadání jsem uslyšel hlas Starce, z míst kde jsem slyšel i kroky. Nenápadně jsem zvedl hlavu a uviděl něco, co mě omráčilo. Obluda stála u blízké pavlače a na ní byl Stařec a mluvil s ním. Slova se mi ozývala v hlavě a zdálo se mi, jako by přicházeli odněkud z dálky."Strážce města Dolufis, přišel jsem na příkaz Rimuriasův. Toto město chránil šlechtic Lias z Dolufis, který odrazil mnoho útoků a kvůli komu musíš navždy hlídat zdejší místo. Přivedl jsem jeho vnuka, zabij ho a mě nech jít. Je teď v chrámu plamenů a čeká tam na tebe." Schoulil jsem se a roztřásl se po celém těle. Opustil mě jediný přítel, kterého jsem zde poznal. A to jen kvůli mému dědovi, kterého jsem ani neznal. Mefisis měl pravdu, neměl jsem mu věřit. Byla to pošetilost, která se mi vymstila.Ze zadumání mě vyrušil zvuk, který po dlouhé chvíli přemýšlení vydal strážce města ze sebe. Nerozuměl jsem slovům, ale dokázal jsem si je představit. Chtěl nás oba mrtvé. Vyhlédl jsem znovu přes zeď akvaduktu, která mě chránila před spatřením. Mocným máchnutím shodila Starce z pavlače do úzkých ulic. Všimnul jsem si její zuřivosti, vypadala podobně jako ta, díky které jsem skončil v tomto světě. Její omezená mimika vypadala na chlup úplně stejně, i když v mnohem větším měřítku. Strach ze mě spadl a začal jsem se vzrušením pozorovat, co se bude dít. Stařec vstal a vytáhl černý meč, který měl stále u boku. Vypadalo to jako by ožil mládím, které v sobě už dlouho skrýval. Obdivoval jsem jeho odhodlání a uvědomoval si, že pád se neobešel bez zranění. Proběhl průchodem mezi baráky, prošvihl se jí kolem nohou a dal se do rychlého běhu. Běžel směrem k chrámu a za sebou vedl rozzuřenou bestii. Ani chvilku jsem nelenil a vydal se rychle taky směrem ke chrámu. Kolem mně se chvěla zem a cítil jsem, jak se okolní kameny drolí při dusotu, jenž otřásal zemí.Najednou Stařec zakopl a svalil se na zem. Jeho tělo se sesulo po kamenných dlaždicích a pronásledovatel po něm máchl tak mocně až jsem uslyšel praskot kostí. Krvelačná bestie se zastavila pár sáhů ode mě a začala se vítězně smát. Uvědomil jsem si, že i když jsme teď nepřátelé, tohle je nepřítel nás obou. Spíše z instinktu, který jsem získal při mnoha bojích, tasil meč a bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhl a skočil z akvaduktu na její temeno. Při dopadu jsem zarazil meč někam, kde jsem si myslel, že bude nejzranitelnější. Byla to ohromná síla, co mě prostoupila, a pocítil jsem, jak zavrávorala. Meč zajel hluboko do útrob jejího těla. Očekával jsem stejný konec, který jsem zažil na bojišti, ale stále nepřicházel. Uklouzla mi noha a začal jsem padat někam do neznáma. Meč se mi vysmekl z ruky. Pokoušel jsem se chytit něčeho jiného, nic jsem však nenacházel. Padal jsem do hlubin pode mnou. Dopad byl podivně měkký, i když jsem si toho zatím nevšímal. Všemi smysly jsem pozoroval horu masa, jež se s ohromným hlomozem řítila k zemi. Chvilku jsem si rovnal myšlenky v hlavě a uvědomoval si, co jsem teď viděl.Až po chvíli jsem se vzpamatoval a znovu ucítil pod sebou něco měkkého. Okamžitě jsem vyskočil a díval se na Starcovo tělo, které bylo pokryto spoustou ran. Přestal dýchat. Oči měl vyhaslé a zdálo se mi, jako by zkameněl. Ruce měl křečovitě sevřené a v jedné z nich měl papír, který našel v rohovém domě, jež jsem s ním dříve navštívil. Chytnul jsem ho za ruku a silou jsem mu vyrval papír, jenž svíral. Vzal jsem ho a rozložil na zemi. Bylo zde napsáno úhledným písmem.

Můj starý příteli Salmisi Frichu

Jak dlouho na tebe ještě mám čekat, Lias mi řekl, že už nepřijdeš. Už je to tolik let, co jsi bez jediného slova zmizel. Kdybys někdy přišel, pochop, že už nejsem mezi živými. Před dobytím města jsem si vzala za muže Liase. Neměj nám to za zlé, ale nechtěla jsem po druhé ze světa odcházet sama. I kdybych zázrakem přežila, tak už mě nehledej, už nejsem tvoje, patřím jemu. Floxis.

Nevěděl jsem, co si o něm myslet, ale začal jsem chápat jeho počínání. Znovu jsem na něj pohlédl, tentokrát už jsem nebyl naštvaný, ale spíš jsem s ním soucítil. Dohnala ho k tomu jeho vlastní minulost a dobré úmysly. Trochu jsem se nad tím pousmál a vzpomněl jsem si na svou ženu Sorfé. Znovu mě přemohla zvědavost a pohled mi spočinul na Starcově brašně, kterou měl stále sebou. Vzal jsem ji do rukou a sundal ji Starci z ramene. Otevřel jsem ji a vysypal celý její obsah na zem. Byla tam hromada nepotřebných věcí, které byly nejspíš památné pro toho, kdo je nosil, ale mě nic neříkaly. Prohrábl jsem je a objevil svitek se zlomenou pečetí. Vzal jsem ho a prohlížel zkoumavým zrakem. Byl zšedlý stářím a zpozoroval jsem na něm známky dlouhého zkoumání. Stařec ho musel číst stále dokola a nemohl přijít na to, co je tam napsáno. Neměl jsem, ale už náladu ho otevřít. Bylo to už moc nových věcí najednou, vše to bylo tak rychlé, že jsem ani nemohl přemýšlet o tom, co dělám. Vstal jsem a vykročil směrem k chrámu. Nevěděl jsem, co mě tam táhne, ale ta neviditelná síla byla silnější než já a brzy jsem se jí podvolil.