"Franco nalep to parte na dveře kostela, já zatím zajdu za knězem." prohodil Andrés k Francovi a vystoupil z auta. Cestu znal moc dobře, zabušil na staré dveře vedle kostela. Otevřel mu starý kněz Anastacio. Znal ho už od dětství, a tak se už dál nepřetvařoval. Objal ho a zašeptal. "Umřel mi brácha!" přitom se rozbrečel. Stařík mu obětí opětoval a pozval dál. Andrés pozvání přijmul a uvnitř se rozmluvil. Vyprávěl, jak zkrachoval, za poslední peníze koupil dárky pro své příbuzné a vrátil se zpět. Vzpomněl na oslavu. Pořád si bral k srdci, že donutil Franceska pít, i když mu nebylo dobře. "Já ho zabil!" bědoval. Starý kněz ho utěšoval, a nabídl se, že zavolá doktora a pohřební vůz a nabídl se, že vyrazí do jejich domu. Andrés s tím souhlasil. Otec Anastacio první zavolal svému příteli Taliovi. By to starý doktor, který už před mnoha lety odešel do penze. Přesto ještě pořád sem tam chodil vypomáhat do ordinace svému synovi. Za ta léta mu ona práce přirostla k srdci. Anastacio ho musel dlouho přemlouvat. Talio nedokázal Anastaciovu prosbu odmítnout, i když podle jeho slov se jednalo o nevděčnou činnost, kterou vykoná jen s nemalou mírou nevole. O tom ale Anastacio před Andrésem pomlčel a jen je informoval, že doktor jistě přijede. S pohřební službou to bylo jednodušší, lidé zde byli velmi vstřícní a přislíbili, že okamžitě vyjedou a vše zařídí. Když procházeli kolem kostelních dveří, tak už u nich spatřili shluk lidí. Jakmile uviděli Andrése, tak si začali mezi sebou cosi tlumeně šeptat. Ukazovali na něj a polohlasem si šuškali. "Vrah, je to vrah!" Jen málo z nich mu popřálo upřímnou soustrast. Andrés si jich však nevšímal, nasedl do auta, počkal na kněze a Franca. Nastartoval motor a společně vyrazili na statek.

...

"Otče Anastacio!" zvolala Carlota jakmile jej spatřila. Rozeběhla se k němu a objala ho. V domě byla pochmurná nálada cítit i v ovzduší. Všichni se rozešli a nechali je samotné v místnosti. Přítomnost Anastacia přinesla hned své plody. Carlota se uklidnila a začala vzpomínat na Franceska. "Byl to velký muž a měl tě vždycky rád." zakončil to Anastacio. Vypadalo to, že už se Carlota uklidnila. "Kde je Santiago, musel to pro něj být šok." Zeptal se posléze kněz na otázku, která ho trápila asi nejvíce. "Je ve svém pokoji s Lidií, snad na tom bude dobře." odpověděla mu, Carlota, čímž si uvědomila, že na něj úplně zapomněla. Oba se zvedli a vyrazili za ním. Brzy vstoupili do jeho pokoje. Santiago ležel v posteli a podřimoval, vedle něj seděla Lidia a posmrkávala. Sedli si k němu na postel a mlčky pozorovali malého chlapce. Když spal, tak se zdálo, jako by o ničem nevěděl. Dodávalo jim to odvahy, a tak zde zůstali. Brzy uslyšeli, jak přijelo cizí auto. Kněz se zvedl a nechal je tu samotné.

...

Anastacio se s Andrésem setkal už ve dveřích. Anastacio klidně poplácal Andrése po rameni a k autu vyrazili spolu. Přišli dva postarší pánové, představili se, popřáli upřímnou. Andrés je pozval do domu, kde na ně čekala Carlota. "Tak kde leží nebožtík." začal jeden z nově příchozích mužů po krátkém představování. "Tudy, ve své ložnici." odvedla je k tělu Franceska Carlota. Místnost již silně zapáchala, a tak Carlota došla otevřít okno. "Vypadá to na klidnou smrt. Máte už ohledávací papír? Byl tu už doktor?" Otec Anastacio se chopil iniciativy. Přislíbil, že přijede každou chvíli. "Můžete na něj počkat v jídelně. Nato všichni opustili místnost a sedli si kolem stolu. Andrés poodešel stranou a chtěl se něčím posilnit. Cítil, jak na něj vše doléhá a nemohl tu už ani chvíli vydržet. Vše nechal na otci Anastaciovi a chopil se vína, které přinesl Franceskovi. Otevřel jej a nenapil se. Chuť ho okamžitě přešla. Vzal ony proklaté láhve a odešel ven. Brzy se octl na skalnatém výčnělku za domem a všechny láhve hodil do údolí a šel se projít.

...

Ostatní mezitím vyčkávali na příjezd doktora. Oba cizí mužové dokázali taktně rozmlouvat o Franceskovi, což trochu uvolnilo náladu v místnosti. Na příjezd Talia čekali dlouho. Když uslyšeli přijíždějící auto, tak mu okamžitě všichni vypravili naproti. Talio nejel sám, vezl ho jeho syn. Zaparkoval na dvoře a nechal starce vystoupit. Sám zůstal sedět uvnitř a věnoval se sepisování nějakých lejster. Talia následoval až za moment. Ten mezitím belhavou chůzí došel k stojícím postavám. "Otče Anastacio!" začal. "To byla hrozná cesta. Přeběhl mi přes cestu zajíc a já s autem skončil v příkopě." Uvědomil si, že se nezachoval moc taktně k pozůstalým. "Moc se omlouvám za zpoždění, Doňo Carloto. Musel jsem počkat na svého syna a přijel jsem tak rychle, jak jen to bylo možné. Je mi líto vaší ztráty. Francesko byl skvělej chlap, měl jsem ho vážně rád. Lidé na něj budou ještě dlouho v dobrém vzpomínat." Pak přišel i jeho syn Hugo. "I mě Vaše ztráta velice mrzí." Následoval ve vyjádření upřímné soustrasti svého otce. Carlota odpovídala jen vzlykotem a zmohla se jen na jednoduché gesto, kterým je pozvala do budovy. Uvnitř se Carlota svezla do křesla a vše nechala na otci Anastaciovi. Talio nebožtíka nijak neprohlížel, otevřel dveře do ložnice a hned měl jasno. Sepsal ohledací list, který rovnou předal mužům z pohřební služby a pustil se do tlumeného rozhovoru s otcem Anastaciem. Ten jej přerušil a naznačil mu, že na takovéto rozhovory není nejlepší doba. Brzy nato se Talio doprovázen svým synem se rozloučil s Carlotou a opustil statek. Vysvětlil, že musí dohlédnout na odvoz a opravu svého vozu a ještě naposledy popřál upřímnou soustrast všem pozůstalým.

...

Carlota s Francem a Lidiou doprovodili Franceskovo tělo k autu a těžce se s ním naposledy rozloučili. Vůz odjel a oni zůstali stát uprostřed cesty ještě dlouho poté. Nikomu se nechtělo dovnitř. Bylo poledne, ale nikdo nepomyslel na oběd. Dlouho tiše stáli a nechali se prostupovat podzimním chladem. První promluvil Franco. "Je tu zima." S těmi slovy se otočil a vyrazil do budovy. Nebyl to žádný dlouhý proslov, ale ostatní jej okamžitě následovali. Tedy až na Carlotu. Ta ještě chvíli stála jako bez hnutí na cestě, pak se otočila a šla se projít. Šla pomalu zahleděná do země. Musela být sama. Sama jako celý život. Cestu znala až moc dobře. Věděla, kde bude čekat a taky že čekal. Přišla ke stromu, kde stála včera a mlčela. Andrés seděl před vodopádem a sledoval tekoucí vodu. Věděl, že přichází, ale čekal, až se zastaví. "Proč jsi mě donutila, abych ho vyzval na sklenku! Copak jsi nevěděla, že je na tom tak špatně?" Carlota mlčela. Vstal a vyrazil k ní, chytnul ji za vlasy a přirazil zády ke stromu. Tekly jí slzy, ale v očích se jí zřelo pohrdání. "Proč jsi tak chladná? Můžu tě tu zabít a nikdo se to nedozví!" Carlota se mu upřeně zadívala do očí. "Jsi vrah Andrési." Chladně zašeptala. "Ví to o tobě všichni, copak to nevidíš?" Andrés jí škubl za vlasy, tak že sykla bolestí. Nedokázal jí dlouho hledět do očí. "To víno, to tvé víno ho zabilo, Andrési!" Chytnul ji pod krkem a silně stiskl. Chytla mu paži, ale nedokázal se vyprostit. "Teď zabiješ ještě mě?!" zachraptěla. V tom se Andrés odtrhnul a odešel si sednout opět k vodopádu. "Já nejsem vrah, já ho nezabil!" opakoval si pořád dokola. Carlota stála tiše opodál a upřeně jej pozorovala. Pak se přikradla pomalými kroky a zašeptala. "Žít s tvým bratrem bylo peklo. Ty jsi ale mnohem horší, tys ho zabil!" Andrés se vymrštil na nohy a udeřil ji do tváře. "Jdi mi z očí!" zařval. Když se Carlota ani nehnula, tak se otočil a zmizel v lese. Chvíli se za ním dívala, pak došla k vodopádu. Zavřela oči a nechala dopadat vodu na ruce. Byly tak studené, že vodu ani necítila. Přesto se cítila lépe. Otevřela oči a nabrala vodu do dlaní. Sledovala, jak jí protéká mezi prsty, pak si dlaně utřela a vyrazila zpátky do domu.

...

Santiaga probral ze spánku pláč. Vyšel ze svého pokoje a rozhlédl se. Hlas se nesl ze sklepa. Sešel dolů a spatřil Lidiu. Seběhl k ní a jako ve snách ji obejmul. "Kdybych si ho tu všimla dřív, nemusel onemocnět a neumřel by." Opakovala si sama pro sebe. Santiago ji zvedl ze země a pomohl jí vyjít schody. Pak zhasl a zavřel dveře. Lidia po chvíli přestala vzlykat a šla do kuchyně. Santiago šel s ní, nechtěl být sám a v kuchyni pomáhal rád. Slyšeli, jak Franco na dvorku pokuřuje dýmku a něco si nezřetelně mumlá pod vousy. Santiago pustil rádio a přehlušil tím ostatním jejich myšlenky. Zdálo se, že je vše jako dřív. Kněz si povídal s Francem. Nebo spíš naslouchal, jak starý Franco vypráví jakési nesourodé příběhy o Franceskovy, když byl ještě malý. Lidia to nevydržela a zesílila rádio, aby nic z toho nedolehlo k jejím uším. Brzy byla večeře připravena a přinesena na stůl. Přišel však jen Franco a starý kněz. U jídla mlčeli a jediný kdo sem tam něco prohodil, byl kněz. Nakonec i ten úplně ztichnul. Kněz se rozloučil a vyrazil ke dveřím. Franco ho zastavil. "Přeci byste nešel potmě zpátky, to byste došel až za úsvitu. Zavezu vás tam!" Anestacio poděkoval a vzal si svůj kabát. "Pozdravujte ode mě Carlotu a Andrése. Zítra ráno mám mši, ale odpoledne se na chvíli stavím." Loučil se s Lidií a Santiagem a vyrazil k autu. Franco ho zastavil a šel do stáje. Po chvíli vyšel se dvěma koňmi. "Pojedeme povozem, to auto patřilo Franceskovi, dneska bych si ani nedovolil sednout za volant." Kněz souhlasil a nasedl na povoz. Santiago jim otevřel vrata, aby mohli vyjet. Zamávali a vydali se na cestu. Koně radostně řehtali, dnes celý den postávali ve stájích a teď měli konečně možnost pohybu a vyrazili poklusem na cestu. Neujeli ani pár desítek metrů a potkali Carlotu. Všimla si jich, až když byli těsně u ní. Ulekaně vzhlédla a zastavila se. "Vy už jedete, otče Anestacio? Zůstaňte tu přes noc." Anestacio si sundal klobouk a zakroutil hlavou. "Nemohu, zítra brzo ráno musím vstávat a už v devět mám mši. Navštívím vás odpoledne." "No, nutit vás nemohu, budeme se tedy na vás těšit. Buen camino!" "Vám taky, ať vás Bůh provází a je vám oporou." Zavolal na ni otec Anestacio již z jedoucího vozu. Čekala je ještě dlouhá cesta a už se pomalu stmívalo.

...

Andrés zůstal venku dlouho do noci. Potuloval se po okolních kopcích a vzpomínal na svá dětská léta. Stále znova a znova na něj doléhal smutek. Všechno to šlo tak náhle, nedokázal se s tím vypořádat. Stále znovu mu v hlavě zněla Carlotina slova. "Jsi vrah Andrési!" Slyšel je pořád dokola a zdálo se mu, že na něj mluví dokonce i kamení a stromy. Bylo mu zle od žaludku, dřepl si a chytil se za břicho. Jako by se v něm všechno převracelo naruby. Před ním vyvstávaly stíny lidí od kostela, usvědčovaly jej z vraždy a zas mizely. Uvědomil si, že celý den nepil. Vrátil se k vodopádu a napil se chladivé vody. Brzy mu bylo o něco lépe. S hrůzou si uvědomil, že se celý třese. Sebral se a došel ke statku. Všimnul si, že se uvnitř stále svítí. Z okna se nesly tlumené hlasy. "Doňo, já nedokážu. Nedokážu to! Jsou krásné, nechte si je!" Druhý hlas okamžitě oponoval. "Lidio, vždyť jste to slíbila! A navíc to dělám kvůli vašemu synovi." První hlas se rozvzlykal. "To po mě nemůžete chtít, já to nedokážu. Teď kvůli Franceskovi." Druhý hlas začal šeptem utěšovat, a tak už venku nebylo nic slyšet. Andrés ještě chvíli naslouchal, pak se roztřásl a na mysli mu vytanuly vzpomínky na jeho roztřeseného bratra. Přidal do kroku a vešel dovnitř. Před krbem bylo prázdné křeslo. Zde vždy sedával jeho otec. Sedl si do něj a sledoval plápolající oheň. Po chvíli kdesi klaply dveře a přišla Lidia. "Andrési?" polekaně vzkřikla. Neohrabaně si otřela slzy z očí a pokračovala už klidným hlasem. "Chcete něco k jídlu, nebo nějaké pití." Vzpomněla si, jak tu předminulého večera seděl Francesko a do očí jí opět vstoupily slzy. "Běžte si lehnout Lidio, jistě na vás čeká Santiago. Už jste toho pro nás udělala dost. Něco si najdu." Oči měl upřeně zahleděné do plamenů a Lidii věnoval jen letmý pohled. Ta se dlouho nerozmýšlela a šla za svým synem. Andrés si užíval teplo, které jej prostupovalo. Ucítil, jak mu vysychají oči. Po celém dni, kdy je měl snad pořád vlhké, to byl příjemný pocit. Teplý dotek jej zanedlouho uspal. Ovšem ani noc mu nepřinesla úlevu. Několikrát v noci křičel ze spaní. Jeho slovům však nebylo rozumět.

Isidris

... konec