2. kapitola

Je tu ticho a prázdno. Otevřu oči, ale slunce se už dávno ukrylo. Odplazím se k dubovým dveřím a opřu se o ně. Nemám tolik sil, jak bych si přál. Vrací se mi staré vzpomínky jedna za druhou a už mě nenechají zamhouřit oči. Dohnala mě snad má minulost? Jak dlouho jsem před ní utíkal. Proč ale zrovna tady a teď. Nemám sílu se jim vzepřít a tak se jim poddávám. Kolik let jsem se před ní skrýval. Jak moc jsem se snažil zapomenout a teď vím, že už nemohu zapomenout znovu.
Je mi zima. Třesu se po celém těle. Nejspíš přicházejí chladnější noci, ale od pusy mi nejde pára. Tak proč je mi taková zima? Schoulím se a snažím se zahřát. Kolik dní tu ještě vydržím? Je tahle otázka na mě, či na někom jiném? Už nemám právo rozhodovat.
Venku už ruch ustal. Slyším jen vytí psů a ticho. To ticho, které si nepřeji slyšet. To, které mi ohlašuje příchod smrti. Pevněji se schoulím, ale větší teplo mi není. Ta děsivá zima. Už nevnímám krysy okolo. Proč se mi to muselo stát, proč! Sevřu ruce, jak nejpevněji to jde. Pravá poslouchá, levá však nikoliv. Jen bezvládně visí a neposlouchá mě. Zdá se mi, že je větší než dřív. Děsí mě její bílá barva. Ne, je živá, bleskne mi hlavou, musí se mi vrátit! Nemůžu o ni přijít! Jenže se nehýbá, jako by už nebyla moje. Nedokážu to přijmout. Nedokážu se tomu postavit. Sleduji ji, ale už nemám sílu se ji znovu pokusit sevřít. V zápěstí mi maso černá a jsou vidět kosti snad ještě zřetelněji než dřív. Odvrátím pohled, už to déle nesnesu. Jak jsem tu dlouho? Už přesně nevím, kolik je to dní. Už si to nepamatuji, nebo si to snad ani nechci pamatovat. Zavřu oči a snažím se zapomenout, ale hráz, která všechny vzpomínky držela, už jednou byla proražena a nejde zacelit. Proč přišel ten mor? Nebo ten cizinec, kdybych ho nechal odejít v zimě do hor, nic z toho by se nestalo a já zůstal navždy v horách. Proč nejde čas vrátit zpět?
Mlčky sedím na studené zemi a vyhlížím do ulice. Snad přijde. Už ani nevím, co by následovalo, kdyby nepřišel. Měsíc mi znovu začal odměřovat čas paprskem pohybujícím se na zemi přede mnou. Snažím se zaplašit vzpomínky a přemítám o včerejší návštěvě. V jeho přítomnosti, jsem se necítil špatně, snad je to tím, že je to dobrý člověk. Celou noc mi naslouchal a ať k tomu má jakýkoliv důvod, ani na chvíli nepřestával vnímat, co povídám. Proč se ale o mě zajímá? Vždyť jsem nikdo. Jestli chce, abych mu řekl, proč mě tu zavřeli, nebo kde jsem ukryl ten zvon. Sám nevím, kde ten zvon je, ani mě to neřekli. Držím svého jediného přítele v lži, a přitom vím, že kdyby znal pravdu, umřel bych sám v tichu. Vezmu do třesoucí ruky měch s alkoholem a dopiju, co zůstalo na dně. Nuceně polknu a zhluboka se nadechnu. Co mě čeká, až zjistí, že nic nevím? Přeběhl mi mráz po zádech. Už jsem zapomněl na soud? Zapomněl jsem, jak jsem se sem dostal? Nedokážu nic, než jen prodlužovat svůj život, ale proč to dělám? Nemohu smrti uniknout. Sleduji svou ruku, jako by mě za ni držela smrt. Nemůžu uhnout pohledem. Cítím, jak mi do dlaně vklouzly ledové prsty. Třesu se a po těle se mi orosil pot. Svit měsíce ztemněl. Zvednu oči k mřížím. Na hrudi mě zaplaví hřejivý pocit. Tak přeci jen přišel. Dnes však neusedl jako obvykle a sleduje mě ve stoje. Snad se mu mě zželelo a sundal si plášť. "S tebou to jde den ode dne z kopce. Jak můžeš chtít opustit tuhle celu, když venku nepřežiješ ani jediný den." Nebyla to otázka, spíš konstatování mého stavu. Jestli mi chtěl dodat sílu dál bojovat, tak se mu to moc nepovedlo. Stiskl jsem zlostí čelist a sledoval ho, jak si sedl do výklenku. Zuby už mi nedrží na svých místech, ale při skousnutí se s podivnou přesností srovnaly. Je pravdou, že mi jejich řídký počet znesnadňuje mluvu, ale už jsem si zvykl. Sám se sebou mluvím jen v duchu, ale když přijde on, uvědomím si, v jakém jsem stavu. Jsem jen lidská troska, která touží jen po troše přízně. "Hej," ozve se ze shora, "chytej!" Přede mě dopadl plášť. Chci se zvednout a dojít si pro něj, ale neudržím se na nohou. Opírám se rukama o zem a stěží se k němu doplazím. Vrátím se ke dveřím, a co nejtěsněji se zabalím do pláště. Neznámý mě sleduje, ale nevím, na co myslí. Snad se smiřuje s tím, jak na tom jsem. Vedle mě dopadne čtvrtka chleba. Vezmu ji a zakousnu se. Sním dvě sousta a zaženu hlad. Překvapí mě, že už jsem plný. Vzhlédnu k neznámému. Nevím, co se mu honí hlavou. Snad čeká, až se pustím do vypravování. Posbírám sílu a začnu. Zuby mi drkotají, ale mluvit ještě dokážu. Snad se ještě dokážu vykoupit, i když nemám čím.
Celý rok jsem o svém starém příteli neslyšel. Zapomněl jsem, jak vypadal a dokonce jsem už nenavštěvoval jeho chrám. Nikdy jsem však nepřestal myslet na okolní svět. Příběhy, které ve mně cizinec zasadil, začaly nést ovoce. Začal jsem lovit zvěř a potulovat se po dalekých lesích. Mí bratři převzali mé stádo, které se přes rok rozrostlo o několik ovcí. Toužil jsem po společnosti a jediné, co jsem uměl, bylo povídat cizí příběhy. Jenže staré nikoho nezajímaly a nové mi cizinec říct nemohl. Chodil jsem do vysokých hor a sledoval stopy zvěře. Znal jsem hory už dříve, ale teprve jako lovec jsem svých znalostí mohl plně využít. Rád jsem povídal o mích cestách do hor. Přátelé mě poslouchali stejně pozorně jako při vyprávění příběhů z života cizince. Otec si byl vědom, že už mě doma nemůže udržet, a tak více času trávil s bratry. Snad se smiřoval s tím, že jednou odejdu. Když v horách začal tát sníh, vyrazil jsem do vyšších poloh hledat zimou znavenou zvěř.
Muselo být jaro, možná už začátek léta. Cestoval jsem sám a rád se zastavoval a snil. Byly to krásné okamžiky. Teklo tam spousta potůčků a kdykoliv jsem se mohl napít průzračně čisté vody. Potůčky tekly zpod tajícího sněhu a braly sebou kameny do údolí. Vyrazil jsem se napít a nabral do dlaní čirou vodu. Místo toho abych se napil, jsem ztuhnul. V rukou mi ležel šíp. Nevím, proč mě to napadlo, ale věděl jsem, že je cizincův. Ve vesnici bylo tolik lidí, kteří často chodili na lov, ale mě napadl zrovna on. Už jsem si ani nepamatoval jeho tvář, ale pamatoval jsem si jeho příběhy. Otočil jsem se a vyrazil do údolí. Potřeboval jsem vidět jeho srub. Už jsem tam několik měsíců nebyl a na mysli mi vyvstal slib, který jsem cizinci dal. Když jsem přišel, na místo, kde dřív srub stával, nepoznával jsem to tam. Mýtina, kterou cizinec před časem vykácel, zarostla křovím a břízami. Strhnul jsem spadané větve ze srubu a vyrazil k dřevěné kapli. Tu čas tolik nepoškodil. Na rámu u dveří rostla skupina chorošů, která však nevadila na vzhledu stavby. Zůstal jsem tu dlouho, ale znovu, jsem do hor vyrazit nechtěl a tak jsem se vracel do vesnice.
Už z dálky jsem poznal, že ve vesnici je pozdvižení. Přidal jsem do kroku a spatřil jsem skupinu pěti neznámých lidí, jak vykládají zvláštní láhve a nesou je do domu staršího. Lidé je sledovali a šuškali si stále něco mezi sebou. Nevnímal jsem, co povídají, a očima jsem někoho hledal. Přišel jsem blíž a prohlížel si, co je ve voze za náklad. Všimnul jsem si, že uvnitř vozu leží člověk zabalený do několika vrstev látek. Snad spal. Tehdy jsem si to myslel, ale nebylo tomu tak.
Brzy kupci vyšli ze starcovy chýše a vydali se k vozu. Za nimi vyšel starší a vysvětloval, jak to jsou cenní hosté. Jeho řeč mě však nezajímala. Mezi obchodníky jsem nakonec spatřil známou tvář. Už jsem se nesnažil schovávat a vyběhl jsem mu naproti. Ostatní cizinci se divili, kdo jsem, ale on si mě pamatoval. Představil mě a šel jsem s nimi až ke srubu. Nerozuměl jsem jim a starý přítel mi musel spoustu věcí tlumočit. Jakmile jsme dorazili za poslední dům ve vesnici, vůz zastavil. Udiveně jsem se zatvářil na starého přítele a ten jen odsekl. Po cestě nám umřel jeden člověk, ale na víc se mě neptej. Pak začal něco mluvit ve své mateřské řeči. Snad to byli modlitby, možná nadávky, ale tehdy jsem jim ještě nerozuměl. Vyhloubili jámu v zemi a postavu zahalenou v látkách hodili dolů a zase jámu zakopali. Nebyla hluboká, ale obchodníci spěchali a tak se to dalo čekat. Pak můj starý přítel něco dlouho mluvil a používal při tom zvláštních gest. Pak jsme se odebrali k povozu a dorazili ke srubu. Obchodníci si rozdělali oheň a začali opékat srnku, kterou vezli ve voze. Starý přítel jim přinesl všechny kožešiny, které měl schované ve srubu. Nikdy jsem mu do domu nevkročil a docela mě překvapilo, kolik toho ulovil. U ohně mi cizinec vypravoval o tom, jak se seznámil s obchodníky a jak s nimi uzavřel obchod, za který získal krásný zvon. Ten večer jsem přespal s nimi u ohně. Dali mi pít zvláštní pití, po kterém se mi zamotala hlava, a usnul jsem.
Další den jsem vstal a ukrutně mě bolela hlava. Slunce bylo už vysoko na obloze a za mými zády se ozýval tlukot kladiva. Otočil jsem se a uvědomil si, že zvuky vycházejí z kaple. Vstal jsem a šel si prohlédnout budovu, co tam cizinec upravuje. V ohništi se držely žhavé kamínky pokryté vrstvou popelu. Okolo ohně však nikdo neležel. Obchodníci zmizeli časně z rána a vyrazili do vesnice. Vešel jsem do kaple a na udusané hlíně jsem uviděl asi půl metru vysoký kovový zvon. Nevěděl jsem, co to je a tiše jsem si ho prohlížel. Všimnul jsem si, jak cizinec zatloukl poslední hřebík a příčně položená tyč byla připravena na zavěšení zvonu. Zavolal na mě a tak jsem mu ho pomohl zvednout. Překvapilo mě, jak byl těžký, ale o to víc mě zaujal. Cizinec ho zavěsil ve věžičce a ze shora spustil provaz. Slezl a dal se konečně do vyprávění. Vyprávěl, kam jeli obchodníci a co se dělo po cestě. Nejspíš ho ze včerejší noci hodně bolela hlava a nechtělo se mu zvon rozezvučet. Tentokrát jsem vyprávěl i já, co jsem zažil v horách a cizinec mě se zaujetím poslouchal. Dozvěděl jsem se, že tam odkud přijel, vypukla zvláštní nemoc. To bylo poprvé, kdy jsem slyšel, že v okolním světě je i něco zlého a ne jen dobro. Cizinec však o tom mluvit nechtěl a vyprávěl o dlouhé cestě. Vzpomněl jsem si na člověka, kterého jsme pohřbili kousek od vesnice. Cizinec zprvu mluvil o nejbohatším obchodníkovi, ale brzy schválně vynechával jeho jméno. Zaráželo mě to, ale kdykoliv jsem se na něj chtěl zeptat, vzpomněl jsem si na slova cizince. Po cestě nám umřel jeden člověk, ale na víc se mě neptej. Nejspíš měl nějaký důvod, proč o něm nechtěl mluvit.
Jenže mezitím, co jsme si spolu vyměňovali své příběhy ve vesnici se děly jiné věci. Věci zvláštní, kterých nepřestanu nikdy litovat. Slova staršího byly pravdivé a dlouho, hodně dlouho mi trvalo, než jsem se s nimi vypořádal. Obchodníci do vesnice přivezli sůl a vyměnili ji za různé výrobky z naší vesnice. Když odjížděli, rozběhlo se za nimi několik dětí a chtěli vyprávět o cizích zemích, jako slýchali ode mě. Lidé jim důvěřovali a tak jim proklouzli mezi prsty. Nerad na to vzpomínám, protože mí dva bratři byli mezi těmi, kteří nedobrovolně odjeli z našeho kraje. Než si toho lidé všimli, bylo pozdě, ale i přes to se za nimi vydali. Když lidé zjistili, že své děti nezískají zpět, obrátili svůj hněv proti cizinci. Ten utekl do hor a dlouho jsem o něm neslyšel. Jenže nebyl všemu konec a jeden pes vyhrabal mrtvolu muže, který přijel s obchodníky. Vesnicí se prohnala zlá nemoc. Dnes už vím její jméno. Umřeli při ní mí rodiče a víc jak polovina vesnice. Přišly těžké časy, časy plné hněvu a strasti. Nikdy nezapomenu na tváře rodičů, jak umírali ve smrtelných křečích.
Vynechal mi hlas. Už nedokážu mluvit dál. Snad se to dotklo i muže sedícího ve výklenku. Zvedl se a bez jediného slova odešel. Rozbřesk je ještě daleko, ale už nechtěl víc slyšet. Necítím teplo ani zimu. Jen vím, že mi tečou slzy po tvářích. Jsem unavený, ale nemohu usnout. Před očima mi běží poslední dny, kdy jsem byl ještě doma. Poslední dny, kdy jsem viděl své rodiče. Jejich síla žít byla tak malá, možná proto umřeli. Vzpomínali na své dva syny, kteří umřeli. Nechtěli slyšet, že žijí, v tu dobu jsem to nechápal. Nechápal jsem spoustu věcí, byl jsem jen dítě a tohle se dětem dít nesmí. Nesl jsem si to celý život a nikdy nezapomenu, i když jsem se tak moc nažil. Když jsem byl ve vesnici, hájil jsem svého přítele, jak jsem jen mohl, ale dostávalo se mi jen mlčení. Nechtěli se mě dotknout, když mi umřeli rodiče na tu záhadnou nemoc a mí oba bratři skončili ve spárech někoho, koho přivedl můj takzvaný přítel. Bylo to horší, než kdyby řekli pravdu. Nakonec jsem už nemohl ve vesnici vydržet a vydal se do hor hledat toho, kdo tohle všechno způsobil. Nevím, nikdy jsem ho neviděl jako někoho zlého. I když asi opravdu mohl za všechno to zlo, které přivedl do našeho kraje. Jenže jsem se na něj nedokázal hněvat, byl to jediný člověk, který mi zbyl a já nedokázal být sám. Lehnul jsem si na zel vedle dveří a vzpomínal dokud se mi nezavřeli oči. Zdálo se mi, jako by se mi měl promítnout celý můj život před očima, ale stejně jsem viděl jen část svého života. Tu, kde jsem přestal poprvé žít.

Isidris

3. kapitola