2. kapitola

Temnota je jen absencí světla, a pokud světlo přijde do tmy, prozáří každý kout, protože si nikdy nejsou rovni.

Otevřel jsem oči a zjistil, že opravdu žiju. Ani jsem se nehnul a pozoroval okolí. Nikde není jediná známka o dřívější bitvě. Ale třeba je noc, možná jsem přežil, jak bych si to přál. Měsíc ani oblohu jsem neviděl. Nade mnou se klenula klenba kolosální jeskyně ozářené matnou září. Pocítil jsem, jak se mi rozléval po celém těle chlad. Tentokrát byl skutečnější, než ten z toho chaotického snu. Zatřásl jsem se. Kam jsem se dostal. Vypadalo to tu jinak než bitevní pole, kde jsem umřel. Přenesli mě do jeskyně, abych si mohl odpočinout? Posadil jsem se a rozhlížel se okolo sebe. Pohltilo mě pusto a ticho, byl jsem v nicotě. Nikde nerostly stromy ani keře. Žádná zvířata ani lidé. Světlo tu skomíralo a jeho jas nebyl jak teplý, jak bych si přál. Najednou jsem prudce vyskočil, celá jeskyně je vyplněná kostrami válečníků. Znovu mě zachvátila hrůza, kam jsem se to dostal. Tisíce kostí vršených na hromadách. Bylo to prastaré bitevní pole, kde z válečníků nezbylo nic. Zbyly z nich jen kostry a zlomená touha po vítězství. Zbude ze mě snad to samé? Za několik let bude můj svět vypadat jako tento. Světlo pohltí temnota a bude kralovat, dokud nesežere sama sebe. Já už nic dělat nemůžu. Mohu tu jen čekat a shnít s mrtvolami okolo. Ani nemám, kam bych před nimi utekl. Jejich těla se vrší, kam jen dohlédnu. V dáli jsem uviděl plápolající plameny. To ony vydávaly tu matnou záři. Postesklo se mi po domově a po přátelích. Podíval jsem se do země a mé oči se zastavily na mém těle. Nedokázal jsem ze sebe vydat jedinou hlásku. Podlomili se mi kolena. Tolik let s nimi bojuju a teď jsem jedním z nich. Proč, proč se to muselo stát. Proč je tohle můj trest, žít sám bez přátel, rodiny a jako jeden z nich. Prohlížel jsem si znovu a znovu svou ruku, byly to holé kosti. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Vzpomněl jsem si na slova neznámého. "Chceš žít, či navždy zemřít?" Vybral jsem si teda smrt, která si mě pozměnila k obrazu svému. Už mě nechrání maso, jsem jen něco, co mi nedává zapomenout na mé rozhodnutí. Jsou tak bílé, tak čisté. Obrousil je čas, který tak neúprosně běží? Jak dlouho jsem spal, jak dlouho to mohlo být? Seděl jsem celé hodiny a srovnával se s tím, kým jsem. Už nemám srdce, které tak poctivě bilo. Kůži, která mi zabraňovala sledovat co je uvnitř mě. Kéž bych na to nikdy nepřišel. Zmizela má tvář a nikdo mě už nepozná. Jsem jen stín toho, kým jsem byl. Zbylo ze mě jen jméno a touha. Ale po čem toužím? Po životě? Už ho nezískám, ten dokážu už jen jiným brát a to nechci. Ztratil jsem snad cíl? Ne, pořád ještě jeden mám. Někde na mě musí čekat rodina, ti na mě nezapomněli. Sorfé mě musí poznat, musí vědět, že tu jsem. Ale cestu neznám, ani nevím, kde jsem se ocitl. Snad mi někdo pomůže. Někdo tu přeci musí být, nemůžu tu být sám. Je to tu tak ohromné, nedohlédnu ani na konec jeskyně. Pokud tu někdo žije, tak ho najdu. Snad mě od sud vysvobodí.

Dostal jsem naději, vstal jsem a znova jsem se rozhlédl. Jeskyně byla opravdu obrovská, neviděl jsem nikde konec ani začátek. V údolí jsem spatřil několik budov připomínající domy. Mlhavé světlo tam vytvářelo stíny táhnoucí se několik sáhů. Vyšel jsem rychlým krokem, ale postupně jsem začal zpomalovat. Pokud mě uvidí, jak se zachovají? Jsem teď jen kostra, ale chci tu někoho vidět. Nemůžu tu být přece sám. Po cestě jsem se nažil nešlapat na těla mrtvých, ale leželi všude a někdy i v několika vrstvách. Všímal jsem si uťatých končetin oddělených od těl. Zrezivělé zbraně se rozpadaly při dotyku a hnědě mi barvily ruce. Pro co tu všichni zemřeli? Není to jen říše mrtvých, ti muži museli za něco bojovat. Ale nevidím nic, za co bych tu byl ochoten zemřít. Mrtvolně bílé skály se začaly vynořovat z temnoty přede mnou. Jejich otupělé výčnělky lemovaly neprostupnou zeď tvořenou skálou. Dohlížela na svou vesnici pod sebou? S každým krokem, kterým jsem se blížil, se otevíral nový pohled na nové masové hroby. Přede mnou se čněl kráter o velikosti domu. Přišel jsem blíže, abych si to prohlédnul. Až po okraj byl napuštěn vodou, ale celé dno pokrývaly nánosy kostí. Musely to sem snést potoky vody. Na opačném konci jezírka jsem zahlédl slabý přítok. Potůček byl tak slabý, že bych si nikdy nedokázal přiznat jeho sílu stáhnout kosti sem. Čas mu propůjčil sílu, kterou mě jednou odebere. Proč je takovým nemilosrdným soudcem. Zář se odrážela od vodní hladiny a svítila mi na cestu. Vesnice už nebyla daleko. Ušel jsem pěkný kus cesty, ale nebyl jsem unavený. Děsilo mě, co se ze mě stalo. Už jsem prostě nebyl člověk, nejedl jsem a ani nepil. Nespal jsem a přitom jsem nebyl unavený. Nebyl jsem to já. Šouravou chůzí jsem se přiblížil na dohled budov. Byly zničené a do základů rozbořené. Několik zdí zde stálo spíše omylem. Procházel jsem mezi troskami a představoval jsem si, jak to tu mohlo vypadat dříve. Studna na náměstí byla zaházena sutí. Pod troskami se válely další kosti. Přistoupil jsem blíže k jedné z rozpadlých budov. Zpozoroval jsem něco malé a bílé. Klekl jsem si a odhrnul prach ze suti. Byla to dětská ruka, která bezmocně trčela z kamení. Pohromadě ji už nic nedrželo. Jakmile jsem se jí dotknul, rozpadla se. Ucuknul jsem rukou a poodstoupil od trosek. Co všechno se pod nimi skrývá za tajemství, po kterém netoužím? To tu opravdu nikdo nežije? Jsem tu sám a navždy jím zůstanu? Začal jsem prohledávat okolí a později i volat, ale nikdo se neozýval. Ozvěna mého hlasu se vždy vrátila zpět bez jediné odpovědi. Uvědomil jsem si naprosté bezvětří. Tohle byl svět mrtvých, nebyly tu žádné známky života. Nevydržel jsem to, sednul si na kámen a oči mi těkaly po okolí a snažili se najít aspoň jedinou známku života. Skála pod nohama chladila a prostupovala mi do celého těla. Nikde se nic nedělo a ticho bylo stále víc a víc mrazivější. Kolik to může být hodin, kolik dnů co jsem tu tak seděl. Možná to bylo jen pár minut, ale nic se nezměnilo. Ani jediná věc se nepohnula. Propadal jsem do beznaděje. Připadalo mi jako bych umíral, někde uvnitř jsem prostě toužil po společnosti, ale nikdo tu nebyl. Vše tu bylo jen pro mě, možná bych si i užíval v tak velkém světě, kde bych mohl vládnout, ale tady to bylo jiné. Všechen strach, všechna ta tíha byla jen na mě. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl nést to břímě. Byl jsem sám.

Sledoval jsem na tisíce prastarých válečníků ležících na těchto pláních, jednou mě vezmou mezi sebe. Za několik let bude svět lidí vypadat jako tento, proč se tak snažíme bránit, vždyť to jen oddalujeme a nikdy tomu nebudeme moci zabránit. Tohle je ta má svoboda. Začal jsem si uvědomovat, co znamenalo to rozhodnutí. Samota se stala jediným přítelem, kterého poznám.

Zastavil jsem násilím myšlenky. Utápět se ve smutku mi nikdy nepomůže, zkusím najít přátele, ať jsou kdekoliv. Určitě sem musejí také přijít, snad jsem nebyl jediný, kdo zemřel. Bloudit bez cíle je, jako bych zemřel a já si vybral svobodu, ne smrt. Vstal jsem a znovu se rozhlížel. Pokud je vesnice mrtvá, budou tu i jiná místa, kde bych je mohl potkat. Všimnul jsem si krypty, která byla odkrytá. Připadalo mi, že to udělal někdo v blízké době. Vykročil jsem blíž, ale začal jsem zpomalovat krok. Nikdo koho znám by se nepokoušel vyhrabat si vstup do sklepení těchto baráků. Ucítil jsem mravenčení na zátylku. Prudce jsem se otočil a rozhlídl se. Spatřil jsem pohyb u skály za vesnicí. Připadalo mi, jako by se tam mihl černý plášť. Začal jsem mhouřit a dívat se do temnoty, ale už jsem tam nic neviděl. Roztřásl jsem se. Nejsem tu sám a ten kdo je tu se mnou mě očekává. Vzhlédl jsem do dálky na hořící bílé plameny. Tam budu v bezpečí. Nerad jsem se otáčel k vesnici zády, ale nemohl jsem nic jiného dělat. Světlo mě ochrání před stvůrami podsvětí. Pousmál jsem se nad tím, že pořád myslím jako člověk, a ne jako ti, proti kterým jsem tak urputně bojoval. Aspoň část lidství ve mně stále je. Často jsem se zastavoval a ohlížel se, ale nikdo za mnou nešel. Tak moc jsem toužil po společnosti a ani si neuvědomil, že se mezi mé přátele přidal také strach. Rozlámané kosti se vršili kolem mě a zdálo se, že se mi snaží bránit v cestě. Tady jich bylo více než dříve. Nejspíš tu vládla hlavní bojová linie. Ale proč tak blízko tomu ohni? S každým krokem jsem žasnul nad velikostí plamenů. Připadal jsem si tak bezpečně. Bylo tu tolik světla, které jsem tak potřeboval. Proč jsem si to dřív neuvědomil, po tomhle jsem toužil. Přišel jsem blíž k plamenům a užasnul jsem.

Oheň hořel na kostrách prastarých válečníků, ale nestravoval je. Kousek od světla byl zaražen potrhaný prapor rudé barvy. Přistoupil jsem blíž a prohlédl si ho. Látka byla stará a plesnivá. Nejspíš tu musí být několik desítek let. Co je tohle za divný svět, a proč tu hoří oheň z ničeho? Bál jsem se přistoupit blíž, aby mě také nepohltil. Stál jsem asi deset kroků od ohně, ale necítil jsem žádné teplo. Stoupnul jsem si zády ke světlu a prohlížel si pláň. Nikdy bych nenapočítat všechny padlé, i kdybych tím strávil celý život. Prapor čněl nad všemi těmi mrtvými, jako by je měl jednoho dne probudit k životu. Tahle bitva neměla vítěze. Myslím, že obě strany byly poraženy. Když jsem přemýšlel o mrtvých kolem, přestával jsem se cítit tak sám. Opřel jsem se o prapor a vyhlížel ten stín z vesnice. Stezka, po které jsem se dostal sem ke světlu, byla tichá. Neslyšel jsem nic, jen tichý praskot ohně. Jak rád bych usnul, nebo se najedl. Znovu bych si připadal jako člověk, ale jediné, čeho jsem si mohl dopřát, byl odpočinek. Ležel jsem opřený o prapor a snil o posledních dnech mého života. Byly krátké a přitom jsem v nich toho tolik zažil. Putovali jsme místy, které byly dobyty nepřítelem. Nenašli jsme jediného živého a den co den jsme pohřbívali nespočet mrtvých. Asi nikdy nenaleznu odpověď na otázku proč tomu tak je. Ale spousta těch, které jsme pohrbili našlo svůj nový domov zde. Jak rozlehlé to tu může být, když tu čekám tak dlouho a nikdo nepřichází?

Zraky mi znovu zabloudili do tmy. Zpozoroval jsem monumentální pevnost čnící nad plání mrtvých. Začal jsem si jí s bázní prohlížet. Nepodobala se žádnému hradu, který jsem kdy viděl. Z brány vycházelo mlhavé světlo, které osvětlovalo dvě kamenné věže. V blízkosti plamenů jsem se cítil v bezpečí, i když jsem věděl, že tu nemůžu zůstat věčně. Nechci se stát vězněm, který se bojí opustit své vězení a to by se stalo mým hrobem. Stoupnul jsem si a naposledy se zadíval na vesnici v údolí. Že bych začal z toho blouznit? Kolik dní jsem už neviděl nikoho živého? Kolik času tu už tak mohu trávit, vždyť nemám jak ten čas měřit. Nesmím se však vzdát, jednou někoho najdu. Pokud tu někdo je, bude schovaný za pevnými hradbami v té pevnosti. Vyrazil jsem tedy směrem k ní. Pořád jsem necítil únavu a hlad. Zvykal jsem si pomalu a s nechutí. Byl to jiný život, než jsem do teď žil. Čas jsem odměřoval na dny, ale za přesnost bych krk nedal. Večer pro mě byl, když se mi chtělo spát, nebo když zapadlo slunce, ale já nebyl unavený. Jediné co jsem mohl dělat, bylo jít a poslouchat ticho kolem. Cestou mě doprovázeli ti, kdož pevnost chránili. Cítil jsem se nesvůj, jako by se mi svírala smyčka kolem krku. Skála tu byla opracovaná a vytvářela pradávnou stezku. Země byla vyrovnaná a přes četné průrvy byly vystaveny mosty. Na mostech se vršili padlí a bránili mi v průchodu. Na stavbách se podepsal čas a válka, ale ještě dnes jsem po nich bezpečně přešel. Už z dálky jsem zpozoroval známky krutého boje. Zrychlil jsem nervózně chůzi. Hradby byly prolomené a věže stržené. Na ruinách se vršili obránci. Pohled na ně mě vyděsil. Do tolika bych nikdy nedokázal napočítat. Takhle vypadají hrady, které král nechal bránit v mé domovině. Nekonečné vojsko přicházející za soumraku rozsévalo smrt a strach. Ti, kteří už neměli poznat světlo světa, se vrátili. Říše mrtvých už nebyla uzavřená, jak tomu bylo od nepaměti. Z hradů zbydou jen ruiny a města se s časem vylidní. A já také toužím se vrátit, ale už mě nikdo nepozná. Jsem jen bezejmenný poutník nemající cíle. Chřestot kostí mě doprovázel na každém kroky. Zaplavuje mě odpor ke mně samému. Můj hlas se změnil k nepoznání a bál jsem se mluvit sám před sebou. Cítil jsem, jak se mi ten zvuk hnusí. Byly to spíš hrdelní skřeky, které se jen velmi omezeně podobaly mému starému hlasu.

Už jsem se pomalu plahočil stále blíž k ruinám. Bylo to spíš ze setrvačnosti, než že by mě tam mělo něco čekat. Z brány vycházela mlhavá záře a určovala mi bezpečnou cestu. Odlesky kostí mi připomínaly, kým jsem. Jsem tu sám, ale aspoň si pamatuju, jak vypadali mí přátelé. Začal jsem se utápět ve svých představách a minulosti. Dokázal jsem na chvíli zapomenout na realitu. Svět se hned zdál příjemnějším místem. Zastavil jsem se u hromady kamenů, jenž tu kdysi někdo navršil, asi tak míli od pevnosti. Tady z vojáků svlékly zbroje a sebrali jim zbraně. Všechno mi to tu potvrzovalo moje myšlenky, které neměly konce. Přede mnou se tyčil druhý prapor. Byl stejně rudý, jako ten u ohně, ale z látky zbylo už jen pár vláken, které čas slepil dohromady. Před jak dlouhou dobou se tu zastavil čas? Žádné stopy po životu, mrtvé pláně se rozprostíraly všude, kudy jsem prošel. Na co tu všichni čekají? Jednoho dne zmizí i poslední skvrna po životě tady. Zůstane po nich jen prach a prázdno. Trhnul jsem sebou. Slyšel jsem za sebou zase ten praskot. Znovu jsem se rozhlížel, ale nic jsem nespatřil. Něco se ke mně přibližovalo. Věděl jsem, že mě to pozoruje a začal jsem se bát. Co to může být a proč to nevidím? Bojí se to ohně, že jsem to tam neslyšel? Očima těkám po okolí, ale nikdo tu není. Není, kam by se schoval. Zamrazilo mě. Neprobudí se tihle kostlivci k životu? Začal jsem se na ně dívat úplně jinýma očima. Už to pro mě nebyli mrtví lidé, ale ty zrůdy, které mě poslaly na tento svět. Začal jsem couvat pryč od místa, kde jsem praskot uslyšel. Najednou jsem šlápl na něčí kostru. Ucítil jsem, jak mi podklouzla noha, a spadnul jsem do hromady mrtvých. Zařval jsem strachem a okamžitě vyskočil. Když jsem se zvedal, mezi žebry mi uvízla cizí kost. Vyrval jsem ji a chtěl ji zahodit. Ale neudělal jsem to. "Jsem jedním z nich," zašeptal jsem. Jak dlouho mi potrvá, než si to konečně uvědomím. Můj starý život skončil, už se budu navždy potloukat v téhle pustině. Vše je zde cizí a nahání mi to strach, snad proto se tolik bojím a vidím strach zhmotněný okolo sebe. Jednou tu budu mít svůj domov, bude to místo, které mi snad přiroste k srdci. Trochu mě to uklidnilo, ale nezdálo se mi to moc věrohodné. Začal jsem si uvědomovat jednu věc, pořád se ptám, ale nikdy nezískávám odpověď. Možná o tomhle je život tady. S časem si začnu vymýšlet odpovědi a z nich se později stane pravda. Nebude nikdo, kdo by mi ji zpochybnil a nikdo, kdo by jí se mnou sdílel. Jak bych si přál, aby tu se mnou mohl být alespoň jediný přítel. Někdo, kdo by se cítil stejně jako já. Jak by se mi ulevilo, nebyl bych tu sám a ta prázdnota by mě tolik nesvírala. Žádný z mrtvých však nechtěl vstát. Na jednu stranu jsem byl rád, ale přeci jen mi tu něco chybělo. Zaslepil jsem se touhou po přátelích a vyrazil k té pevnosti. Proč jsem sem vlastně šel? Stále někde uvnitř věřím, že tu nebudu sám. V duchu jsem se tomu zasmál. Vlastně to byla trefná pravda. Uvědomil jsem si svojí zaslepenost a přitom jsem se v ní ještě více utvrdil. Ušel jsem dalekou cestu a přitom mě tělo nebolelo, vlastně jsem se stále cítil svěže. Byl to zvláštní pocit, jako by ze mě spadlo nějaké břímě. Mohlo to být lidství, sám nevím. Nikdy jsem život nebral jako něco, co mě dělalo slabým, ale teď se odhalovala podivná pravda. Šel jsem stále dál k pevnosti, která se přibližovala tak pomalu. Možná, že jsem zrychlil krok, možná jsem ho zpomalil, ale nic jsem necítil. To co mě drželo při životě, mi nedalo možnost vnímat svět okolo, tak jako dřív. Byl jsem už prostě někdo jiný. Vyšel jsem dlouhé schody, čnící se k bráně. Místy byly popraskané, jindy na nich bylo sesuto kamení, ale přeci jen byly schůdné. Zastavil jsem se, abych si mohl prohlédnout monumentální sloupy podpírající bránu. Válka je nadobro zničila, ale skvostné základy stále podpíraly chátrající trosky opevnění. Něco takového jsem nikdy neviděl. Hrady na kterých jsem pobýval se ani zdaleka nepodobaly architektuře tohoto světa. Uslyšel jsem, jak mi někdo dýchá na záda. Tentokrát to už nebyl pocit, ale byla to skutečnost, kterou jsem vnímal všemi smysly. V mysli se mi uchytila jediná myšlenka a to na útěk. Chtěl jsem co nejrychleji pryč, někam do bezpečí. Vyběhl jsem poslední schody k bráně a proběhl zející dírou, která po ní zůstala. Před sebou jsem viděl světlo, které vydával bílý plamen, hořící někde v útrobách stavby. Pryč, hlavně co nejdál od toho co mě pronásleduje. Neměl jsem odvahu se otočit, jen jsem měl pocit, že stejně jako dříve bych to neviděl. Proběhnul jsem nádvoří a blížil se k ohni, který byl pro mě záchranou. Už jsem si nevšímal mrtvých a ani jsem nedával pozor, kam šlapu. Chtěl jsem prostě pryč, nic jiného mě nezajímalo. Konečně jsem ho uviděl, byl menší než ten na pláni, ale hořel stejně jasně. Ale strach stále neodcházel, spíš se mi zdálo, že roste. Instinkt mi říkal, že jsem v pasti. Zaběhl jsem za jednu z polorozpadlých budov a opřel se o ni. Zavřel oči a chtěl jsem utéci aspoň ve svých myšlenkách. Doufám, že mě přestal pronásledovat. Ale proč by neměl, hrál jsem hru na kočku a myš. Jak dlouho ho bude bavit si se mnou jen hrát? Seděl jsem bez hnutí a čekal, kdy si pro mě přijde. Najednou jsem uslyšel slova, která jsem odvrhnul, že už je nikdy neuslyším. "Takže ty jsi padlý válečník, který si vybral smrt." Vyděšeně jsem otevřel oči a spatřil starce, jak se nade mnou sklání. Dlouze se zadíval do mých vytřeštěných očí a pousmál se. Kdybych za sebou neměl zeď, dal bych se na útěk. Vypadal jako člověk, ale vyhublé tělo a hnědé prořídlé vlasy tvrdily opak. Podařilo se mi promluvit. "J-Jsi člověk?" Jen se usmál a začal odcházet směrem k mihotavému ohni. "Tady žádní lidé nejsou, nebyli a nikdy nebudou. Pojď za mnou," pobídl mě. Připadal mi přátelský, ale nebyl jsem si úplně jist, jestli to není ten, kdo mě pronásledoval. Strach, však ze mě rychle opadl, snad to bylo jeho vstřícným charakterem. Nebo snad tím že jsem po dlouhé době slyšel lidský hlas, to vážně netuším. Všimnul si mé zdráhavosti, ale netlačil na mě. Po chvíli mlčení si sedl a zadíval se do ohně.

"Víš, tady na moc přátel nenarazíš. Už ani nevím, jak jsem se jmenoval, ale ty si své jméno určitě pamatuješ. Jsem tu už hodně dlouho, ale tady se čas neměří na roky, či měsíce. Je zde stále stejná temnota a jediné co tu můžeš měřit, je počet přátel o které přijdeš." Odmlčel se a dál sledoval mihotající se plameny. Spadl ze mě poslední zbytek strachu, ale stále jsem se ani nepohnul. Stařec po chvilce znovu promluvil. "Zažil jsem ještě dobu, kdy jsem mohl svobodně sloužit svému pánovi. Jenže pak přišla zkáza z rukou Rimuriase. Svět, takový, jaký existoval po tisíce let, byl změněn. Už zde nejde o lidskost, či dobrý charakter, ale o sílu a touhu zabíjet. Jsem rád, že jsem si udržel aspoň takhle velký kousek své lidskosti." Nevěděl jsem co na to říct a postupně jsem se také přibližoval k ohni. Všímal jsem si, jak se plameny různě prolínají a soupeří mezi sebou. "Jsou tak nestálé a divoké jako lidská duše. Škoda, že už nikdy nebudu člověkem a navždy zůstanu tím, co teď jsem. Zůstanu v plamenech zapomnění navždy, ať se budu sebevíc snažit, nic to nezmění." Ani jsem si neuvědomil, že mluvím nahlas. Trhnul jsem sebou, úplně jsem zapomněl, že vedle mě sedí někdo jiný. Díval se na mě s novým úsměvem, kterému jsem nerozuměl. Znovu jsem začal nervózně pozorovat plameny a čekal, co se bude dít. Nic však neřekl a jen mlčky sledoval oheň. Byl jsem mu za to vděčný. Mohu mu věřit, nebo je to nepřítel? Když jsem se znovu podíval na neznámého. Ležel na hladkém kameni a vypadalo to, že spí. Nevěděl jsem, jak se mám zachovat. Připadalo mi, že má ve mně plnou důvěru. Neřekl jsem mu ani jméno a přitom mi věří. Co je to za člověka, vždyť se vůbec neznáme. Kdo teda byl ten, kdo mě sledoval celou cestu sem? Rozhlédl jsem se, ale nikdo jiný tu nebyl. Vybavil jsem si, co mi neznámý řekl. Nazval mě padlým válečníkem, navíc věděl, co jsem si vybral za odpověď, když jsem umřel. Je to snad poznat podle mého vzhledu? Nedokázal jsem nalézt odpovědi. Přál jsem si však přítele, bez něj bych dlouho nevydržel. Teď jsem jednoho našel, nesmím ho podezřívat hned od začátku. Sednul jsem si blíže k ohni a zkoušel se zbavit chladu, který na mě doléhal. Byl jsem celý zkřehlý, i když jsem chlad cítil jakoby vzdáleně. Jenže oheň jen svítil a nehřál. Posouval jsem se pořád blíž a blíž, až nakonec jsem se rozhodl plamenů dotknout. Pomalu jsem se začal přibližovat k plamenům, ale v posledním okamžiku mě neznámý zastavil. Ruku mi sevřel a odtrhnul pryč. Vyděsilo mě to a odskočil jsem pryč od ohně. "Pokud se chceš ještě někdy stát člověkem, tak tohle už nikdy nedělej." Vyděšeně a nechápavě jsem se na něj podíval. Znovu se vrátil na své oblíbené místo u ohně a začal vyprávět.

"Traduje se, že před dávnými lety hořely dva ohně, tento bílý a ještě jeden modrý. Bílý vše stravoval a modrý vytvářel nové. Nikdo přesně neví, co se tenkrát stalo, ale vznikl svět takový, jaký ho znáš. Plameny dále přežívají v podsvětí a nikdy nevyhasnou. Život vznikl z modrého, proto ho tu v podsvětí moc nenajdeš. Bílý plamen tě může nadobro vysát a zbyde z tebe jen přízrak. Jednoho jsi už možná viděl, chrání zdejší pohřebiště." Vzpomněl jsem si na ten pocit, že mě někdo sleduje a ochvěl jsem se. Stále mi ale v hlavě rezonovala jedna myšlenka. Kde asi teď je, a proč mě pronásledoval? Nejsem náhodou už mrtvý? Co by měl z toho, že by mě zabil? Všimnul jsem si, krátkého zamyšlení na tváři neznámého, vypadal ještě starším než před malou chvílí. Uvědomil jsem si touhu, kterou toužil po tom stát se zase člověkem. To co zde mohl najít, byl jen útržek toho, co už jednou zažil. Lidé nedokážou žít sami, jakmile jednou zažijí lásku a přátelství, tak po ní prahnou do konce svého života. Stát se zase člověkem, i když jen z části, se stalo mým snem. Snad jednou bych mohl přijít i do své rodné vesnice jako člověk. Mohl bych vidět syna a pokračovat v tom, co jsem dělal dřív a při čem jsem zklamal. Naskytla se mi nová příležitost. Stařec se probral ze svého zamyšlení a pousmál se. "Myslím, že ten přízrak, který tě doprovázel až sem, nevstoupil do pevnosti. Možná se z tebou chtěl seznámit, nevíš ani, jak je těžké tu žít. On už nemá tělo a nikdy mít nebude, vybral si svou cestu a ta ho teď už nikdy nepustí. Já si vybral lidství, ale žít jako člověk tu jde jen velmi těžko." Odmlčel se, musel toho už tolik zažít a stále se mu vybavovaly staré vzpomínky. Všimnul jsem si steskného výrazu v jeho obličeji. Rozumí mi, ví, po čem nejvíc toužím. Jsem před ním jak nahý. Umí ve mně číst jako v knize až mi z toho běhá mráz po zádech.

"Nevím proč, ale Rimurias zničil a dal hlídat všechny místa, kde jsem viděl střípky lidskosti. Teď putuji do jedné pevnosti, kde jsem kdysi získal své lidské tělo. Stal jsem se vyhnancem a vyvrhelem. Už se nikdy nebudu smět vrátit a navždy budu strádat v samotě. Snažím se najít útočiště a doufám, že mi ho poskytne staré město Dolufis. Nevím, jestli stále odolává, či už padlo, ale doufám, že tam potkám své staré přátele. Tak co, už mi věříš? Nejsem tvůj nepřítel." Rozpačitě jsem se na něj podíval. Blesklo mi hlavou, že jsem ani nepozdravil. Rychle jsem ze sebe dostal. "Jmenuji se Lias a jsem rád, že jsem vás potkal." Zadrhl jsem se a dále jsem už pokračoval pomalu. "A jak mám říkat já vám, když neznáte své jméno." Znovu se zamyslel a po chvíli odvětil. "Říkej mi Stařec, to se ke mně možná hodí nejlíp." Vstal a vložil si pár věcí do brašny, které jsem si do teď ani nevšiml. "Musím už vyrazit, ale jestli chceš, můžeš mě doprovázet. Třeba se z tebe jednou stane taky člověk." Uvědomil jsem si, možnost, která se mi zde naskytla a jako malé dítě jsem ze sebe okamžitě vychrlil radostné slovo. "Jasně." Připadalo mi, jako by čekal na tuto odpověď a bez jediného slůvka vyrazil. Bylo mi s ním příjemně, možná to bude jediný přítel, kterého zde získám. Doběhl jsem ho a vyrazili jsme na cestu dlouhou a spletitou na jejímž konci jsem očekával zas svůj starý život.