13. kapitola

Probudil jsem se na skalnatém útesu, Bylo z něj krásně vidět na město. Město, které bylo zhoubou pro mé přátele. Posadil jsem se a díval se, jak obléhatelé zabijí zbylé dezorientované obránce. Pocítil jsem, jak za mnou někdo stojí. Byl to můj syn. "Tak přeci jen jsem se dočkal," zvolal. Pocítil jsem úlevu a objal ho. "Už navždy chci zůstat s tebou. Ten přívěšek, který nosíš, se stal tvou pamětí na mě. Dříve rudý kámen obsahoval jen části zkažené duše strážce podsvětí, ale teď jsem tu jen já. Odpusť mi to, jak jsem tě obelhal, nedokázal jsem vzdorovat." "Teď, už zůstaneme navždy spolu. Vše ti odpouštím. Jediný člověk, který si zaslouží smrt je strážce. Proč musel přijít na tento svět?" "Vše je řízeno pravidly, pokud se naučíš v nich chodit a využít je ve svůj prospěch dosáhneš velkých věcí." Prudce jsem se otočil, stál tam otec. "Teď už žijeme jen ve tvé mysli. Rimurias ty pravidla využil a obsadil svět živých, ale armády smrti už vymřely." Chtěl jsem zachránit syna a vrátit se ke své ženě, jenže místo toho jsem ho zabil vlastní rukou. Přepadla mě šílená skepse. Byla ještě jedna věc, která mi zbyla. Podíval jsem se na svého syna, vypadal, že je šťastný. Nesdílel jsem jeho radost, ale zvedlo mi to trochu náladu. "Jak se dařilo Sorfé po tom co jsem odešel? Byla na mě naštvaná?" Říkal jsem to s velkým sebezapřením a pomalu, ale syn věděl, co chci říct a nechal mi prostor vyjádřit se. "Byla, ale časem se jí stýskalo a každý den tě vyhlížela. Jenže ty jsi stále nepřicházel a potom přišli oni, zrůdy z podsvětí. Vylezli z jeskyní a chtěli nás zničit. Já zemřel, ale spousta lidí utekla do lesů a určitě přežili." Chvilku byla odmlka, ve které se mu nejspíš zastesklo po domově."Už jsem vás hledal, ale našel jsem jen tebe. Podařilo se mi tě jen upozornit na ten prokletý klášter a vstup do města. To bylo jediné, co jsem dokázal."Chvilku bylo ticho a prohlíželi jsme si hořící město. Nechtěl jsem mu říkat, že jsem to ani jednou nepochopil. Snad někdy k tomu získám odvahu. A tak jsem jen tiše pozoroval, jak se proudy vojáků vrhají do boje a umírají. Bylo to jak příliv vody u moře.Seděli jsme vedle sebe a mlčky jsme si užívali vzájemnou přítomnost. Pak promluvil znovu otec. "Už přišel náš čas, možná se ještě někdy uvidíme." Syn se mi začal ztrácet a záře z věží města začala slábnout. Znovu mě pohltila temnota a ať jsem se snažil napřahovat své ruce, jak jsem dokázal, už jsem nikoho nezachytil.Začal jsem se probouzet na podlaze v kaluži krve. Nade mnou se sklánělo sedm postav oblečených v rudý háv. Všichni měli na hlavách koruny a plátová zbroj jim řinčela, kdykoliv se pohnuli. Nade mnou se skláněl stařík, který dokončoval šití mých ran. Byl tu pěkný ruch. Několik paladinů stálo u vchodu a opíraly se o meče potřísněné krví. Pokusil jsem se vstát, stařík mi v tom chtěl zabránit, ale jeden z králů mi podal ruku a pomohl mi vstát. Poznal jsem v něm Karrise. Zatmělo se mi před očima ztrátou krve, ale podržel mě a počkal, až si odpočinu. Jakmile se mi vrátila síla, spatřil jsem, jak všichni králové vyvolávají mé jméno a pak přicházejí ke krystalu, v němž byl pohřbený strážce. Každý z jedné strany a přiložil hrot meče. Pak všichni zvolali, vrazili vší silou hroty dovnitř a křišťál se s zařinčením roztříštil a s ním i tělo uvnitř. Tentokrát mi Karris položil ruku na rameno. "Jen díky tobě jsme vyhráli, stal ses hrdinou všech válečníků." Jenže mě do radosti nebylo, stál jsem, jak bez ducha a ani nevnímal co se kolem děje. Už jsem tu nedokázal vydržet, kdykoliv jsem se podíval na mrtvé, které jsem měl rád, bylo mi smutno. Otočil jsem se na svého krále, který mě podpíral. "Karrisi, prosím, vem mě pryč z tohoto místa. Chci jít mimo město." Podíval se na mě a vyčetl mi z tváře svůj zármutek. Vyrazili jsme tedy ven z místnosti a šli napříč celým městem. Všude stáli vojáci a vyvolávali mi slávu. Jak rychle se ta zpráva o mě roznesla. Neměl jsem už ale dostatek sil. Musel jsem omdlít a ztratit vědomí. Co se kolem mě dělo si pamatuju jen mlhavě a ještě k tomu jen malé části. Nesli mě na štítu do jednoho chrámu. Musel jsem spát opravdu dlouho.Poprvé jsem se probudil v posteli a seděl vedle mě jeden starý voják. Myslím, že jsem musel být opravdu známý a oblíbený. Jakmile jsem otevřel oči, okamžitě mi nabídl něco k pití. Když jsem se napil, znovu jsem upadl do náruče říše snů. Mé druhé probuzení bylo trochu delší, přišel i král Karris a vyprávěl mi, co se událo nového. Nic si z toho nepamatuji a až při dalším vzbuzení jsem vylezl z postele a najedl se, jídla, které na mě čekalo na malém stolku u okna. Opíral jsem se o stůl a snažil se posbírat staré síly. Pak jsem se oblékl do teplého oděvu, jenž ležel na stoličce vedle postele a vyrazil pryč z pokoje. Držel jsem se při stěně a opíral se o ni. Přešel jsem chodbu a uviděl otevřené dveře do protější místnosti. Po chvíli jsem se tam došoupal a zaslechl jsem rozhovor mezi několika důstojníky a Karrisem.Města Toldir, Edros, Sporlad, Xivis jsou zničena a vyhlazena, jak jste si přál. Král Safirský a Tordewský padli při boji a další dva jsou smrtelně raněni. Už stačí jen málo, můj pane a stanete se vládcem podsvětí. Jste nejmocnější muž a můžete žít věčně. Už stačí zničit jen města v horách Kiridských, sice už dávno kapitulovala, ale chtějí svobodu. Ukažte jim, že král Karrist si přeje, aby platili za to, že podpořili Rimurriase. Sjel jsem podél stěny a opřel se o ni zády. Tak i Karrist podlehl moci, kterou mohl získat. Rimurriase to alespoň nezměnilo zevnitř, ale Karrist propadl slávě a moci. Vstal jsem a začal se belhat zpátky do pokoje, jen jsem slyšel, že se to nikdy nesmím dovědět. Lehl jsem si do postele a usnul. Provázeli mně noční můry, které se mi do teď ještě nezdáli. Když jsem se probudil, pocítil jsem příval energie. Vstal jsem a najedl se. Jídlo na mě čekalo stále na stejném místě pod oknem. Zkontroloval jsem ruku, již jsem měl obvázanou bílou látkou. Protáhl jsem zkřehlé tělo a vyrazil na procházku po paláci. Zavítal jsem do míst, kde zemřel můj syn a otec. Byla zde obrovská socha, možná moje, ale nezajímala mě. Ta socha měla na krku starcovo kamenné srdce. Přišel jsem a vzal si ho. Když jsem ho sundával, uslyšel jsem za mými zády hlas Karrise. "Liasi, myslel jsem, že nemáš potřebu krást." Pak se zasmál, čímž mi hned ukázal, že to myslel žertem. "Mám k tomu citový vztah, je to památka na mého syna." Chvilku se na mě díval, jestli jsem se nezbláznil. "Dobře, nebudu ti v tom bránit, ale je to znak nepřítele a je lepší se s tím neukazovat."Jen tak jsem přes rameno prohodil pár slov týkající se boje. To jak to Karrista zaskočilo, mě opravdu překvapilo. "No boje stále probíhají, ale to není teď už důležité. Chtěl jsem ti nabídnout místo generála vojsk, které mají za úkol chránit toto město. U vojáků jsi oblíben a rád bych využil tvůj potenciál." Byl jsem v rozpacích, už před delší dobou jsem chtěl odejít, ale někdo koho jsem stále uznával, mi nabídl nový život. Dlouho jsem se nerozmýšlel a s úsměvem na tváři jsem souhlasil. Karrist se otočil a uslyšel jsem tak často známou větu. "Odedneška jsi ve službě. Ve tvém pokoji na tebe už čeká uniforma." Přesně věděl, že to příjmu a ani na chvilku nezaváhal. Zarazil jsem se v údivu a pozoroval ho, jak odchází. Jsem snad tak čitelný? Znovu jsem si prohlédl přívěšek. Byl z jedné poloviny roztavený, ale kámen uvnitř nebyl poškozen. Vzal jsem šňůru, kterou jsem byl přepásán a znovu jsem si ho pověsil na krk. Pak jsem ho vzal a schoval pod oblečení, nerad bych aby se říkalo, že jsem přestoupil k nepříteli. Ještě jednou jsem si prohlédl místnost a zavzpomínal na svého syna, se kterým jsem se zde setkal. Pak jsem vyrazil stejnou cestou jako Karrist. Když jsem přišel do svého pokoje, uviděl jsem, jak na posteli leží krásná bílá uniforma. Vzal jsem ji a oblékl si ji. Musela být vyrobena před malou chvílí. Vedle ní ležela šavle, kterou jsem měl dříve u sebe. Byla dána do stříbrné pochvy. Vytáhl jsem jí a hmatem zkoušel její ostří. Bylo krásně vybroušeno a krev, jež mi tekla po prstu, mi to potvrzovala. Znovu jsem se najedl a vyrazil na náměstí. Už tam čekalo předstoupených asi dvě stovky vojáků. Jakmile jsem vylezl ven z paláce, všichni zvedli zbraně a radostně zařvali. Měl jsem z toho radost. Předstoupil jsem před ně a představil se. Pak jsem je rozpustil. Někteří za mnou přišli a ptali se mě na podrobnosti posledního boje se strážcem. Dlouho dotírali a musel jsem jim vše povědět. Pak se vytratili a konečně jsem měl trochu klidu. Kráčel jsem po náměstí a našel dlouhé schody někam do ulic klidného města. Sešel jsem po nich a spatřil jak budovy, jež byly ještě před nedávnem zničeny, stály na svých původních místech. Jen změny v materiálu ukazovali, jak byly dříve poškozeny. Přišel jsem k bráně a prohlížel si desítky vojáků, jak nosili kamení a opravovali městské hradby. Vše nasvědčovalo tomu, že se připravuje nová válka. U brány jsem uslyšel hřmít hrom. Brána se otevřela a spěchal jsem se podívat na nově příchozí. Byli to vojáci, kteří museli utéci před nepřítelem. Někteří neměli zbraně a jejich brnění už ani nebyla v celku. Někteří se s hrůzou dívali na přistavené šibenice. Stálo jich tu přes dvacet a některé z nich už měli svojí oběť. Přišlo jich žalostně málo, bylo jich méně než těch, kteří mě pozdravili dneska ráno. Všimnul jsem si jednoho z důstojníků. Měl rozštípnutou helmu a z hlavy strženy skoro všechny vlasy. Zaschlou krev měl všude po těle a jeho mrtvé oči mi ukazovali jeho strach a poníženost. Jakmile mě uviděl, sklopil zrak a šel ještě loudavěji.Toho večera jsem zabloudil do jedné zapadlé hospody a po jednom pivu, které chutnalo hůř jak žluč, se pomalu otevřely dveře. Spatřil jsem důstojníka, který dnes přišel do města. Měl obvázanou hlavu a zakrytou čapkou. Ostatní rány měl pečlivě schované pod novým pláštěm. Jakmile mě uviděl, chtěl utéci, ale zavolal jsem na něj. "Hej ty. Pojď sem." Chvilku váhal, ale pak přišel. "Jedno pivo tady pro důstojníka," zavolal jsem na hostinského. "Pokud tedy bude chtít, je to strašná břečka." Šťastně ho přijal a vypil skoro celé jedním dechem. Chtěl jsem zjistit, co se stalo. Stále jsem ještě přemýšlel nad tím jak Karrist vedl dlouhý rozhovor s kapitány. Nechtěl jsem věřit, že by se zbavoval lidí, kteří s ním bojovali jen proto, že by se jich bál. "Jak se jmenuješ, viděl jsem tě, jak jsi dneska přišel v tom smutečním průvodu." Usmál jsem se, ale on zůstával stále bledý. Hostinský před něj postavil další korbel a on ho hned kopnul do sebe. Stále jen mlčel a tupě zíral před sebe. Dál jsem pokračoval v jednostranném rozhovoru, ale přestávalo mě to bavit. "Kolik přívrženců Rimurriase, stále ještě odolává a chce dále ještě pokračovat ve válce?" Korbel se mu zastavil před rty a pomalu se začal spouštět dolů. Přestával být bílý a začal rudnout rozčilením. Musel jsem se dotknout struny, která ho velmi rozhněvala. "Válka s Rimurriasem už dávno skončila, teď přišla ale jiná válka. Boj o prvenství mezi sedmi králi, oni si rozdělili jeho zemi a začali válčit mezi sebou. Král Karrist nás poslal do další války proti králi Sifirskému. Vyhráli jsme, ale jak vidíš, nikdo se z toho vítězství neraduje. Žádné pocty, žádná sláva, zůstal jen smutek z toho, jak to dopadlo." Zvedl korbel zpátky k ústům a dlouze se napil. Tentokrát jsem zas já seděl jako bez duše. Válka ještě neskončila, snad jen pro někoho, pro ty kdo v ní zemřeli. Je tohle místo prokleté, že zde nikdo nikdy nebude moci najít klidu? Hospoda ztichla, nebo se mi to jen zdálo. Musel jsem se zamyslet, protože když jsem se vzpamatoval, byl už důstojník pryč. Chvilku jsem se rozhlížel, ale už jsem ho nikde neviděl. Spěšně jsem dopil svůj korbel a chtěl zaplatit. Uvědomil jsem si, že nemám peníze. Mohlo mě to napadnout, když jsem šel, žádná hospoda není zadarmo. Vstal jsem a než jsem stačil říct jakoukoliv výmluvu tak mi hospodský skočil do řeči. "Tak ty jsi Lias, jen díky vám tu teď můžu být a nemusím se bát o svůj život. Chtěl jsem se vám nějak odvděčit a tak jsem vám přinesl flašku něčeho tvrdšího. Trochu jsem zrudl, možná proto kolik lidí mě už zná. "Stačilo by mi, kdybyste mi ty piva dal zadarmo, jaksi jsem si zapomněl peníze." Hospodský se začal vesele smát. "To je samozřejmost a kdykoliv přijdete, budete u mě vítán. Jsem moc rád, že jsem vás mohl vidět" a podal mi skleněnou láhev s ornamentem ve tvaru kruhu. Rozloučil jsem se a vyrazil ke dveřím. Jakmile jsem je zavřel a přestal cítit na zádech zraky těch, kteří slyšeli mé jméno, jsem si oddychl. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vyrazil zpátky do služby.Stanul jsem ve svém pokoji. Nikde nikdo nebyl a mohl jsem si poklidně odpočinout. Sundal jsem si lehkou zbroj, lehl jsem si do měkké postele a rychle usnul. Probudila mě bolest, musel jsem si lehnout na ruku. Okamžitě jsem vyskočil a začal si ji mnout. V mysli se mi vybavil obraz mého syna. Zatnul jsem pevně rty a šel k oknu. Poskytl mi obrázek bdícího města. Do města vcházela asi stovka lidí oblečených v černý šat. Zpozorněl jsem a začal si je podrobně prohlížet. Vystoupili do vyšších pater města a následovali dva důstojníky k chrámu života. Nebylo pochyb, byli to oni, ani živí, ani mrtví. Jejich chůze byla malátná a připadalo mi, že se bojí jít dál. Někteří zůstávali pozadu a důstojníci je dost nevrle popoháněli. Všichni nakonec vstoupili do chrámu a před očima se mi mihl modravý záblesk. Najednou jsem ucítil teplý dech na rameni. Cuknul jsem sebou a rychle se otočil. "Tak za týden jsou tvoji, vycvičíš je a budou chránit mír." Byl to Karrist, ale jak se sem dostal, aniž bych si ho všimnul. "Jsou to dobří vojáci, našli jsme je v blízkých jeskyních a rychle je naverbovali," pokračoval. Proč mi ale neřekne co děla, ale schovává se za vyšší cíle. Bojí se, že mě ztratí, či něco jiného? Určitě k tomu má důvod, proč se tak chová. Nic jsem ale ze sebe vydat nedokázal. Byl to někdo, ke komu jsem vzhlížel, někdo koho jsem si vážil a teď jsem mohl žít v jeho blízkosti. "A co si ode mě žádáš?" Znovu už odcházel pryč jako by čekal můj souhlas. Venku na tebe čekají vojáci, připrav je, brzy vyrazí do boje." Trochu ukvapeně a naštvaně jsem odvětil. "A kam potáhnou, vždyť boj už skončil a ostatní králové si nezaslouží zemřít." Karrist zkoprněl na místě. "Kdo ti takovou věc řekl, vždyť Rimurrias ještě stále má své přívržence, kteří si nechtějí uznat svou porážku." "Tak proč nikdo nepřivítal vojsko, které před nedávnem přišlo? Možná by si zasloužili trochu slávy a pocty." "Těm kdo měli takové ztráty, se netleská. A kdo ti řekl ty fámy o tom, že vojáci napadli naše spojence?" Chvilku jsem se zdráhal odpovědět, ale věděl jsem, že bych jednou musel jít s pravdou ven. Karrist má pravdu, proč bych měl věřit nízkým důstojníkům, když mi to říká on sám osobně. "Byl to jeden důstojník, který přišel v tom vojsku, ale na jméno si už nevzpomenu." Otočil se a zašel za roh. "Díky, zeptám se ho, kdo si to vymyslel," neslo se ke mně z chodby. Vzal jsem si ze stolku láhev, kterou mi dal hostinský a otevřel ji. Sednul jsem si na postel a napil se. Bylo to hřejivé a docela dobré, nedalo se to vůbec srovnávat s tím, co čepoval. Proč ten důstojník podrýval autoritu Karrise, mohl mi přeci říct pravdu. A proč se mi zdál sen, že slyším Karrise, jak rozmlouvá s důstojníky o zničení ostatních spolubojovníku. Kdo si tu se mnou zahrává a proč?Někdo zaklepal na dveře. Vstal jsem a spěšně jsem si přes sebe přehodil bílý plášť. Dotyčný zaklepal znovu. "Kdo to neurvale klepá?" "Pane, vojsko na vás už čeká, máme čekat dál?" Vzpomněl jsem si, co mi říkal Karrist, když odešel. Okamžitě jsem přiběhl ke dveřím a otevřel je. Stál tam obtloustlejší voják, byl trochu udýchaný a jeho bílý plášť ukazoval jeho hodnost. Ta hodnost byla stejná, jako jsem měl já a přitom ke mně měl takový respekt. "Major Okamžitě jsme oba vyrazili svižnou chůzí na nádvoří. Stálo tam přes dvě stovky vojáků. Jakmile jsem přišel, napřímili se a pozdravili mě. Stoupl jsem si před ně a prohlédl si je. Stáli vzpřímeně, ale všichni byli unavení a každý pohyb je unavoval. Otočil jsem se na důstojníka, který stál vedle mě a zašeptal. "Před jak dlouhou dobou se z nich stali lidé?" "Bylo to v tu dobu, co jsme obsadili město, možná o něco později. Máme kout železo, dokud je ještě žhavé, to řekl Karrist a já na to mám stejný názor." Pak několika příkazy uvedl vojáky do pochodu, jejich malátná chůze mě trochu děsila, ale nemohl jsem proti tomu protestovat. Prošli jsme celým městem a lidé na nás koukali s odporem, ale strach jim bránil v tom cokoliv říct. Šel jsem zprvu velmi nadšeně a užíval si svojí hodnost, ale po čase jsem přestával být veselý. Uvědomil jsem si, kam jdeme, tahle cesta vedla ven z města. Městské budovy, které lemovaly ulice se mi zdáli být šedivější, než jsem tudy procházel dříve. Když jsme přišli k bráně, uviděl jsem hrůznou podívanou. Důstojníka, který mi řekl o svém tažení, jsem spatřil, jak visí na provaze jedné z šibenic. Chvilku jsem si ho prohlížel, musel zemřít před pár okamžiky, snad když jsme stáli na nádvoří, tak ho sem museli vléci. Násilím jsem odtrhl oči od šibenice a šibalský výraz důstojníka, který šel vedle, mě zarazil. Sklopil oči, a když se znovu na mě podíval, měl zase ten podlézavý výraz. "Prej zradil království a zosnoval zradu proti králi. Všechny, kteří se s ním znali, čeká spravedlivý soud. Buď rád, že jsi ho neznal, snad jen blázen by po tom toužil. Ne moc přesvědčivě jsem přitakal, ale jemu to plně stačilo. Brána se s rachotem otevřela a vyrazili jsme za hradby. Když jsem procházel mezi podpůrnými pilíři brány, naposledy jsem se otočil. Na zátylku jsem ucítil pálivý pohled. Zahleděl se do dálky a mé oči zpozorovaly na jedné z vysokých hradních věží malou červenou tečku. Byl to Karrist, chtěl mě ještě jednou vidět, než odejdu? Došel jsem vojsko, které mezitím prošlo branou a stáčelo se podél malého potůčku někam do neznáma.U pramene vyvěrající vody na povrch a doplnili zásoby. Zastavil jsem se u rytíře, který pro mě došel. "Kam máme vlastně namířeno, vždyť tihle vojáci daleko nedojdou" a ukázal jsem na skupinu vojáků, kteří si chladili nohy ve vodě a dlouze oddechovali. "Nejlepší bude, když se naučí bojovat rovnou naostro ne? Několik mil odtud je vesnice, jež se nám vzepřela a přestala platit králi daně. Tohle je dobrá záminka pro to abychom ukázali ostatním, proč se daně platí" a škodolibě se usmál. Měl pravdu, ale jakou daň zde mohli lidé odvádět, vždyť tu není z čeho brát. Byl to krutý trest, který si lidé vymysleli už mezi živými a pokračoval i tady. Rytíř znovu zavelel a vojsko se s bručením zvedlo. Na dvou vozech, které jely vepředu, bylo málo jídla, snad tak na cestu tam, ale už ne na cestu nazpátek. Byl jsem snad jediný, kdo si toho všiml, ale nikomu jsem to neříkal. Cesta byla hodně vysilující i pro mě a někteří vojáci to očividně nezvládali. Sebenaštvanější slova velících důstojníků nepomáhala a začínali jsme zpomalovat. Tím dostávali méně jídla a nálada v táboře byla špatná. Nikdo se však přede mnou neodvážil cokoliv udělat.Šli jsme už v naprosté tmě, kde jen několik lidí vepředu voje, neslo pochodně. Stále jsem necítil ruku a jen stěží jsem s ní mohl hýbat. Obvazy, které jsem měl omotané dříve, nasáli vlhkost a musel jsem je po čase sundat. Cítil jsem chlad, který ke mně prostupoval a často jsem se držel kousek od světla pochodně. Chůze byla pomalá a někteří zaostávali za námi. Nikdo ani nepromluvil a jediné co bylo slyšet, byly kroky a nádechy a výdechy unaveného vojska.Spatřil jsem blízko cesty převis. Pod ním hořel malý bílý plamen. Zavelel jsem změnu směru a vojáci mě následovali. Přispěchal za mnou starý známý voják a ve tváři jsem mu viděl zlost. "Proč odbočujeme z cesty, je to tady nebezpečné, nesmíme se zastavovat." Podíval jsem se udiveně na něj a využil tu špetku autority, kterou jsem u něj měl. "Takhle už moc daleko nedojdeme, tohle vypadá na bezpečné místo." "Ale..."Tu větu už nedokončil a naštvaně odešel. Proč mu to tolik vadí, vždyť nejde o nic. Přišli jsme na hladkou skálu, kterou ozařovala záře plamene, a utábořili se. Spěšně jsme se najedli skromného jídla, snad jen já a pár dalších rytířů jsme si dali tolik, kolik jsme potřebovali. Vojáci padli jako jeden muž a jen hrstka se pustila do hlídání tábora.Lehl jsem si na odlehlejší místo od ohně a přikryl se pláštěm. Nemohl jsem však spát, chyběla mi mračna, jež by nade mnou plula, či kotouč slunce, který by je prosvěcoval. Lidé se mi tu vyhýbali, snad se mě báli, či mě jen tiše obdivovali, ale nikdo se mnou neprohodil jediné slovo. Všeho jsem měl dostatek, snad jen ta bolavá ruka mi byla na obtíž, ale přeci mi něco chybělo. Měl jsem absolutní moc a nikdo z těch kdo se mnou šli, se mi nikdy nepokusil odporovat. Podlézavé chování některých rytířů mě rozčilovalo a přitom jsem jim nikdy nic neřekl. Proč se tak tajnůstkaří s tím výcvikem. Vždyť jsme vojáky mohli cvičit ve městě a přitom by to bylo dostačující. Převalil jsem se na druhý bok a zavřel oči. Asi už nikdy neuvidím svět takový, jaký byl dříve. Usnul jsem."Liasi, ty oči ve tmě, co máme dělat." Otevřel jsem oči a uviděl dva válečníky a jeden se mnou třásl. Vstal jsem a podíval se po okolí. Ze tmy na nás koukala asi stovka párů rudých očí. Oheň se jim v nich zlověstně odrážel a přitom je držel v bezpečné vzdálenosti. Okamžitě jsem vstal a spadly ze mě poslední známky únavy. Přepásal jsem se páskem a připnul si na něj meč. "Běžte vzbudit ostatní, nevím, jak dlouho je ten oheň bude držet v temnotě. Copak tu může žít i něco jiného, než jen mrtví lidé?" Jakmile jsme však spěšně vyrazili k ostatním, tak se z druhého konce tábora se ozval křik. "Už to začalo a rozběhli jsme se k ostatním. Za sebou jsem cítil teplý dech jednoho z pronásledovatelů. Koutkem oka jsem zahlédl snad z půlky shnilou mrtvolu připomínající vlka. Za běhu jsem tasil meč a máchl jím za sebe. Úder však cíl nenašel a promáchl jsem. Vlk musel být zrovna přikrčený a až teprve teď vyskočil. Nárazem mě strhl na zem a sápal se mi po krku. Pustil jsem meč a pokusil jsem si chránit krk a obličej. Zvíře se mi zahlodlo do ruky a jen silná vrstva kůže mi ji uchránila. Na hrudi jsem pocítil druhý náraz. Tentokrát vlk povolil svůj drtivý stisk. Strhl jsem ho stranou a spatřil tvář dvou vyděšených lidí. Jednomu kapala jakási tekutina z meče a druhý mi po chvíli podal ruku. S radostí jsem ji přijmul a pustili jsme do dalšího běhu k ostatním. Kolem kroužilo ještě několik párů očí, ale ti se už neodvážili zaútočit. Doběhli jsme do houfu a přidali se do zmatku, který zde nastal. Z temnoty se ozýval jekot těch, kteří byli odtaženi ještě ve spánku. Nenasytné bestie se stále znova a znova vrhali z temnoty a rozsévaly smrt a strach v našich řadách. Všimnul jsem si jak úplně vzadu, snad těsně vedle ohně se krčí rytíř, který mi celou cestu tak podlézal. Nevšímal jsem si ho a okamžitě jsem se vrhnul mezi vojáky a srazil na zem jednu z bestií. Vojákům to dodalo odvahu a ti kteří to viděli, rázně zařvali. Podařilo se nám je na okamžik zastrašit. Řev se ještě několikrát ozval a oči se schovaly hlouběji do temnoty, ale neodcházeli. "Přineste pochodně, zařval jsem a několik vojáků okamžitě odběhlo a vrátilo se a začalo jimi zuřivě mávat. Chraplavé štěkání a vytí po čase utichlo a bylo slyšet jak kořist, kterou ulovili, odtahují někam do hlubin svých doupat. Doprovázeli jsme je vítězným řevem a vychutnávali si sladké vítězství.Podíval jsem se na zem a spatřil stopy zoufalého boje o život. Kolik lidí se pokoušelo z posledních sil zachránit před odtažením do náruče smrti? Nikdy nemůžu začít úplné vítezství. Znovu jsem pocítil ruku, musel jsem si jí při pádu znovu pochroumat. Vzhlédl jsem zpátky na vojáky. Oni si neuvědomují, kolik jich zaplatilo za to, že se teď oni mohou radovat. Otočil jsem se a chtěl vyrazit někam do samoty, snad na to místo, kde jsem spal. Někdo mě však zastavil a otočil. "Ty se neraduješ z vítězství Liasi? Je to hlavně tvoje zásluha, nepřítel utekl a mi jsme živí." Ten hlas měl pravdu, vzhlédl jsem a spatřil toho, který mě probudil. Pokud se nebudu radovat z tohoto, pak teda z čeho. Vyrazili jsme směrem k vozu se zásobami. Jeden z vojáků ho zrovna otevřel a vyndal flašku tvrdého. Okamžitě se na něj osopil jeden z rytířů. Byl to ten, který se doteď třásl u ohně. "Tohle je pití, nás důstojníků vem si vodu, té je tu dostatek." Přišel jsem, vytáhl další flašky a podal je ostatním. "To není pití pro sraby a lidi, kteří se starají jen o sebe." Zrudl a odešel stranou. Tím jsme dopili všechny zbytky tvrdého a tiše odpočívali v přítmí.Okolo tábora byly zapíchané pochodně, které nás až doteď chránili. Ukazovali nám prázdné okolí tábora a zastrašovali zvířata. Brzy začaly pomalu dohasínat a blížil se konec odpočinku. Sedm lidí za dnešní noc zaplatilo životem a dalších jedenáct bylo vážněji zraněno. Vstal jsem a pozoroval zhasínající pochodeň, jakmile její zář nadobro zhasla tak jsem zavelel k dalšímu pochodu. Tentokrát jsem byl už šťastnější, připadalo mi, že sem patřím. Oni mě vzali mezi sebe a měl jsem konečně mezi nimi místo. Ne jako hrdina, ale jako normální válečník. Shluklo se kolem mě několik vojáků a chtěli ode mě slyšet, jak zemřel Rimurrias. Snad to všichni věděli, ale chtěli to slyšet ode mě. Hltali každé mé slovo a měl jsem pocit, že konečně jsem našel ty vojáky, kteří se mnou bojovali ve světě živých.