11. kapitola

Jídla bylo stále míň a museli jsme to dohánět pitím chladné vody z okolních potoků. Snad jen to nás drželo na nohou. Zlomek energie nás táhl vpřed, ale sil bylo stále míň a míň. Věděli jsme, že kdyby s námi šel třeba ten mnich, či někdo jiný, tak už jsme dávno pošli hlady, ale nikdo to nechtěl říct nahlas. Na obzoru jsme začínali vidět záblesky světla. Zdálo se, jakoby před námi byla bouře. Zářivé záblesky křižovaly kamennou oblohu a burácení se neslo jeskyní jako hromy a otřásalo zemí. Části cesty, které jsme byli schopni ujít, se rychle zkracovali a docházeli nám síly. Bylo jen málo věcí, které nám dávali sílu jít dál, ale to že jsme cítili, že naše pouť se chýlí ke konci, byl ten nejmocnější bič, jež nás hnal dál.Už z dálky jsme začali rozpoznávat obrovské město. Rozprostíralo se na skalnatém útesu. Pod ním jsme už z dálky mohli vidět rozběsněné moře bojové vřavy. Bílé věže města se tříštili pod údery kamenů z katapultů. Uprostřed města se čněl krásný bílý palác, který zatím nebyl poškozen. Hořící plameny na každé z palácových věží osvětlovali krvavou podívanou. Armády se tříštili jedna za druhou o vysoké kamenné zdi. Mnohá místa byla už zničena, ale na obou frontách přibývali stále noví vojáci. Ani obránci ani útočníci neměli navrch a krvavá vřava stále probíhala bez přestání. Obrovské zrůdy byly sráženy kameny z katapultů a jindy zas desítky vojáků padali pod jejich rukama. Mrtvé nikdo neodklízel a neustálé boje je stále množily. Sedm králů oděných v rudý šat se vrhalo do bojů a snažilo dobýt obléhané město. Rudé prapory nevědomky naznačovaly krev, která už byla prolita. Vítězství jedné strany znamenalo pro tu druhou jistou smrt, a proto bojovali do posledního dechu. Zbraně, které likvidovaly desítky vojáků jedinou ranou, byly rozmístěny v hojných počtech na obou stranách.Na tuto podívanou jsme se dívali s odporem a nechutí. Tyto bezcílné boje, mohli trvat celou věčnost a nikdy nemusel přijít vítěz. Válečný tábor na straně obléhatelů byl rozsáhlý a táhnul se několik mil a ztrácel se v temnotě.Šli jsme po skalním převisu dál do neznáma. Před námi se otevírala nová bojiště. Některá už byla tichá, kde jen smrt zpívala dunivé melodie. Byly vidět města, která hořela v plamenech. Jejich kouř je ukrýval do věčné temnoty, která co nevidět měla nastat."Mám pocit, že vyhráváme, je to pravda Liasi?" Zeptal se mě s úsměvem otec. S hrůzou ve tváři jsem mu popsal masakr, který probíhá pod námi. "Chcete se zapojit do těhle nesmyslných bojů, nebo se chcete zkusit dostat do města jinou cestou?" Otázal se na nás Foldes. Chtěl bych znovu vidět krále Karrise, znovu s ním bojovat po boku, ale nahlas jsem to neřekl. "Vyrazíme, jak říkáš ty jinou cestou, než tou o kterou si už vylámalo zoby tolik jiných." "Zásoby jídla, už dávno došli a naše pohublá těla ukazovala, před jak dlouhou dobou to už bylo. Chvilku si tu odpočinem, ve městě na nás už bude čekat stejně smrt, buď mečem, anebo hladem." Pousmál se Mesis. Lehli jsme si, ale spát jsme nemohli. Sledoval jsem boj pode mnou a přál si, abych tam mohl být. Vojáci bojovali, co mohli a jen zřídkakdy se vraceli do tábora si odpočinout. Většinou padli mezi své přátele a spolubojovníky. Obdivoval jsem jejich odhodlání a touhu zvítězit, či to snad byla touha neprohrát. Podíval jsem se na své přátele. Otec pospával opřený o skalní stěnu a Foldes byl otočený ke mně zády a něco si pobrukoval. Přitom si kreslil něco prstem do země a později jsem pochopil, že vzpomíná na dobu, kdy se potuloval v městských katakombách a kanalizaci. Chvilku jsem ho pozoroval, ale víčka mi únavou klesly a usnul jsem. Před očima se mi přelévaly temné mraky, jež neměly konce. Měl jsem pocit jako by sestoupily z nebe a obklopily mě. Dlouho mi bránili ve výhledu, když už jsem měl pocit, že už déle nevydržím pozorovat mlhu okolo sebe, tak se rozevřely. Viděl jsem šedivý prapor, který byl popsán prazvláštními runami. Vzpomněl jsem si na spojitost s oblečením mého syna, když jsem umíral, bylo to na chlup stejné. Najednou jsem se probudil, nikoho jiného jsem nezbudil a po zbytek noci jsem už oči nezamhouřil.Jakmile se Mesis probudil, připravili jsme se na další pochod. Řádně jsme se napili, abychom na krátký čas zahnali hlad a vyrazili za Foldesem, který nás vedl po starých stezkách vedoucích někam dál od boje. Zdálo se, jako by byly vyšlapány zvěří, ale žádnou jsem neviděl.Před námi se objevila malá kaplička. Vysoká asi tak jako dospělý muž. Vedle ní vlál šedivý prapor, jenž byl popsán zvláštními symboly. Nachlup se podobal tomu ze snu, ale tento byl trochu sešlý stářím a vlhkem. Foldes naštvaně kopnul do kapličky. "Tady někde byla zamřížovaná trubka ze stoky, vážně si jí pamatuji. Nemohl jsem se splést, moc dobře si pamatuju, že taky se ze mě stal svobodný člověk." Začal chodit po okolí a hledat stopy po přesunutí Jeho tajného vchodu do města. Sednul jsem si s Mesisem vedle kapličky a sledovali ho. "Vzpomínáš si na můj sen Mesisi, kterým nám strážce přikázal přijít k tomu chrámu? Tak dnes se mi zdál podobný, snad se nám vychloubal, že nechal na místě tohoto vstupu vystavit kapličku a dokonce si sem dal i prapor." Byl jsem docela naštvaný, že ani moje mysl mu není uchráněná. "No a jak vypadá ten prapor Liasi, zajímalo by mě jestli Rimurrias vládne stále stejnou vlajkou a znakem." No nezbylo mi, než ho popsat a tak jsem s nechutí začal. "Šedivý a počmáraný písmem, kterému nerozumím." Mesis se pousmál. "Tak přeci jenom se musel stydět za své činy a k prvopočátkům se nechce hlásit." "To si nemyslím," ozvalo se na námi. "Zaprvé, na věži stále vlají rudé prapory a navíc by si Rimurrias svou slávu nikdy neodepřel a to ať je jakákoliv." Najednou jsme uviděli, jak do města dopadl obrovský kámen a pod jeho vahou se zřítila jedna z věží. V ten moment k nám dorazil i zatuchlý pach kanalizace. Rozhlídli jsme se kolem a jediné místo, ze kterého mohl vzduch ucházet, byla kaplička. Přemýšlel jsem, kudy vzduch uniká, ale nemusel jsem dlouho. Kaplička se začala odklápět. Foldes musel vší silou tlačit, aby se vůbec pohnula. Odložil jsem si věci a pomohl jsem mu ji posunout. Pod ní jsme spatřili jeskyni. "Tak a tohle je tajná úniková cesta z chrámu, kterou jsem utekl pryč z města. Teda nerad se vracím a doufám, že to už bude naposled. Utekl jsem, když mě chtěli kněží upálit za to, ... no vlastně už ani nevím, za co to bylo. Jsem rád, že jsem stále ještě mezi živými." Otočil se a skočil do jeskyně. Jeskyně byla hluboká asi dva metry. Otec šel jako druhý a také skočil dolů. Pak jsem skočil také a s Foldesem jsem přitáhl masivní kamenný blok zpět na své místo. Byli jsme v naprosté tmě. "Pojďte sem," ozvalo se odněkud za námi, šli jsme podle hlasu a sluchu. Bludiště chodeb bylo opravdu spletité. Někdy jsme nahmatali postranní uličky, a proto jsme se museli držet blízko u sebe. Chápal jsem proč si Foldes tak do noci kreslil ty plány. Jediná špatná odbočka a mohli jsme tu strávit celý život. Uslyšeli jsme zvuk padající vody. Po chvíli jsme přišli k jakési zamřížovanému oknu, kterým odtékala voda sem do kanalizace. Posadili jsme se a chvilku si odpočinuli, poslední dobou jsme byli hodně unavení. "Kam jsme se to teď dostali, jsme už tam?" "Teď jsme tak v půli cesty, teď už budeme jen strmě stoupat. Chrám je vysoko, doufám, že nebude problém dostat se do paláce. No není moc času nazbyt, pojďte" a vyrazil. V naprosté tmě jsme stoupali a cítili jak kluzká zem je porostlá jakousi lepkavou hmotou. Stačilo, abychom uklouzli a sjeli bychom několik desítek sáhů. Museli jsme jít pomalu a obezřetně. Později jsme poznali předěl, kde jsme vstoupili do katakomb. Konečně zde bylo aspoň trochu světla a čerstvý vzduch, jež se k nám linul odněkud ze shora. "Ušli jsme pěkný kus cesty teď, už jen stačí nezabloudit. Tady už to neznám." Jakmile se nám s tím Foldes svěřil, přepadla mě panika, Ušli jsme několik metrů a z jedné postranní uličky se linulo matné světlo. Vyrazili jsme za ním, to nás dovedlo k sutinám, kterými sem prostupovalo světlo ohně, který dříve hořel na věži. Cesta byla z části zavalená, ale po pravé straně se dala zprůchodnit, aniž by se sesula další lavina kamení. Od této chvíle jsme měli místo o které jsme se mohli opírat a šance že se nadobro ztratíme, se snížila. Odkopali jsme čerstvě napadané sutiny a pokračovali v cestě pod městem. Brzy se cesta začala rozšiřovat a zdálo se jako by byla často používaná. Přišli jsme do zvláštně upravené místnosti, kde byly rozmístěny sarkofágy. Uprostřed prosvítal obrys jedné dlaždice, ke které vedly kamenné schody. Pocítil jsem úlevu, strach ze smrti v katakombách odezněl.Stanuli jsme pod místem, kde prosvítalo světlo. "Teď už stačí jen odsunout dlaždice, tohle bude hrobka kněží. Takže tady nad námi je chrám, kam jsme se chtěli dostat." Když jsme se pustili do otevření otvoru v podlaze, tak jsme uslyšeli hlasy. Jeden byl důvěrně známý. Byl to stařec. Zaposlouchali jsme se do rozhovoru, který nás ohromil. "Opravdu si myslíš, že je tohle to nejbezpečnější místo, tady v chrámu našeho nepřítele?" Na druhé straně se ozval důvěrně známý hlas. "Jistě, kněží jsou u bojové vřavy a sem nikdo nechodí. Jestli však věříš, že strážce je bůh, tak potom tu jsme zbytečně." "Dobře povídej, jak probíhá ta naše věc, je tu strašně málo lidí, kteří nejsou úplně pod kontrolou strážce, ale bojím se, že vše brzy vyplave na povrch." "Možná, ale chci odcházet aspoň s čistým svědomím. Takže jsme jich chytili už pět, ale ani jeden nepřežil. Jediná možnost jak se toho zbavit je, že tě donutí, abys vlastníma rukama zabil někoho blízkého, pak jsi schopen se vymanit." "Po té co vypukla tahle válka o město, se k nám přidává stále více lidí, ale stále to nestačí. Musíme dál pracovat, doufám, budeš mít štěstí a přijdeme na způsob, jak získat svobodu." Uslyšeli jsme kroky a neznámí odešli. "Nahoře snad už bude klid. Neříkejte mi, že to byl stařec, toho bych tu vážně nečekal." Bylo vidět, že jsme všichni mysleli na to samé. "Nějak se změnil, Zdálo se mi, že se z něj stal úplně jiný člověk." "Sice jsem tomu rozhovoru moc nerozuměl, ale vypadá to, že by nám v naší věci mohl pomoct." "Foldesi, jaký je tvůj další plán, teď odešel a ve spleti tohoto města už ho asi nenajdeme." "Napadla mě jediná věc, kousek od tohoto chrámu jsem bydlel a snad tu stále ten barák může stát. Pokud tam bude někdo žít, můžeme získat trochu jídla a vody. Konečně jsme pochopili jeho plán, ke kterému jsme celou dobu směřovali. Počkali jsme, až se nahoře rozhostí naprosté ticho a poté jsme odsunuli poklop. Vylezli jsme ven a znovu přisunuli dlaždici na své původní místo. Rozhlídli jsme se po síni. Byla Prostorná a celé osvícená. Všemu dominovala postava oděná v rubínový plášť a v ruce jí hořel bílý oheň. Na výšku byla vysoká jako několik statných mužů a celá byla tvořena zlatem, či rubíny. Nade mnou se tyčila klenba zdobená freskami. Jakmile jsem si však začal výjevy blíže prohlížet, začal mi běhat mráz po zádech. Všechno to jsou krvavé výjevy z Rimurriasových tažení. Krev, která tekla z obrazů, navazovala na sloupy, jež tvořil rudý mramor. "Tohle není ten chrám, který si pamatuji," ozval se Foldes. "Tohle je zasvěceno strážci a ne bílému plamenu." "Nejsme tu sami," zašeptal Mesis. To nás všechny okamžitě probralo a začali jsme se rozhlížet. Měl pravdu, jako jediný nebyl očarovaný monumentálností chrámu a zachoval si zdravý rozum. Uviděl jsem, jak vzadu, skoro u východu sedí postava s kápí přehozenou přes hlavu. Seděla bez hnutí a čekala, jestli si jí budeme všímat. Rázně jsem k ní vykročil a do ruky si přichystal svojí šavli. Vypadalo to jako bych v ruce nic neměl. Když jsem přišel k neznámému, chytnul jsem ho za kápi a chtěl mu jí sundat. V tom okamžiku vyskočil a přiložil mi dýku na krk. Mé reakce však byly stejně rychlé a neznámý pocítil ledově studené ostří mé šavle. Oba jsme na sebe dlouze koukali a měl jsem možnost mu sundat kápi. Byl to stařec. Pomalu odsunul dýku a já ho s nevolí následoval. "Co tu děláte? Tohle není bezpečné místo ani pro mě, natož pro vás." "Salmisi, myslím, že nám ještě něco dlužíš ne?" Ve starci hrklo, po dlouhé době uslyšel své pravé jméno a podvolil se. "Co po mě chcete, nestačí ti, že ve městě začíná vznikat vzpoura proti strážci?" "Zaveď nás do paláce, rádi bychom si něco vzali. Něco co Rimurriasovi už dávno nepatří. Starci tekl studený pot po zádech. "Proč po tom toužíte? Chcete skončit ještě hůře, než si dokážete představit?" "Tak si vyber smrt od nás, nebo od něj. Jakmile se dozví, že už nad tebou nemá kontrolu, stejně zemřeš." "Dobře, ale budu moci s vámi potom utéci. Jen mi ale řekněte, kam se chcete dostat." "Do svaté komnaty, tam kde Rimurias ztratil své lidství." Ozvalo se tichým hlasem. Stařec se vyděšeně otočil, ale nikoho neviděl. "To je strážce podsvětí, kterého jsi viděl, když jsi šel zabít Liase." V tu dobu jsem ho zabít nechtěl, Rimurias mi řekl, že zde potkám někoho, koho mám vzít do města Dolufis. Prý tam na mě čeká žena. Realita byla jiná a mě přepadla šílená pomstychtivost. Snad to byl Rimuriasův plán, či plán strážce, ale nedokázal jsem se tomu postavit a ovládlo mě to. Když jsem skoro umřel, vzpomínám si, jak mi záhadná síla vytrhávala kámen, který jsem měl zaražený v hrudi a dělal ze mě toho, kým jsem byl. Probral jsem se u jezírka a měl jsem ruce od krve. Tím jsem se stal zase svobodným. Dobrá, dostanu vás tam, nebo-li se aspoň o to pokusím." Přerušil ho však Mesis, jako by s ním opovrhoval. "První však musíme sehnat nějáké jídlo a vodu. "Dobře, po cestě by se vše dalo koupit v jednom hostinci. Jak je teď válka tak je jídlo na příděly, ale pokusím se to usmlouvat." Dlouho jsme se nezdržovali a vyrazili na cestu. Přišli jsme blíže k budově, u které bylo rušno. "Počkejte tady a nechoďte blíž, ať vás nepoznají." Brzy se vrátil a nesl brašnu a měch. Popošel s námi do jedné z postranních uliček a ukázal nám, co získal. "To maso je naložené v soli a nějákém jehličí, nebo co to je. Mělo by to vydržet ještě o něco déle, než normální maso. A v tom měchu je jakýsi patok, kterému hostinský říká pivo. Co jsem sehnal, sehnal jsem, víc by mi už nedal. Musel jsem mu dát všechny mé peníze, doufám, že vám to pomůže. Spěšně jsme se najedli a vyrazili dál. Stařec nás vedl nejrůznějšími zákrutími a brzy jsme dorazili ke zvláštnímu chrámu, který vypadal jako nedobytná pevnost. Přišli jsme tedy zadní stranou k němu, kde bylo méně vojáků, a stařec pořádal o vstup. Vojáci si ho chvilku poměřovali pohledem. Bylo jasné, že ho znají a že hlavní problém vidí v nás. Když se rozmýšleli, přišel další, vypadal spíše jak mnich, ale kápě nám bránila ve zpozorování obličeje. Jakmile si vojáci vyslechli zprávu, okamžitě nás vřele přijali a otevřeli si bránu. Jakmile jsme ji prošli, spatřili jsme náměstíčko ve tvaru kruhu a u každého sloupu stál jeden ze strážných. "Neříkal náhodou stařec, že tu nikdo nebude? Proč jste mu zase věřili?" Vojáci nás obklíčili a za námi se ozval tlumený smích. Dále půjdete beze zbraní a s tebou starče má Rimurrias zvláštní plány." Bylo to jasné, někdo ho musel zradit. Odevzdal jsem svůj zrezlý nůž, ale mé šavle si nikdo nevšiml a tak mi zůstala. Foldese si také nikdo nevšímal. Cesta vedla zpátky přes bránu někam do nitra města, kde nás nejspíše čekaly kobky. Přišlo mi, že je zde úplně liduprázdno, ale hořící olej na věžích a desítky zápalných náloží vrhaných proti městu jej plně osvětlily. Byli jsme už takový kousek od našeho cíle a teď tohle. Stratil jsem zájem sledovat jen dlažbu pod sebou a začal jsem si prohlížet městskou architekturu. Dříve však, než jsem začal, tak mi do oka padly stíny putující na okolních střechách. Konečně mi začal dávat smysl rozhovoru, který vedl stařec v chrámu. Nebyl zde sám. Proti nám vyšla pětičlenná hlídka, která se rychle rozestoupila, abychom mohli projít. Náhle tasili meče a nepřipravení vojáci bez sebemenšího výkřiku padli mrtví na zem. Vše proběhlo tak rychle, že jsem ani nestačil tasit svůj meč. Obestoupili nás, na jejich tvářích se dala vyčíst nevole a zdálo se, že bylo naší chybou, že stařec byl prozrazen. "Tak jsme přeci jen stihli, už jsem vás čekal. No škoda, tak přístup do paláce už nemám." Pak se podíval na nás. "Někde se tu schovejte, zítra si vás najdu a pomůžeme vám. Možná, že ti Liasi za svou ukvapenost něco dlužím. Ten dopis byl podvrh, který dal udělat Rimurrias." Otočil se a zmizel se svými muži ve spleti ulic. Dívali jsme se za ním, jako by nás opouštělo štěstí. "Tak co teď, stařec nám nepomůže a do paláce se sami nedostaneme." Znovu se ozval Foldes. "Tady čekat nemůžeme, pojďte za mnou kousek odtud je má rodná čtvrť. Tady to znám, jako své boty." V hlase bylo slyšet vzrušení, snad se radoval, že konečně uvidí, jak se tu vše změnilo." Otočili jsme se a vyrazili svižným tempem pryč. Na rohu ulice jsem se podíval po místě, kudy utekl stařec, ale místo toho jsem spatřil skupinu lidí, nejspíše ti, co jsem viděl na střeše. Sbírali mrtvoly strážných a odnášeli je do blízkého baráku. Neměl jsem čas sledovat, jak zahladí stopy a doběhl jsem Foldese s otcem, kteří mi skoro zmizeli z dohledu. Museli jsme se skrývat před procházejícími hlídkami do vedlejších ulic a někdy jsme probíhali i dvory. Před námi se objevil zapadlý domek, někde v odlehlé části města. Dlouhým pochodem jsem ztratil pojem o tom, kam jsme se to dostali. Tentokrát jsme se však přiblížili blíže k boji. Před budovou stál strážce s halapartnou. Budova měla jen jediné dveře a okna vyplňovaly kameny. "Jediná cesta vedla jen přes strážného a ten nevypadal, že se dobrovolně vzdá svého postu." Vysvětloval nám Foldes svůj plán. " Já se proplížím za něj a vy ho chvilku zdržte, jakmile se dostaneme dovnitř, zjistím, co hlídá. Vyrazil jsem tedy z uličky a zamířil k válečníkovi. Okamžitě se na mě obořil, ale ani se nehnul z místa. "Kdo jsi, co tu chceš. Zmiz, tady nemáš co dělat, běž bojovat k městským hradbám." Neposlouchal jsem jeho slova a pomalým krokem jsem vyrazil k němu. Napřáhl proti mně svou zbraň a držel mě v bezpečné vzdálenosti. Úzká ulička mi bránila v tasení meče a tak jsem jen stál proti němu. Všimnul jsem si, jak nad jeho hlavou začal levitovat kámen a tak jsem udělal krok blíže k němu. Ten nevydržel a rozpřáhl se, mě udeří ostřím do hlavy. Foldes však byl rychlejší a kamenem mu roztříštil lebku. Spadnul na zem a jen rychlým reflexům, jsem zabránil, aby zbraň nedopadla na zem a nezařinčela. Foldes se vrhnul na vojáka a prohledal ho. "Tady jsou klíče a teď všichni dovnitř. Liasi vezmi tu mrtvolu, ať na nás hned nepřijdou, není jasné, že tu jsme v bezpečí." Popadl jsem s Mesisem mrtvolu strážného a vešli jsme dovnitř. Ovanul nás vzduch zatuchliny a matné světlo nám ukázalo odlesky rezivějících zbraní. "Tak, teď z toho udělali zbrojnici, tady jsem měl postel a támhle stůl. No, pojďte za mnou, vedle jsem měl sklad. Dveře byly zavřeny, ale ztrouchnivělé prkna jsme slabším úderem vyrazili. Podél stěn byly opřeny spousty zbraní. Ty však Foldese nezajímaly a vyrazili jsme přímo do středu komůrky. "Támhle do rohu položte tu mrtvolu a pojďte mi pomoci odsunout tyhle dlaždice, pod nimi je vstup do sklepa, kde se prospíme." Udělali jsme vše, jak nás k tomu vybízel Foldes a za chvilku jsme byli ve sklepě. Nebyl nijak moc vysoký a nemohl jsem se zde ani postavit, ale mohli jsme si zde sednout a v klidu se najíst. Vytáhli jsme kožený vak se sušeným masem a každý jsme si trochu dali. Rozhlídl jsem se po okolí a zmerčil malou skulinu ve zdi. Tou nám šel čerstvý vzduch, ale světlo sem nepronikalo. Ulehli jsme a brzy jsme usnuli.